Rozhovor s Doris Lessingovou

Tereza Pavlíčková: Věřila jste, že Nobelovu cenu přece jen ještě získáte?

Doris Lessingová: Někdy v sedmdesátých letech mi jeden ze členů Švédské akademie řekl, že Nobelovu cenu nikdy nedostanu, že mě nemají rádi. Takže jsem na ni zapomněla. Kdo by po takových slovech čekal, že ji dostane?

Co pro vás získání ceny znamená?

Víte, s touhle cenou je potíž, vezme vám rok života. Všichni její nositelé, které znám, mi řekli, že se celý rok věnovali jen aktivitám spojeným se získáním Nobelovy ceny. Dáváte jeden rozhovor za druhým a na nic jiného nemáte čas. A psaní? To ten rok nepřipadá v úvahu.

Zrovna jste vydala novou knihu. O čem je?

Jmenuje se Alfréd a Emily a má dvě části. V první jsem popsala život rodičů, jako kdyby nikdy nebyla první světová válka, a dala jsem jim víceméně obyčejný život. V druhé části pak vyprávím jejich příběh, jak se opravdu stal. Je to dost protiválečná kniha, přestože jsem ji vůbec nezamýšlela tak napsat.

Narodila jste se anglickým rodičům během první světové války v Persii, dnešním Íránu. Větší část mládí jste však prožila v Africe. Cítíte spojitost se Středním východem?

Abych byla upřímná ani ne. Do Afriky jsme se přestěhovali z Karmanšáhu v Íránu, když mi bylo pět let, moc si z té doby nepamatuji. Jsou to jen záblesky vzpomínek, jaké mívají děti. Vybavím si trhy, nebo jak jsem s otcem jezdila na koni. Drobnosti.

Jižní Rhodesie, dnešní Zimbabwe, vás ale ovlivnila velice silně. Vracíte se tam i v několika svých knihách…

Ovlivnila mě Afrika jako taková. Žila jsem tam od pěti do třiceti let, to je dlouhá doba a velká část života.

Nakonec jste ale Afriku opustila a vydala se do Anglie. Bylo to jednoduché?

Chtěla jsem odjet do Anglie mnohem dřív. Kdybych měla peníze, odjela bych už v osmnácti. Jenže přišla válka a bylo po plánech. Po válce nebylo cestování vůbec snadné. Letadlem cestovali jen důležití a vysoce postavení lidé, ostatní museli lodí. Když jsem odjela, psal se rok 1949 a cesta lodí byla dost strašná zkušenost.

Jak dlouho to trvalo?

Z Kapského města do Anglie mi to trvalo měsíc. Popsala jsem to ve své knize The Grandmothers (Babičky).

Byla jste někdy předtím v Anglii?

Ano, když mi bylo pět let, tak jsme tady s rodiči půl roku žili. Na to, aby si člověk něco z toho zapamatoval, je to příliš krátký čas.

Takže jste jela do téměř neznámé země. Jaká byla vaše očekávání?

Nezapomeňte, že jsem vyrůstala na anglické literatuře. Všechno jsem znala z knih, nebylo nic, co by mě mohlo překvapit. Byla jsem výborně připravena.

Jaké byly začátky?

Přijela jsem se synem, musela jsem nejdříve najít nějaké bydlení, to mi trvalo asi rok. Nikdo si nechtěl vzít do podnájmu ženu s malým dítětem. První byt jsem našla v Notting Hill, kousek od dnes vyhlášeného trhu na Portobello road. Teď je to živá a žádaná oblast, ale v té době byla velmi zničená bombardováním. Všechny dnešní vyhlášené čtvrti byly tenkrát velmi zničené. Dnes se to tam změnilo k nepoznání.

převzato z Týdeníku Rozhlas 29 / 2008