Rozhovor s Robertem Stonem

Daniel Anýž: To, že jste si nepadli do noty se Susan Sontagovou, ani nepřekvapí - ona je intelektuálka každým coulem, zbožňuje souboje idejí, kdežto vy působíte mnohem realističtěji, zemitěji. Ale s Williamem Styronem byste se snad mohl shodnout alespoň na literárním poli... Už proto, že i on psal o válce.

Proč myslíte? On patří k jižanské literární tradici s jejím patosem a deklamativností, já jsem ironický. Vyšel jsem ze zcela jiného prostředí, narodil jsem se a vyrostl jsem na Manhattanu.

DA: Byl jste u toho, když vznikal autorský okruh beat generation. Jaký to je pocit být součástí dějin?

Ano, znal jsem je - Ginsberga, Kerouaka, Cassadyho a další. Ale nemohu říct, že bych k nim přímo patřil. Prostě to bylo tak, že jsem v New Yorku pracoval jako novinář, a když jsem v jednu v noci skončil, tak jsem šel za svou dívkou, která dělala servírku v kavárně v Greenwich Village. No a tam také chodili a četli své věci Ginsberg i ostatní. Byl jsem o něco mladší než oni a vždy trošku za vývojem.

DA: Ale osobně jste se zúčastnil - jak to ostatně zachytil v knize Kyselinovej test Tom Wolfe - spanilé autobusové jízdy Kena Keseye a Veselých šprýmařů napříč Amerikou. Takže tak úplně mimo a za vývojem jste zase nebyl...

To všechno patří k mládí. Jsem rád, že jsem to zažil, ale velkou vědu z toho nedělám. Nečekejte ode mě, počestného občana, který má vnuky, že se tady nějak bohémsky rozvášním. A když už jste zmínil Toma Wolfa, ta jeho kniha je dost přesná. Přitom si nepamatuju, že by si někdy dělal poznámky. Ale je fakt, že byl jedním z mála lidí zvenku, kteří chápali, oč jde; pro ostatní jsme byli něco jako Marťani.

DA: V jednom rozhovoru jste vzpomínal, jak jste Keseye navštěvoval v Mexiku a že Cassady měl stejně ukecaného papouška, jako byl on sám... Nestálo by to celé za knihu?

Je pravda, že mě můj nakladatel před časem požádal, abych to zkusil. Uvidíme, osobně bych raději napsal o svém dětství, které bylo mnohem zajímavější i podivnější.

DA: Vaše matka byla těžce nemocná a vy jste nějaký čas strávil v sirotčinci. Nebyl v sedmnácti letech váš odchod k námořnictvu vlastně útěkem z bídy a smutku?

Matka trpěla schizofrenií. Bydleli jsme v levném hotýlku. Přesto to nebylo smutné dětství, jen podivné. V armádě jsem skutečně hledal řád a změnu. Býval bych šel raději na školu, ovšem peníze jsme neměli a na prospěchové stipendium jsem nemohl pomyslet, s výjimkou anglických kompozic jsem byl dost mizerný žák.

DA: Román Žoldáci jste vytěžil ze svého novinářského působení ve válečném Vietnamu počátkem sedmdesátých let. Říká se, že to byla první televizní válka. Po Perském zálivu či po Kosovu se zdá, že to byla také možná poslední válka, kde se novináři víceméně svobodně pohybovali po bojišti. Teď píší o tom, co jim armáda povolí...

Ve Vietnamu se armáda nechala nachytat. Přinejmenším na začátku vojáci, tedy důstojníci určitě, naivně věřili, že dělají dobrou věc. Vyšší velitelé navíc zažili druhou světovou válku a jakoby samozřejmě předpokládali, že i ve Vietnamu budou novináři na jejich straně, na společné lodi. Jenže ve Vietnamu už byli jiní žurnalisté - mladí, velmi kritičtí vůči vládě, v opozici proti armádě. A ti přistihli armádu při lži. Takže Vietnam byl pro vojáky velmi poučný. Jistě, v řadě věcí lhali už za druhé světové války, ale teprve ve Vietnamu jim to novináři sečetli.

18. dubna 2000  MF DNES