Rozhovor s Nadine Gordimer

Michael March: Joseph Roth, jemuž je letošní ročník pražského Festivalu spisovatelů věnován, říká „Nemám domov; doma jsem jen v sobě". Kde jste doma vy?

Nadine Gordimerová: Každý člověk je doma ve svém těle; s ostatními pak sdílí domov společného jazyka.

MM: A cítíte se víc doma ve svém těle nebo v jazyce?

NG: Jsem doma v Africe, přestože - paradoxně - můj jazyk je doma v Evropě.

MM: Jsme tedy my, spisovatelé, „těmi, kdo nepatří nikam"?

NG: Edward Said ve své pozoruhodné autobiografii nazvané Být mimo soudí, že takový stav může v našem světě určitým způsobem vést k lepšímu porozumění mezi jednotlivci i národy, protože místo monolitických klecí nacionalismu, náboženství a kulturní uzavřenosti nabízí otevřenost ducha.

MM: A nejsme pak ale za to, že říkáme pravdu, svým domovem odsuzováni?

NG: Často. Někdy však jen tak můžeme poznat, že říkáme alespoň část pravdy.

MM: Po rozpadu Sovětského svazu jste si připadala „opuštěná". Proč?

NG: Netvrdila jsem, že já osobně si připadám „opuštěná". Člověk se přece může k určité skutečnosti vyjádřit obecně, aniž by ji vztahoval na sebe. Komunismus nabízel možnost vytvořit svět, kde by politické, etické i ekonomické prostředí zaručovalo lidem spravedlnost. Neuspěl ale ani v Sovětském svazu, ani ve východním bloku, a my jsme se opět ocitli sami, bezradní v rozděleném světě, bez ideologie, která by přinášela naději na řešení. Odtud ten pocit opuštěnosti - ze selhání levice představované Sověty. Od té doby je světu jako jediná další nová ideologie nabízena globalizace, kde vládnou dohodnuté obchody mezi bohatými zeměmi a trvalá chudoba v zemích chudých...

MM: Souhlasíte tedy s Josephem Rothem a Georgem Orwellem, že , jednotlivec je nakonec vždycky poražen"?

NG: Nesouhlasím. Právě tito dva spisovatelé jsou příkladem toho, jak jednotlivec - úžasná, myslící lidská bytost - i po krušném životě a smrti triumfuje v jasnozřivé pravdě svého stále znovu objevovaného díla.

MM: Může umění vyvážit cenu porážky?

NG: Ne. Umění ale odkrývá skutečnou podstatu porážky, a tak napomáhá jejímu překonání. Umění samotnou svou existencí porážce vzdoruje, protože představuje oslavu života, navzdory všem snahám život poníží a zničit.

MM: Milan Kundera chápe „boj člověka s mocí jako boj paměti se zapomínáním". Nezdá se vám, že v tomto boji prohráváme?

NG: To je velmi pronikavý a hluboce pravdivý postřeh. Věčné dilema spočívá v tom, kolik si máme pamatovat, abychom neopakovali stále tytéž ne lidskosti, a přitom v sobě neživili stálou touhu po pomstě. Proto jsme se my, Jihoafričané, pokusili založit Výbor pro pravdu a smíření. Troufám si říci, že dosáhl jistých úspěchů a je - navzdory svým omezením - užitečný. Obávám se, že na světské rozhřešení bychom čekali marně.

MM: Souhlasíte s Henrym Millerem, že „proti zlu se dá bojovat, ale proti hlouposti je člověk bezmocný"?

NG: Víceméně ano. A když se hloupost spojí s mocí, je boj téměř beznadějný.

MM: I v Praze je zabydlená, řečeno vašimi slovy, „nesmyslná byrokracie - tragická vlastnost dvacáté ho století". Myslíte, že se jí někdy zbavíme?

NG: Nesmyslná byrokracie... V demokratických režimech snad není tak všudypřítomná, ale v zemích, které se k demokracii teprve bolestně přibližují, bují jako mor. Díky svobodě slova mohou lidé proti byrokracii alespoň protestovat, a někdy dokonce úspěšně. Člověk se nesmí nechat odradit a musí trvat na tom, aby byl slyšen a poslouchán.

MM: Czestaw Mitosz si posteskl: „Nespokojen s tyranií, nespokojen s republikou - v první jsem toužil po svobodě, v druhé po konci korupce." Jak jsme na tom my?

NG: Stejně jako velký básník Milosz toužíme po tom, aby korupce zmizela. Zdá se ale, že korupce je doprovodným jevem svobody a také že je dostupnější více lidem než za minulé tyranie, kdy byla pouze pro pár vyvolených.

MM: Proust radí: „Nebojte se zajít příliš daleko, protože pravda je ještě dál." Není ale ta skutečná pravda v nás, nezničitelná a nesklizená ze stromu života?

NG: Marcel Proust nepochybně mluvil o pravdě, kterou skrýváme v sobě, ve svém strachu, z poznání sebe sama a z poznání druhých.

MM: V eseji Psaní a bytí přirovnáváte život ve své zemi k „čekání na východ slunce". Ještě stále je to pro vás bolestivé?

NG: Východ slunce nepřináší bolest. Přináší víru v novou budoucnost, bez útlaku, bez rasismu. Věřím, že máme dost sil jí dosáhnout.

publikovalo Právo 18. března 2004