Rozhovor s Robertem Creeley

Ve stínu Lawrence Ferlinghettiho, hvězdy Festivalu spisovatelů Praha, zůstal pražský pobyt dalšího významného amerického básníka Roberta Creeleyho, jenž se sem vrátil po deseti letech. Navíc překlady básní klasika americké literatury pořídil už v šedesátých letech Stanislav Mareš pro antologii Obeznámeni s nocí a v roce 1979 vydal Odeon výbor z Creeleyho poezie nazvaný Variace, jejž přeložila Hana Žantovská. Jako esejista se česky Creeley představil předmluvou k básním svého přítele Charlese Olsona. V padesátých letech působil Creeley na alternativní umělecké škole Black Mountain College v Severní Karolíně, kterou prošli i výtvarníci jako Robert Rauschenberg či Willem de Kooning.

Marek Pokorný: Jak jste se dostal na Black Mountain College?

Robert Creeley: Byl jsem ve styku s jejím zakladatelem Charlesem Olsonem a jednou jsem se před ním zmínil o tom, že bychom se třeba mohli pustit do vydávání časopisu - v té době byl tisk velmi levný. Škola tento nápad podpořila a při té příležitosti mě Olson pozval, abych na Black Mountain College učil. Ale měl jsem už rodinu, takže podle plánu jsem nejdříve odjel sám, abych uspořil nějaké peníze. Pak se to nějak zvrtlo a moje manželství se rozpadlo.

MP: V čem spočívalo kouzlo této alternativní umělecké školy?

RC: Black Mountain College byla doba dospívání. Nikdo nikoho nenutil, aby na tom dost bizarPink Mountain - Růžová hora - a nebylo jednoduché dostat tam například doktora, aby se před starousedlíky nekompromitoval. Žili jsme intenzivně, některé přednášky Charlese Olsona, který rád pracoval přes den, začínaly až v sedm večer a končily nad ránem. Na Harvardu jsem nic takového nepoznal. Všechno se odehrávalo v komunitě. Někteří pevně věřili v takový ten postup, že se usrkává čaj a všichni se na všechno vyptávají, což se mi líbilo - nejenom proto, že jsem líný. Samozřejmě že do jisté míry to bylo prostředí konkurenční, ale striktní dělení na "borce" a začátečníky neexistovalo. Lidé si především všímali, co dělá ten druhý. Například choreograf M. Cunningham předváděl to, s čím se později prosadil.

MP: Vy jste se ale také dobře znal s Allenem Ginsbergem.

RC: S Allenem jsme se poprvé potkali v roce 1949 na nějakém večírku, vlastně si to skoro vůbec nepamatuji, pravděpodobně jsem byl opilý. V té době jsem zaslechl i jména jako Kerouac, Burroughs, ale nevěděl jsem pořádně, kam je zařadit. Poté, co jsem opustil Black Mountain, bydlel jsem v San Francisku u Eda Dornese, který pracoval na stejné autobusové stanici jako Ginsberg.

MP: Asi jste neměli moc peněz...

RC: To tedy neměli, byla to neuvěřitelná doba. Snad jen Lawrence Ferlinghetti v tom uměl chodit lip. Ne že by byl zrovna bohatý, ale byl obchodník a jeho knihy se prodávaly, protože byly srozumitelné. Když jsem poprvé četl jeho básně, říkal jsem si, že jsou příliš jednoduché. Ale pak jsem s ním byl v Mexiku a viděl ho číst. Kapituloval jsem před tím, jak jeho jasnost a entuziasmus působí na lidi. To Allenova poezie mne přitahovala hned. Myslím, že jsme dokonce jeden druhého trochu imitovali.

MP: Co to pro vás znamená být básníkem?

RC: Manželka mi říká, že dávám špatný příklad dětem. Zvenku to totiž vypadá, že dohromady nic nedělám, ale přitom si žijeme docela dobře.

MP: Změnil se za ta léta nějak váš názor na poezii?

RC: Ne, základní věci se stále vracejí. Od začátku jsou to stále stejné umanutosti. Myslím, že to má blízko k principům a postupům výtvarné tvorby.

MP: Vaše básně se často zabývají první osobou, píšete například o "já" v třetí osobě...

RC: Nemám nic než to, co jsem já sám. Ale když mi matka řekla -jak to matky říkají -, abych byl sám sebou, tak mě to zmátlo. Jakým "já" mám být?

publikovala MF DNES 29. dubna 1998