Rozhovor se Slavenkou Drakulić

Slavenka Drakulić: Napsala jsem dvě knihy o válce, obě jsou z pozice oběti. První, „Balkan expres“, je souborem povídek z počátku války a druhá - „Jako bych nebyla“ - je román o masivním znásilňování muslimek v Bosně. Myslím, že během těch deseti let jsem nic jiného nepsala.

Antonela Riha: Domníváte se, že může souhra okolností udělat z člověka zločince?

SD: Podíváme-li se na některé situace: mučení v iráckých vězeních, hrůzyHolocaustu, nebo válku na Balkáně, či mrtvé v Iráku. Vždy si pokládámeotázku. Jak to mohl ten druhý, ten zabiják, ten válečný zločinec,udělat? Existují dva různé přístupy k věci. První, kdy se jedná o patologické případy, které okamžitě vyplavou na povrch a běžní lidé s tím nemají nic společného. A existuje i druhá teorie, že se lidé mohou vyskytnout v situaci, ve které nemohou říci NE.

Tak například Primo Levi vždy tvrdil, že dokonce i v koncetračním táboře se dá říci NE, za nějakou cenu samozřejmě. Hlavně ale lidé nejsou ve stavu, aby to udělali, protože jsme všichni, jak bych to řekla, nevím – většinou oportunisté. K tomuto výsledku jsem dospěla sledováním lidí u soudu a prozkoumáváním těchto případů.

Samozřejmě, jsou lidé, kteří už jsou předurčeni k tomu být někde u počátku zločinu. A pro ně v tomto případě vzniká ta pravá situace, kdy se jejich patologické dispozice dostanou na povrch.

AR: V knize Ani mouše by neublížili píšete o trojici lidí, kteří jsou odsouzeni za znásilňování. Vlastně pro ně znásilňování není zabíjení, ty ženy to přežily. A zdá se, že alespoň podle toho jak jste to podala Vy, si ta trojice ani nebyla vědoma svých činů.

SD: Ano. Myslím, že těmto lidem nebylo úplně jasné, proč se ocitli v té samé budově s lidmi, kteří spáchali masové zločiny. Protože oni ty ženy podle nich pouze drželi v zajetí, ale nezabili je. Proto sami sebe vidí v úplně jiném světle.

Mám v knize ale také dvě osobnosti, které se tam příliš formálně nehodí, protože nebyli souzeni v Haagu. První z nich je Mirajna Mraković. Zahrnula jsem ji do knihy kvůli svému vlivu na manžela Slobodana Miloševiće. Druhou postavou je Milan Levarov, což je první svědek, který byl zavražděn, protože chtěl svědčit o zabíjení Srbů v Gospići.

Takto jsem chtěla ukázat jeden celistvější obraz. Řídila jsem se individuálním principem a nezabývala jsem se principem národnostním. Naopak jsem hledala lidi, kteří mě individuálně a psychologicky zajímali, abych ukázala přehled různých charakterů.

AR: Jaký je váš osobní názor na kolektivní vinu?

SD: Myslím si, že hromadná vina neexistuje. Jsou viny jenom individuální. Ale ve smyslu morálním a politickém existuje jakási kolektivní zodpovědnost, ne vina, ale morální a politická zodpovědnost.

Je přece spoustu lidí, kteří všechny ty zločiny vidí, ale nic neudělají. Toho všeho se zúčastňují, avšak mlčí. V Chorvatsku, v Bosně i v Srbsku byl obrovský odpor proti medializaci válečných hrůz. Ale od doby, co bylo v Haagu souzeno osm lidí, se věci změnily. Noviny již nemohly mlčet. V Chorvatsku se také debatovalo o tom, jestli chorvatská vojska mohla spáchat tyto zločiny, což ještě před Haagem bylo tabu.

Ale když mluvíme o kolektivní odpovědnosti, chtěla bych říci ještě něco. Podívejte, když jdou lidé dvakrát až třikrát volit vůdce, kteří mají takovýto národnostní program, program etnické čistky, války, nenávisti, jsou pak oni hromadně nevinní? Právě naopak – jsme za tyto rozhodnutí kolektivně odpovědní. Nikdo vás za to nebude stíhat, neproběhne soud ani policie vás nezatkne, ale morálně a politicky máte sami před sebou tu odpovědnost. A také si myslím, že jsme ještě nedospěli ke stádiu, abychom si to sami přiznali. Jednou taková situace ale přijde a my se tomu budeme muset postavit. Budeme nuceni podívat se na sebe do zrcadla a přiznat si všechna svá mlčení a lhostejnost.