Rozhovor s Arundhati Roy

Román Bůh maličkostí (1997), který byl přeložen i do češtiny a jehož děj je umístěn do její rodné vesnice, jí přinesl mezinárodní věhlas a cenu Booker Prize.  Co ten název znamená?

Domnívám se, že lidé většinou přisuzují Bohu všemohoucnost, velkolepost a podobné vlastnosti. Když se díváte kolem sebe, může vám připadat opak. Já mám představu, že Bůh může být i zranitelný, křehký, lehce člověkem zničitelný.

V příběhu této knihy umístěném do Indie píšete o postavách, že „dovedou ovládat své naděje, ale nedokážou kontrolovat své beznaděje". Je to obecné téma dnešního světa sužovaného fanatiky a krvavými konflikty, jak to vidíme v Palestině i v Indii?

Je obtížné žít v okupaci po delší dobu. A pokud nechcete přijmout roli poraženého, utlačovaného, začnete sám přejímat manýry agresora, začnete se chovat jako on. Přijdete na chuť jeho touze ničit a ovládat druhé. To je v lidské přirozenosti, buď se stanete monstrem nebo jste poražen monstry. Žít i v těch nejtěžších dobách s ideou lásky a byť malé naděje jsme se učili z pohledu historie velmi dlouho. A přece, vezměte si, jaké nepokoje a krvavé řeže u nás vypukly jen krátce poté, co Indie získala samostatnost. Dědictví každé okupace i kolonializace je velmi obtížné.

Nejste někdy příliš skeptická ohledně lidské přirozenosti?

Záleží, jak se na člověka díváte. Ale i během války, během těch největších hrůz je lidský jedinec povinen bránit lásku, tuhle hodnotu, krásu. V tom je zase jeho velikost.

„Byl div, že něco tak jemného, křehkého a krásného mohlo vůbec přežít, přetrvat všechny ty roky," píšete o lásce vašich hrdinů.

Jsem si jistá, že ten, kdo miluje, je vždy překvapen citem, jaký může láska přivodit, jak můžeme milovat, ať už nějakého člověka nebo třeba hudbu... Láska je věc přístupu ke světu a intelektu a pokud jí člověk k sobě pustí, může láskou obsáhnout celý svět. Od těch malých, laciných lásek může dojít až k životu v lásce. Ale musí být brilantní, musí se umět smát a být tole rantní, musí dát lidem svobodu a přijmout celou rozmanitost světa všech odlišností. Nemůže jen ostražitě zůstávat v tom svém úzkoprsém životě.

Indie je u nás považována za duchovní zemi, kde vládne odlišný životní styl, než jak je tomu na Západě. Podle takové představy Indové stále spokojeně meditují a nehoní se za kariérou, ani penězi. Je i pro vás Indie spirituální zemí?

Ne. Ale možná máte pravdu, že v porovnání se Západem, kde vládne prázdnota, mohou cestovatelé cosi podobného nalézt v Indii. Jenže Indie je obrovská země velkých kontrastů, představuje mikrokosmos celého vesmíru. Cokoliv o ní řeknete, může být do určité míry pravda. Indie je zemí, kde žijí lidé najednou jakoby v sedmi stoletích, setkáte se s extrémním násilím, ale i hlubokým mírem. Záleží, kde se zrovna nacházíte.

Někteří zde vegetují v podmínkách nepředstavitelné chudoby, aniž by si toho bohatí všimli, nebo se obtěžovali si toho všimnout. Stále do jisté míry udržujeme feudální přežitky, jako například kastovní systém, jenž stanoví takzvaně "dotknutelné" a "nedotknutelné". Nerovnosti byly institualizované po staletích, takže si většina ani nedovede představit, že by to mohlo být jinak. Ale tvrdit, že relativní mír a klid, s nímž Indové od narození přijímají svoje kastovní zařazení, svědčí o duchovní vyspělosti, je trochu pohodlné. Já v tom vidím spíše zázrak, že se lidé nebouří proti takové sociální diskriminaci, a příznak skrytého násilí, které představuje podstatu indické společnosti.

Vy sama bojujete za sociální reformy. Loni jste byla za svoje přesvědčení držena i ve vězení. To mě docela překvapilo...

Obyčejně to lidi překvapuje, ale Indie je velmi represivní stát s poměrně dobrou reputací i proto, že ti, co jsou utlačováni, jsou často tak chudí, že si jich ani nikdo nevšimne. Já jsem se ocitla ve vězení, protože jsem se účastnila protestů proti výstavbě obrovských přehrad na indických řekách. Podobné stavby vyhnaly za minulé roky 33 miliónů obyvatel z jejich domovů a způsobily velké sociální katastrofy. Já jsem kritizovala rozhodnutí Nejvyššího soudu, který takové přehrady povolil, a nakonec jsem byla obviněna za to, že jsem se svými články provinila proti soudu. Uložili mi, abych se mu omluvila, což jsem samozřejmě odmítla.

To je role spisovatele, účastnit se veřejného života kolem.

A přesto mě od toho mnozí odrazovali. Říkali, že spisovatel by měl sedět doma, psát více knih, vyhrávat více cen a inkasovat honoráře. Největší tragédií literatury je, že se poprvé stalo psaní předmětem obchodu, volně prodejnou komoditou. Ne každému se to podaří, ale dnešní literát stojí před možností vydělat velké peníze. Jenže takový spisovatel se spíše stává bezpohlavním eunuchem, člověkem bez názoru na svět a život, jako i na politické i sociální změny, ke kterým dochází. Jen vydělává peníze.

Píšete také, že je velmi lehké zničit příběh. I z vaší knihy vyplývá, že na Východě a v chudších zemí světa najdete stále dostatek lidí, kteří v sobě nesou silný příběh, zatímco na Západě jako by vymírali.

Na Západě jsem nikdy nežila, ale pokaždé, když tam přijedu, připadám si jako v muzeu. Všechny ty obchody, druhy šampónů, všichni nosí stejné šaty, nakupují v tom samém supermarketu! Zdá se mi to být tak neskutečné a ptám se, jak mohou tito lidé v sobě ještě nosit nějaké příběhy, když si mohou vše koupit penězi, nejen hračky, ale i život a pohodlí. Mohou si dokonce za peníze změnit vlastní život. A přitom často nedokážou dohlédnout ani důsledky svých činů. Jejich země vstoupí do války a oni netuší, co to přinese, co se děje. Jen vidí v televizi přesné technické popisy svých válečných hraček, kolik která bomba měří, váží, jakou má sílu. To mají rádi.

Hodně se mluví o indicko-pákistánském konfliktu v souvislosti s použitím atomových zbraní. Myslíte, že Indie může být světu také nebezpečná?

Nevěřím, že by mohla ohrozit svět. V tomto okamžiku se Indie i Pákistán chovají jako dvě nevěsty jednoho muže, pana Bushe. Soutěží spolu o peníze a přízeň Ameriky. Proto tyto vlády schvalují současnou válku v Iráku, ač s ní tamní veřejnost nesouhlasí. Mezi Indií a Pákistánem jistě panuje velké napětí, kterému Amerika vůbec nerozumí a snad si ani nemyslí, že by měla rozumět. Dnes se ostatně chová jako šílené zvíře, které má chuť bojovat, jaký dopad může mít její válečná ofenzíva na situaci na Blízkém i Dálném východě, je těžké si představit. Přesto se domnívám, že Indie je dnes nebezpečná hlavně sama sobě, globalizace všechny její sociální nerovnosti jenom zvětšuje. Měli jsme případy farmářů, kteří se nedovedli na tvrdém, světovém trhu prosadit a kteří páchají po stovkách sebevraždy. Vytváří se armáda beznadějných lidí, kteří ztratili iluze, lidí, kteří se lehce přiklánějí k různým fašistickým a fanatickým ideologiím.

publikoval deník Právo (7. 4. 2003)
připravil Michal Procházka
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha