Rozhovor s Janou Štroblovou
13. listopadu 2008 14:53
Milena M. Marešová: Svá vysokoškolská studia jste zakončila diplomovou prací o Jiřím Ortenovi, absolvovala jste tedy českou literaturu?
Jana Štroblová: Vystudovala jsem češtinu a ruštinu s literárním zaměřením. Promovala jsem roku 1959 na Karlově univerzitě.
Jaká byla tehdy na Filosofické fakultě atmosféra?
Atmosféra na fakultě byla zřejmě nestálejší a proměnlivější než kdy jindy. Ta proměnlivost se projevila i v tom, že právě diplomová práce o Jiřím Ortenovi, jejíž téma jsem si s bezvýhradným souhlasem katedry české literatury vybrala v roce 1956, bylo už v době obhajoby znovu proskribované a nežádoucí. Ale rozmluvit jsem si je nedala.
Po Stalinově smrti začaly pomalu pukat ledy, po maďarských událostech nanovo přituhlo. V roce 1956 stačilo proběhnout velkolepé studentské majáles s alegorickými vozy, které zesměšňovaly přísliby a důsledky bájného komunismu. Nesla jsem tehdy transparent se zamřížovanými knihami (Libri prohibiti) a upozornila tím na sebe StB. Mnoho nás bylo voláno k výslechům, vylučování ze studií však už naštěstí nebylo na denním pořádku. Jen nám byl různě znesnadňován život, což ale na druhé straně vábilo ke vzdoru a k provokativním akcím. Podařilo se nám například organizovat „antioficiální“ kulturní spolupráci mezi několika fakultami, pořádali jsme literárně-hudební večery, výstavy, amatérská divadelní představení, recesní sportovní klání atd. Na této činnosti se s námi podíleli výtvarníci, herci, hudebníci, matematici i medici. Například Mikuláš Medek měl svou první veřejnou výstavu právě na půdě naší fakulty.
Možná to vidím růžovými brýlemi někdejšího mládí, ale byly to vzrušující časy. A dobře se na ně vzpomíná – navzdory tomu, že byl velký průšvih, když se na jevišti řekla věta „Já mám rád hory, člověk nikdy neví, co je za nimi, a může si představovat“, nebo kvůli mé básničce k maďarským událostem, kterou někdo připíchl na nástěnku.
Po roce 1969 vás propustili z nakladatelství a vyloučili ze Svazu spisovatelů, kde jste pracovala následujících dvacet let?
Celých dvacet let jsem nesměla být zaměstnána ve svém oboru, živila jsem se lektorováním a překládáním pod cizími jmény. Později jsem, na základě nově nastudovaných vědomostí, psala spolu se stejně existenčně postiženým, bývalým kolegou z nakladatelství Albatros Jaroslavem Tichým, beletrizované učebnice přírodopisu. Po deseti letech jsem už mohla sem tam i publikovat, nejdřív hlavně leporela a příběhy pro mládež.
Ale pozoruhodnější možná je, proč jsem vůbec byla propuštěna a vyloučena. Vedle vážnějších důvodů, třeba že jsem neodvolala podpis prohlášení 2000 slov a odmítla spolupracovat s StB, tam totiž sehrálo svou roli zase i něco jako studentská recese. V magazínu Veronika, který jsem v roce 1968–69 redigovala, jsem zkusila vydat pod názvem „Láska po dvaceti letech“ verše uznávaných mistrů pera, které pak v letech devadesátých, tehdy už ovšem beztrestně, zahrnul do zábavné antologie tzv. budovatelské poezie Antonín Brousek. Například: „Říkáme mám tě rád o komunismu sníce / a slovem komunism míníme mám tě rád.“ Anebo: „Má milá v knoflíkové dírce / má místo růže únorový řád.“ Zkrátka jsem prováděla věci v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.
Od počátku 90. let se angažujete ve spolku Spisovatelé za práva zvířat. Jaké je jeho poslání?
Už na začátku roku 1989 jsem s několika kolegy spisovateli začala v tisku upozorňovat, jak silně nám chybí zákon na ochranu zvířat, který v samém jeho zárodku kdysi socialistický režim zamítl jakožto buržoasní přežitek. Takovým přežitkem se onomu režimu jevilo jakékoli milosrdenství. S prozaikem Antonínem Bajajou jsme pak 17. listopadu v Klášterní vinárně sepisovali jakýsi protest proti krutému zacházení s dobytkem, když vtom se za okny začala po Národní třídě sjíždět do Bartolomějské ulice auta s příslušníky zásahové jednotky v bílých helmách. O pár hodin později se před našima očima zacházelo jako s dobytkem s lidmi. Tehdy mi došlo, že dokud se bude uplatňovat příměr „jako s dobytkem“, bude se používat násilí proti lidem stejně jako proti zvířatům. Proč by se vůbec mělo s dobytkem zacházet „jako s dobytkem“?
Obecně prospěšná společnost Spisovatelé za práva zvířat vznikla nakonec s cílem poukazovat na konkrétních případech trpících živočichů, že stávající veterinární vyhláška neumožňuje jejich odebrání majitelům, a logicky tedy ani jejich záchranu. Ostentativně jsme je vykupovali či unášeli, abychom tím poukázali na nezbytnost zákona. Myslím, že jsme se o jeho vznik přinejmenším spoluzasloužili. Přitom jsme zachránili život například šesti cirkusovým medvědům, umístěným pak v hradních příkopech. Peníze na svou činnost jsme získávali při benefičních koncertech a aukcích díky sympatizujícím malířům a hudebníkům. Nadále se snažíme v různých polemikách a petičních požadavcích hýbat veřejným míněním a šířit názor, že humanismus nelze vztahovat jen na lidi.
Petr Kukal označil vaši poezii za „příznačně ženskou“ – je to možné? Vnímáte básnictví jako záležitost mužskou a ženskou?
Ženská poezie se podle mě liší od mužské snad jen co do prožitků, pocitů a vjemů souvisejících s fyziologickou odlišností. Ale práce s vyjádřením, se slovem, s vytvářením osobité poetiky, rozměru a tvaru básně by měla být u obou pohlaví stejná. Změkčilého výrazu, nepřiměřeného afektu, rozbředlé přecitlivělosti se ve špatné básni dopouští i muž, stejně jako na druhé straně žena, chtějící za každou cenu překročit svou přirozenost, si může vybudovat poetiku ze zbytečných a nevkusných hrubostí.
Moje oblíbená ruská exilová básnířka Marina Cvetajevová, jejíž poezii překládám, zavrhovala pojem básnířka, uznávala jen slovo básník.
Vaše básně se silně inspiruje přírodou, ale jsou v ní také výrazné existenciální akcenty. Je to vliv filosofického názoru, četby, vašeho vnitřního pocitu?
Je to tak ode všeho trochu. Četla jsem ráda hlavně autory, kterým nechyběl soucit (z prozaiků například Grahama Greena), z názorů mi vždycky byl blízký opak veřejného mínění (nikdy ovšem žádný fundamentalismus). Ale nejvíc sázím na pocity – i v jejich občasné neurčitosti a nezřetelnosti jde hledat odpovědi na otázky.
Převzato z Portálu české literatury