Rozhovor s Margaret Atwood

Margaret Atwood, spisovatelka z Toronta, je nejvýraznější představitelkou generace, která začala od počátku 60. let posunovat povědomí světa o kanadské kultuře a literatuře z takřka nulového bodu k mezinárodnímu rozpoznání, že Amerika nejsou jen Spojené státy. Na 10. festivalu spisovatelů Praha se Atwoodová představila jako vtipná a chytrá literátka, bezchybně ovládající ironickou zkratku. Když zde byla v roce 1984 poprvé, pověsila v přednáškové síni pražské filozofické fakulty na tabuli mapu a zahájila slovy: Toto je Kanada a tady je Toronto.

Vy jste se do Prahy vrátili se svým mužem Graemem Gibsonem, rovněž spisovatelem, po čtrnácti letech. Našli jste zde to, co jste čekali?

Ne. Praha se vnějškově velmi změnila, a to neříkám v dobrém, ani ve zlém. Skutečnou atmosféru města, jeho všední život, však během několika málo dní nepoznáte, byť jsme se s manželem snažili osvěžit jakýsi historický kulturní kontext - než jsme sem jeli, znovu jsme si přečetli Hrabalovy Ostře sledované vlaky, jeho Hlučnou samotu, taky něco od Franze Kafky... Otázkou samozřejmě je, nakolik tyto věci ještě mohou evokovat současnou situaci. V Londýně byste dnes asi také sotva našli Dickensův nebo třeba Miltonovův svět.

Tentokrát jste se tady již obešla bez mapy. Ale beztak, co dnes svět ví o Kanadě?

Nic a hodně, vše je relativní. V letech 1961 a 1962 jsem studovala v Bostonu a lidé se mne ptali: Z Kanady? A jak máte velké iglú?

Tak to přeháníte! - Jako Inuitka zrovna nevypadáte...

Ne, mluvím vážně a oni to také mysleli vážně. Takže já - pokud jsem zrovna měla náladu -popisovala ještě smečku svých tahacích psů. Dnes je to samozřejmě jiné, ale i tak se vám může přímo ve Spojených státech stát, že řeknete Kanada a ozve se: Jakže? Kde?

Náhodnou ignoranci lze potkat všude. Ale jak vnímáte to, že svět vás stále bere politicky či kulturně jako toho věčně, ba beznadějně druhého vzadu za Spojenými státy?

Jednoduše to přijímáme jako fakt. Když se mě sami Američané ptají na rozdíl mezi USA a Kanadou, odpovídám: Na jih od vás je Mexiko, na jih od nás jste vy! A někdy dodám, že na druhou stranu od nás je pak Rusko. Pro mě je ale mnohem podstatnější, jak svoji zemi vnímají sami Kanaďané - a tady se udala velká změna. Dnes se již u nás lidé například neptají -jako v 60. a 70. letech -, zda vůbec existuje nějaká kanadská literatura.

Což je zásluha vaší generace a také samozřejmě vás osobně. Řekla byste, že vás průměrný Kanaďan zná podle jména?

Myslím, zeje to dost pravděpodobné.

Jaké to je být symbolem národní kultury?

Lidé většinou říkají: Myslel jsem, že jste větší. Asi se předpokládá, že národní symbol by neměl mít pod sto sedmdesát centimetrů. Ale já se za žádný symbol nepovažuji. Jsem spisovatelka.

V dokumentu o vás, který před pár roky běžel i v České televizi, vzpomínáte na ten generační nástup na počátku 60. let s notnou dávkou ironie: jak jste v torontských kavárnách recitovali své verše a v tom nejjímavějším bodě začal prskat kávovar nebo kdosi hlasitě spláchl na záchodě. To nezní jako počátek kulturního obrození.

V době, kdy jsme to prožívali, jsme sotva mohli zároveň uvažovat o tom, že procházíme převratnou dobou. V dějinách nikdy nepoznáte, že právě teď se láme chléb. Ze zpětného pohledu je ale zřejmé, že Kanada se v 60. letech začala kulturně vymezovat vůči Spojeným státům. Před druhou světovou válkou Kanada ještě byla napojena na britskou tradici, na její kulturní rysy. Za války se však kanadský stát finančně vyčerpal, hlavně proto, že výrazně podporoval právě Británii. Ta pak ale kapitál vracet nemohla, a tak začaly peníze a investice proudit ze Spojených států. Padesátá léta byla dobou největší amerikanizace Kanady. Všichni četli časopis LLFE, poslouchali americké stanice, dívali se na americkou televizi; v Kanadě nebyl žádný vlastni filmařský ani hudební průmysl. Kdyby tehdy do Kanady přilétli Marťani, řekli by si: Koukněte na ty arniky!

Do téhle situace nastoupila naše generace. Pamatovali jsme si "britské" období před válkou, ale nechtěli jsme na ně navázat, nechtěli jsme být britskou směs-kou, hledali jsme vlastní cestu. Ze všeho nejdříve jsme museli založit vlastní nakladatelství, protože i těch pár, která existovala, bylo velmi konzervativních, a nic by nám tam nevydali.

Nechtěli jste být ani americko-kanadskou, ani britsko-kanadskou kulturní generací. Ovlivňovalo vás nějak evropské umění? V jedné vaší přednášce stojí zmínka o vaší "první matoucí návštěvě Evropy". Jak a čím matoucí? Kulturně matoucí?

Spíše jsem tím asi myslela hrozné anglické jídlo. Ne, je to jednodušší. Ve čtyřiadvaceti letech, v roce 1964, kdy jsem byla poprvé v Evropě, bylo pro člověka všechno matoucí. Vystoupila jsem v Londýně z autobusu a podvrkla si kotník; pomohl mi starý Polák, který přežil válku, což bylo pro mě samo o sobě tajemné. V Londýně jsem bydlela u kamaráda v domku, který patřil starým, asi devadesátiletým šlechtickým dvojčatům. A protože jsem tam byla načerno, musela jsem pokaždé, když měla přijít bytná, zmizet. Sedla jsem na vlak a jela z Londýna. Třeba k jezerům, jenže z Kanady j sem byla zvyklá na větší jezera a ta anglická jsem přejela. Nevěděla jsem, že ty větší louže mají být jezera. Jindy jsem dorazila do místa, které snad ani není na mapě a kde se mi místní chlubili tamní horou, třebaže z kanadského pohledu šlo v podstatě o hroudu.

V Kanadě je prostě všechno větší. Vy jste se v roce 1972 v knize Přežití: Motivický průvodce po kanadské literatuře, pokusila vysvětlit specifičnost, výchozího zdroje vaší národní literatury. Tématu rozlehlého kanadského prostoru se v oné knize také věnujete. Ale viděno opět v konfrontaci s americkou a britskou literaturou: čím je ta kanadská výjimečná nebo jiná?

Podstatné je, že Kanada nikdy nebyla - na rozdíl od Spojených států či Británie - imperiálni zemí. Z toho vyplývá v principu jiný pohled na svět. Pak je zde vámi zmíněný geografický prvek: z Nového Skotska do Anglie je to blíže, než z jednoho konce Kanady na druhý... A mohla bych mluvit ještě o jiných věcech, ale pro ilustraci používám tento příklad: Jaké podoby mají v jednotlivých literaturách zvířata? V britských příbězích vystupují jako lidé, mají třídní systém, nosí šaty. Alenka a bílý králík. Zvířecí farma, Medvídek Pú. Američané mají zase vyprávění, kde zvířata představují jakési totemy, magická stvoření, která je potřeba zabít, překonat, abyste si přisvojuj jejich sílu. Moby Dick, Stařec a moře, Faulkne-rův Medvěd. V kanadské literatuře jsou zvířecí příběhy nazírány pohledem zvířete. Národním spisovatelem je Ernest Thompson Seton, jehož knihy dostávají děti odmalička pod stromeček, a pak všichni i s rodiči společně brečí, když zvířata v nich umírají. A existuje i kanadské převyprávění Moby Dicka z pohledu velryby.

Asi jsme poněkud pomalejší, ale jaké z toho plyne poučení? Snad toto: kdo se ztotožňuje s ohroženými tvory, cítí se zřejmě sám ohrožen?

Kde myslíte, že se o sebe měly rozprsknout všechny ty americké a sovětské rakety, které na sebe přes nás v době studené války mířily? Nad Kanadou, nad našimi hlavami.

Působíte jako člověk, který se dokáže s životem docela dobře vypořádat Přesto: není tísnivý román Z hlubin, který jste vydala v roce 1972, jakýmsi literárním záznamem vaší skutečné životní krize? Vy jste se svým otcem, biologem, v mládí trávila celé měsíce od jara do podzimu v divočině. Vaše hrdinka v knize utíká z města do přírody, kde jako dítě vyrůstala.

Omlouvám se, ale já jsem se na rozdíl od své literami hrdinky nezbláznila. Takže to vážně něm můj příběh. Vše, co autor píše, mu předtím prochází hlavou, tudíž to s ním osobně, s určitými jeho zkušenostmi nějak souvisí. Ale jeho život to není. Mně však zároveň vůbec nevadí, když lidé považují mé příběhy za autobiografické. Znamená to totiž, že jsou věrohodné, že se mohly stát. V jedné mé knize příšerně tlustá hrdinka velmi zhubne. A já dostala stovky dopisů, kde mne lidé žádali, ať jim pošlu svoji dietu, radili se se mnou, jak zhubnout.

Jak se lze dočíst na jedné z internetových stránek, jež jsou vám věnovány, píšete libreto k opeře? Vaše romány jsou pečlivě vypilované. Nevadí vám, že v případě opery ztrácíte nad libretem konečnou "výstupní" kontrolu?

Mou prací je psaní románů a poezie, operu beru jako svého druhu dovolenou. Nemám za to sice žádné peníze a opravdu jsem jen kolečkem velkého stroje, ale zase jsem v kontaktu s lidmi; jde o docela zábavný oddych od samoty psaní. A také mne baví námět toho libreta. Vychází z reálné postavy - kanadské básnířky z přelomu století, která byla napůl běloška a napůl Indiánka. Její otec i dědeček byli indiánští náčelníci, dědeček dokonce Slavný bojovník, který se mohl pochlubit slušnou sbírkou bělošských skalpů. Ona sama se proslavila vystoupeními, kdy recitovala své básně. V první polovině představení byla za Indiánku, přednášela kruté krvelačné příběhy, které by žádná bílá dívka tehdy nemohla vypustit z úst. Po přestávce se ovšem vrátila v načinčaném viktoriánském oblečku a recitovala úplně jiné verše a všichni žasli, co dovede. A to je přece dobrý příběh pro operu, ne? Navíc zemřela mladá, a aby to bylo dokonalé, měla starší žárlivou sestru, které spálila její dopisy tajnému milenci. Operní libreto, jak má být.

Máte taky zkušenost s přepisem vašeho románu Příběh služebnice, který do filmového scénáře přepracoval anglický dramatik Harold Pinter?

... a vy se mě asi ptáte, jak to šlo, že. Jednoduše. Nijak jsem mu do toho nemluvila, jen jsme konzultovali některé odlišné výrazy mezi kanadskou a anglickou angličtinou. Mám za to, že není nic horšího než autor, který se motá kolem natáčení a pořád vyskakuje: Takhle jsem to nenapsal! Takhle jsem to nemyslel! Natáčení jsem navštívila jen jednou. Ale víte v čem pro mě nakonec byla tahle filmová zkušenost nejzajímavější? Poprvé se mi ozvali lidé, kterým se nelíbila moje práce. Spisovatelé to mají jinak velmi jednoduché: napíšou knihu, vydají ji a odjedou na prázdniny. A když nechtějí, nemusí se vůbec střetávat tváří v tvář s reakcemi publika jako třeba divadelní herci. Žádná shnilá rajčata a vajíčka se v životě literáta obvykle nekonají. Když někoho vaše kniha nebaví, tak ji odloží, a už mu většinou nestojí za to, aby vám psal spílající dopisy. Filmový Příběh služebnice však velmi rozdráždil náboženské fundamentalisty, a tak jsem měla doma na záznamníku hezkou kolekci spilajících telefonátů. Spoluautorka je tlumočnice a překladatelka z angličtiny

Daniel Anýž a Dana Hábová pro MF DNES, 22.4.2000
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha