Rozhovor s Vladimírem Křivánkem

Klára Kubíčková: Česko předsedá Evropské unii. Co to znamená pro české spisovatele a pro Obec spisovatelů?

Vladimír Křivánek: Tady je problém. Na jednu stranu se vytváří ekonomický a politický evropský prostor, na druhou stranu jednotlivé evropské literatury spolu příliš nekomunikují. Nevíme, co v Evropě vychází. Bylo by ideální, kdyby u nás existoval časopis věnovaný evropské literatuře. Jenže Obec spisovatelů na něj nemá peníze.

Ale předsedání Evropské unii je přece ideální příležitostí, jak českou literaturu podporovat a ukázat Evropě. Co se tedy chystá?

Budeme jednat s ministrem kultury o tom, co se dá pro naši literaturu udělat v této souvislosti, jak otevřít českým spisovatelům cestu do Evropy.

Až teď? Není to pozdě?

Pozdě, ale přece. Zatím jsme měli co dělat s uhájením fungování samotné Obce spisovatelů. Nejdřív musíme mít vlastní prostor, a pak teprve můžeme jít ven. Kdo utváří obraz o české literatuře v Evropě? V Evropě se ví o Michalu Vieweghovi, Jáchymu Topolovi, Petru Borkovcovi. Přidejme Kateřinu Rudčenkovou, Petra Hrušku, Bogdana Trojaka, Ivana Jirouse, Janu Štroblovou, Ivana Wernische. Ale o spoustě dalších kvalitních českých autorů se v Evropě neví, často i proto, že oni sami nemají schopnost se sami prosazovat.

A mají ji mít? Nebo jsou od toho instituce?

Ministerstvo kultury nebo Obec spisovatelů, tedy instituce, mohou pomoci. Ale zvlášť mladší generace se prosazuje sama. V Obci spisovatelů je sdruženo 630 autorů. Jsme na to tři, abychom je prosazovali. Je nemožné se o všechny postarat.

Nejmenoval jste nikoho z držitelů českých literárních cen.

Vaculík, Havel a Lustig jsou za hranicemi natolik slavní, že není třeba je prosazovat. Proto jsem jmenoval ty mladší.

Ale druhou skupinu těch mladších oceněných, třeba Petra Nikla nebo Petru Hůlovou, jste také nejmenoval – jak je to tedy s komunikací té starší a v Obci sdružené a mladší generace spisovatelů?

Moc mezi sebou nekomunikují. Byl bych rád, kdyby se právě mladé generaci otevřela Obec spisovatelů. Průměrný věk našich členů přesahuje šedesát let. Pro mladé spisovatele je jednodušší domluvit se rovnou s překladatelem a nakladatelem než participovat na starém klubovém životě. Máme snahu Obec změnit a udělat z ní moderní organizaci. Budeme letos vydávat například internetový časopis. Ale trápíme se s tím, že literatura není legislativně ani finančně zajištěná.

Existují sponzoři české literatury?

Hledají se velmi těžko. Ale neříkejme jim sponzoři. Ani ne tak mecenáši, jako spíš partneři.

Sponzor zní moc drsně?

Ano, zní to až sprostě. Zavání to bezohledným byznysem. Máme u nás jen asi pětadvacet spisovatelů, kteří se psaním živí. A není mezi nimi žádný básník. Mezi ty, kteří se literaturou mohou živit, nepatří jen Viewegh, ale i Miloš Urban nebo autoři bestsellerů. Hlavně scenáristky se živí psaním dlouhodobých seriálů. To ale nemusíme podporovat, to se podporuje samo.

Má český stát systém stipendií, ze kterých by mohli žít spisovatelé?

Má, ale je jich málo a nedá se z nich vyžít. Snaží se podporovat nekomerční literaturu. My teď chceme zjistit, jak to dělají ostatní evropské státy. Až si v tom uděláme jasno, můžeme srovnávat a následně apelovat na ministerstvo kultury.

Na jednu stranu si stěžujeme na to, že spisovatelé se u nás špatně uživí. Ale vyšlo osmnáct tisíc knižních titulů, na Svět knihy přišel rekordní počet návštěvníků. Jak se tedy skutečně vede české literatuře?

Osmdesát, možná devadesát procent vydané literatury je z uměleckého hlediska bezcenné. Nebyl bych tedy tím rozsahem tak nadšený. Z té desetiny knih, které mají uměleckou hodnotu, jich skutečně dobrých je třeba deset nebo patnáct.

Český statistický úřad dělá hodnocení prestiže povolání. Spisovatelé se tam neobjevují.

F. X. Šalda rozděluje autory na básníky, umělce a spisovatele. Básník je nejvýš. Vezměte si Skácela. Tomu stačilo čtyřverší, aby řekl to, co spisovatel musí říct v několika románech. Spisovatel už asi nikdy nebude sloužit jako svědomí národa, tak prestižní jako kdysi už to není.

Připomněli jsme si výročí úmrtí Karla Čapka. Funguje u nás v literatuře teď někdo jako tenkrát Čapek?

O nikom takovém nevím. Česká literatura by potřebovala nové Čapky. Ale žádné takové nevidím.

publikovala MF DNES, 28. prosince 2008