Rozhovor s Primo Levim

Turíňan Primo Levi pochází z židovské rodiny. Přežil nacistické koncentrační tábory. Jeho první kniha, Je-li toto člověk, je děsivé svědectví o vyhlazovacích táborech, jedno z nejobnaženějších a nejdramatičtějších, jaké byly kdy napsány někým, kdo prožil peklo holocaustu na vlastní kůži. Spisovatele v něm ostatně probudila teprve tato příšerná zkušenost, která ho poznamenala navždy. Primo Levi vypráví:

"Loni v létě jsem se v Miláně setkal s Elie Wieselem, který učinil holocaust středobodem svého života a literárního díla. Wiesel a já jsme byli internováni v Osvětimi ve stejnou dobu. Oba jsme přežili. On však začal být určitým způsobem posedlý Bohem, zatímco já jsem vytrval ve svém stavu bezvěrce. Doufám, že Wiesela ještě někdy uvidím. Naše setkání po čtyřiceti letech bylo vzrušující právě proto, že jsme tak odlišní."

Když už je řeč o Elie Wieselovi - nestalo se vám, že byste mu záviděl jeho víru, která ho vede k tvrzením, jako je to následující: Mohu žít s Bohem, proti Bohu, ale ne bez Boha?

Jistěže něco takového cítím. Závidím věřícím. Všem věřícím. Nemohu za to. Člověk víru buď má, nebo nemá. Nemůže si ji vynalézt. Nemůže si vynalézt Boha pro osobní potřebu. Bylo by to nečestné.
Před dvaceti lety získal Primo Levi cenu Campiello, udělovanou tehdy poprvé, za knihu Příměří. V roce 1983 získal tuto cenu znovu, a sice za román Teď nebo nikdy, rozsáhlou epopej o východoevropském judaismu a o skupinkách odbojářů, kteří za druhé světové války bojovali za novou svobodu, kterou jejich dědové a otcové nebrali na vědomí.

Byl jste vychováván nábožensky?

Jistě, odpovídá Primo Levi. Ta výchova však po mně sklouzla, aniž by zanechala výraznější stopu. Opravdový věřící u nás doma byl můj otec. Podivný věřící. Bál se Boha. Snažil se dodržovat zákony, postil se ve dny, kdy se měl postit, ale dělal to s nechutí, protože některé zákazy mu nevyhovovaly. Abych uvedl malý příklad, můj otec rád jedl šunku. Byl bez sebe vzteky, že se bez ní musí obejít, protože to nařídil Bůh. Otec, svým způsobem opravdu věřící, se vzdával svého přestupku s nespokojeným bručením.

To byla vaše náboženská výchova?

Ne, jistěže ne. Jako všechny děti z turínské židovské obce jsem se učil zásadám našeho náboženství. Ve třinácti letech, po své iniciaci, jsem byl přijat - a to i ve smyslu občanskoprávním - za člena obce. Tento obřad se nazývá bar micva, což doslova znamená syn přikázání. Chlapec musí složit před rabínem zkoušku z hebrejštiny a z dějin židovské kultury.

Tento iniciační obřad vás k Bohu nedovedl?

Přetrpěl jsem ho pasivně. Nepociťuji žádnou zvláštní hrdost na to, že jsem Žid. Nikdy jsem se necítil jako příslušník vyvoleného národa, který uzavřel s Bohem neodvolatelný pakt. Jsem Žid, protože osud chtěl, abych se narodil jako Žid. Nestydím se za to, ale ani se tím nechlubím. Být Žid je pro mne otázkou identity, které, což zdůrazňuji, se nehodlám vzdát.

Takže v okamžiku, kdy jste se stal členem židovské obce, jste tohoto "tajemného" Boha, jemuž jste byl zasvěcen, nepřijal?

Abych řekl pravdu, po několik měsíců jsem pociťoval neklid, ty myšlenky jsem však zapudil. Snažil jsem se o kontakt s Bohem, aniž bych dospěl k něčemu průkaznému. Ukazovali mi Boha jako Hospodina a Učitele, žárlivého Boha, který mne zanechával lhostejným. Po tomto krátkém období nejistoty jsem se od něj odpoutal úplně a udržoval si od Něj odstup jako od dětinské skutečnosti, která se mne netýkala.

Krátce řečeno, sporný odstup...

Ne, nikoli sporný. Protože jsem Boha niterně nepřijal, neměl jsem potřebu oddělovat jej od svého vědomí, ani vydělovat sám sebe z jeho obzoru. To, že jsem se Bohu vzdálil, vítali i přátelé, s nimiž jsem se v té době stýkal a kteří byli skoro všichni křesťané, v nitru ovšem také lhostejní. Byli to chlapci, kteří chodili na mši, aby udělali radost rodičům, ale bez soustředěnosti a v každém případě bez skutečného náboženského zanícení. Byli to spíše cynici; pamatuji si, jak mně, Židovi, vykládali neuctivé historky o církvi a kněžích.

Potom jste ale zakusil strašnou zkušenost vyhlazovacích táborů. Jak jste reagoval?

Zajetí jsem prožíval jako bolestné potvrzení své lhostejnosti. V určitém smyslu pro mne bylo všechno jednodušší než pro mého spoluvězně, věřícího Elie Wiesela. Ten prožíval trauma triumfu zla velmi bolestně, a nakonec začal obviňovat Boha, že něco takového dopustil, že nezasáhl a nezastavil katy. Já jsem se naopak spokojil s konstatováním: Takže je to pravda. Bůh neexistuje. A v této nepřítomnosti Boha jsem se ztotožnil s názorem Giacoma Leopardiho, básníka, jenž obviňuje přírodu, že klame své děti marnými přísliby štěstí, které ovšem není schopna splnit.

Nikdy jste se nesnažil hledat útěchu v Bohu?

V Osvětimi se mi něco takového stalo jen jednou. Bylo to během velké selekce v říjnu 1944, když už komise, jež určovala vězně, kteří měli jít do plynu, pracovala na plné obrátky. Jedinkrát jsem se pokusil obrátit na Boha, aby se za mne přimluvil, a pamatuji si, aniž bych na to byl nějak hrdý, že jsem si řekl: Tak to ne, něco takového nesmíš dělat, nemáš na to právo. Zaprvé proto, že v Boha nevěříš, a zadruhé proto, že chtít, aby se za tebe někdo přimluvil a necítit se přitom zvýhodněně, znamená chovat se jako mafián. Naučení: vzdal jsem se pochybného komfortu modlitby a nechal jsem náhodu, nebo co to vlastně bylo, aby rozhodla o mém osudu.

A pak?

Unikl jsem smrti a dodnes se ptám, proč. Když jsem se vrátil do Itálie, potkal jsem jednoho přítele, svým způsobem věřícího, který mi řekl: Je to jasné: jestliže jsi byl zachráněn, pak proto, že tě ochraňoval Bůh. Jeho slova ve mně vyvolala mimořádné rozhořčení, které jsem se nesnažil skrýt ani před ním, člověkem, který je vyprovokoval. Připadalo mi, že to všechno je jen nesmírná hloupost, protože v táboře jsem kolem sebe viděl tisíce lidí, kteří byli lepší než já, naprosto nevinných dětí, které trpěly a umíraly, a zároveň jsem poznal i pochybné a zlé existence, lidi, kteří si zachránili kůži. Záchrana nebo smrt tedy nezávisely na Bohu, ale na náhodě. Nyní můžeme klidně nazývat náhodu Bohem. Je to však slepý a hluchý Bůh, který si podle mého názoru nezaslouží, abychom se jím zabývali.

Takže?

Podle mne se věci mají takto: buďto je Bůh všemohoucí, nebo to není Bůh. Ale pokud existuje a je tudíž všemohoucí, proč dopouští zlo? Zlo existuje. Zlo, to je bolest. Jestliže tedy Bůh může po libosti proměňovat dobro ve zlo, nebo prostě jen nechat zlo, aby se rozmáhalo na zemi, znamená to, že tento Bůh je zlý. A představa zlého Boha mne odpuzuje. Proto se držím hypotézy, která mi připadá nejjednodušší: popírám Jeho existenci.

Před několika lety mi řekl spisovatel Riccardo Baccheli (pozn.: 1891-1985, autor historických románů, například cyklu Mlýny na Pádu), stále v souvislosti s Bohem: Žil jsem osmdesát let, aniž bych se jakkoli zneklidňoval, protože jsem byl přesvědčen, že smrt je definitivní konec lidského dobrodružství. Tato jistota se bohužel v poslední době otřásá. Přiznávám se k tomu nerad, protože mne to zneklidňuje a trápí. Nemohu však nic dělat. Myšlenka na onen svět, na Boha, který čeká, aby nás zvážil na své váze, se mi vtloukla do mozku jako hřebík, a nejsem schopen se jí zbavit. Nikdy jste nepocítil taková muka?

Zatím ne. Co se týče Boha, je moje situace stejná jako když mi bylo patnáct, dvacet nebo čtyřicet let. Přesto se musím přiznat, že pociťuji jistou zvědavost a nespokojenost, ale spíše v jiném řádu myšlenek, jako jsou moje úvahy o vesmíru a univerzu. Jinými slovy - pojal jsem podezření, že za touto nesmírnou mašinérií univerza musí být nějaký strojvedoucí, jenž řídí jeho pohyb a možná je i vynalezl. Buďme však upřímní: mám pocit, že pokud takový strojvedoucí existuje, stejně se nezajímá o lidské záležitosti. V žádném případě to není někdo, na koho bychom se mohli obracet prostřednictvím modlitby.

Zdá se mi, že ve vašem tónu zaznívá určitá lítost...

Máte pravdu. Byl bych rád, kdyby tento strojvedoucí existoval, a byl bych ještě radši, kdyby to byl Bůh. Bylo by krásné mít otce, soudce, učitele, bylo by to uklidňující. Takové přání mi však nedává právo vyrábět si nějakého Boha na míru, není dostatečně silné, aby mne donutilo vynalézt si nějakého Boha a započít s ním dialog.

Před chvilkou jste se mi svěřil, že závidíte věřícím. Proč? Připadá vám, že jsou klidnější?

Ne. Z hlediska klidu má možná nevěřící výhodu, protože všechno, co se děje, dokonce i zlo, nemá podle něj nadpřirozenou motivaci, je to jen důsledek velké mašinérie univerza. Naproti tomu věřící je někdo, kdo si klade otázky a kdo klade otázky i Bohu. Kdo neustále hledá, i naslepo, východisko, jež by ospravedlnilo neospravedlnitelné. Mučivé myšlenkové pochody věřících dobře znám...

Přesto máme k dispozici celou řadu svědectví o tom, že jedním ze znamení naší epochy je návrat k Bohu, nebo v každém případě návrat k hledání Boha. Jak si vysvětlujete tuto tendenci po proklamované smrti Boha, která se zdála být dokonce jakousi jistotou světské kultury?

Žijeme v období krize hodnot, všech hodnot, a návrat k Bohu je pro takovéto krizové okamžiky typický. Čím více se okolní svět hroutí, tím se člověk cítí osamocenější a bezbrannější, tím více hledá jasnost a někoho, kdo zodpoví jeho otázky, kdo jej uklidní. Hledání Boha se tak stává hledáním ochrany a útočiště před samotou. V tomto případě Bůh riskuje, že bude považován pouze za uklidňující a odměňující stezku, která nás vyvede z prázdnoty existence.

Nemůže tuto prázdnotu naplnit věda?

Ne. Věda studuje velkou mašinérii kosmu, odhaluje nám všechna jeho tajemství, ale neodpovídá na základní otázky člověka. To, že věda může v určitém smyslu zaujmout místo Boha, se ukázalo jako velká iluze již dávno. Zeptáme-li se vědy na konečný cíl života, odpovídá: To není můj problém. A u toho také zůstává.

Jak se tedy dostaneme ze slepé uličky, v níž jsme uvízli? Máme odložit Boha stranou a zavést, na rozdíl od toho, co říká váš kolega Elie Wiesel, trestní řízení s člověkem, zodpovědným za všechno zlo ve světě?

Zavést trestní řízení s člověkem nemá smysl. Člověk je strašná směs, obsahující všechno. Existují moudří, blázni, darebáci i světci. Vždycky jsem odmítal formulovat nějaký globální názor na člověka. Dokonce i na nacisty. Podle mého názoru lze vést jediný proces, s nejvyšší možnou obezřelostí, a to proces s jednotlivcem.

Opravdu?

Situace je taková, jaká je, a musíme ji přijmout. Ve velké mašinérii univerza jsme jen malými šroubky. A nevíme, kde končí autonomie, již v této mašinérii máme. Můžeme a musíme si vštípit určitou morálku a chovat se jako, aniž bychom zapomínali, že jsme jen hosty přírody, a to dost zvědavými hosty, kteří zasévají chaos, kde se dá.

z francouzského vydání Primo Levi: Conversations et entretiens přeložila Alena Bláhová