Rozhovor s Elenou Schwarz

Miro Procházka: Čím je pro vás vaše rodiště tak mimořádné?

Elena Schwarz: Petrohrad je městem, kde nelze žít a nepozorovat, kde totiž žijete. V Moskvě, ano, tam se to může stát. V Petrohradě to naopak není myslitelné. Obraz města se totiž vrývá nejen do vědomí, ale i podvědomí. Pro mne je Petrohrad jediným svého druhu. Žili tam rodiče, tam jsem přišla na svět. Petrohrad by pro mne znamenal výjimečné místo, i kdyby  neměl v sobě pražádnou magičnost. Mohla bych se narodit v provinčním a ošklivém městě, domnívám se ale, že bych jej obdařila jistou citovostí. To, že jsem uzřela světlo světa v neobyčejném městě, jsem si stejně uvědomila, teprve až když mou duši a obrazotvornost pozvolna prosycovaly veškeré petrohradské duchovní opary a miazmata.

V mých očích byl Petrohrad vždy městem tragickým. Narodila jsem se po válce, kdy se život léčil z ran utržených za blokády. Má matka prožila celou blokádu Leningradu. Z dětství si pamatuji nekonečné příběhy a vzpomínky. Zástupy invalidů, mrzáků, všechny oběti války jsem zase viděla na ulicích. Takové bylo mé dětství, jehož jednu z prvních zkušeností tvořilo prožívání traumatu... Již tenkrát mně, dítěti, začalo docházet, v jakém městě žiji. O něco později jsem studovala jeho dějiny, že krásné paláce stojí na lidských kostech a počátky města se topí v krvi.

MP: V Moskvě kolem sebe tropí hodně hluku básníci konceptualisté, šíří se literární postmodernismus. Na tomto pozadí Petrohrad působí dojmem oázy tradice a přimknutí se ke klasicismu.

ES: V Moskvě vládnou konceptualisté, ale nesouhlasím s obecným názorem, že petrohradská múza má klasickou tvář. Říká se, že je to město Anny Achmatovové, ale vždyť Petrohrad stejnou měrou náleží Majakovskému, tedy excentrickým básníkům - oberiutům z 20. let – považovaných dnes za ruské dadaisty. V dějinách ruské poezie byli nejavantgardnější skupinou a nic ze své avantgardnosti neztratili… Má poezie nikterak nepatří ke klasické tradici, protože v Petrohradě se básnictví rozvíjí tvůrčí kontinuitou místních avantgardních zkušeností. I já se ochotně hlásím právě k téhle tradici. Mé básnictví nabízí něco pro ruské ucho zcela nového, novou melodii, nový rytmus verše. Podle mého názoru směřuje petrohradská poezie zejména k čisté hudbě, k formě.

Naproti tomu moskevští avantgardní básníci – zmínění konceptualisté – se mi zdají být napodobiteli a zadním vojem současné západoevropské poezie. Tu avantgardu vymysleli někde jinde a bez tvůrčího podílu ruských básníků. Konceptualismus pěstovaný v Moskvě není tedy ničím originálním.

MP: Ve vašich verších je cítit popel lidí zavražděných v Osvětimi. Není proto divu, že se vás čtenáři často ptají – parafrázuji známý Adornův výrok – zda je po Osvětimi a pracovních lágrech poezie možná?

ES: Poezie bude možná v každé době. Když píši o Osvětimi, myslím zároveň na jiné  tábory, hitlerovské i stalinské gulagy. Připomínám si také blokádu Leningradu. Modlím se za svět, který končí a závratným tempem se řítí do sebezáhuby. Dovolím si však pozměnit Adornovu otázku: je poezie možná před koncem světa – nebo dokonce již během jeho konce? Jsem přesvědčena, že dokud bude existovat člověk, dotud bude existovat poezie.

MP: Kde se při výchově v ateistickém a bezbožném státě ve vaší tvorbě nabrala příznačná nábožnost?

ES: Naše pokolení tíhlo k víře spontánně. Návratem ke křesťanství přímo manifestovalo politickou nepokoru a disidentství. V 60. letech panovala móda, že člověk, který nesouhlasí s totalitou, chodí do kostela. Ke křesťanství mě přivedla poezie. Při tvorbě Bůh vycházel z mých veršů. Dnes si často připomínám výrok Dostojevského: „Kdybych si měl vybrat mezi Kristem a pravdou, vyberu si Krista.“