Setkávání autorů se čtenáři je také způsobem tvorby, říká Michael March
18. srpna 2009 11:43
Rozhovor s Michaelem Marchem, prezidentem Festivalu spisovatelů Praha, opublikoval časopis Pražské plynárenské U plynárny 7/8/2009.
Jefim Fištejn: Jak se to přihodilo, že uznávaný americký básník, překladatel a historik se usadí zrovna v Československu? Mohl byste nám k důvodům a okolnostem vašeho přestěhování něco říci?
Michael March: Člověk se nikdy defi nitivně neusazuje, život je změna. V roce 1975 po podepsání helsinských dohod jsem organizoval autorská čtení v Londýně. Vždy mě fascinovala poezie východní a střední Evropy a chtěl jsem její autory přivézt do Londýna. Čtení se zpočátku konala v Arts Theatre, později se přestěhovala do Covent Garden, dokonce i do londýnského Národního divadla. A když se zdejší politické poměry po roce 1989 změnily, byl jsem pozván do Prahy zase já, v květnu roku 1991 do Valdštejnského paláce na setkání spisovatelů Východu a Západu. Bylo to nádherné setkání, palác byl po mnoha letech poprvé otevřen pro veřejnost. Zdálo se mi, že pro pořádání Festivalu spisovatelů není lepšího místa, než právě Praha tolik spjatá se jménem Franze Kafky. A tak jsme začali.
Takže se dá říci, že po sametové revoluci jste pokračoval v práci započaté v 70. letech. Ale to, že jste v jedné zemi prožil více než 20 let, už svědčí přinejmenším o tom, že jste se zde usadil. Není pro básníka smrtelně nebezpečné žít ve zcela odlišném jazykovém prostředí?
V tom případě bych musel být slepý. Prostředí poezie totiž se skládá ze všech možných hlasů všech možných časů. Neznamená to, že bych pouze naslouchal cizím hlasům, ve svém básnění se řídím jen svým vnitřním hlasem. A ten je samozřejmě spojen se skutečným světem. Vědomí spojitosti se světem je důležité také pro pořádání festivalu. Je to pořád tentýž tvůrčí proces. V podstatě v průběhu pražského Festivalu spisovatelů se tvoří literatura. Je to ojedinělý proces. Přivádí na jedno místo spisovatele, ti mezi sebou diskutují, vzniká mezi nimi jakási magická alchymie, což je jev velmi vzácný. Je to vlastně základ literární tvorby. A co je velmi důležité, je srovnávání. Samotná existence je forma porovnávání. Porovnávání světa a Prahy, porovnání myšlenek, které jejich nositelé přivádí do Prahy, která po nich prahne a dychtí po těch mnoha letech, kdy zde byla nenaplněná touha po poznání. Je to rovněž vznik tvůrčího dialogu, nejen mezi lidmi, ale i vnitřního dialogu u samotných autorů. Přivádíme spisovatele, aby nám vyprávěli příběh, příběh jejich života, zajímá nás jejich pohled na věci, které se okolo nás dějí. Jako kdyby se na nás dívali z vesmíru.
Jak byste mohl charakterizovat váš vztah mezi vámi a českou společností, českým jazykem? Dá se to popsat jako vztah mezi cizincem na cestách a místem, kde se náhodou rozhodl zůstat přes noc?
Dialog, o němž mluvím, je vždy interakcí mezi lidmi, jak jsou viděni jinými lidmi. Vždycky jsme objektem pozorování druhých. Celý koncept poezie je založen na tom, že se v nás obrážejí myšlenky těch druhých – co si cizí myslí o cizích. Je to průsečík, kde se potkávají lidská »já«. Poezie je svědectvím aktu vzniku jsoucna, a tím i aktu vzniku svobody. Básník odhaluje energetický potenciál myšlenky. V životě se všichni nějak potkáváme, a tak i všechna naše psaní jsou příběhy za života a o životě, o tom, jak žít.
Jestli mám přesné informace, jste autorem pěti knih, tři z nich jsou básnické sbírky. Chystá se také šestá? Jak pobyt v Praze ovlivňuje vaši tvorbu?
Moje šestá kniha se jmenuje Cesta zpět (The Way Back ). Je to próza a vyšla stejně jako předchozí v Athénách v báječném nakladatelství Agra. Vychází z čínského přísloví – nejdelší cesta je cesta zpět. Je to jakýsi komentář mého vlastního života.
Mohl byste porovnat Pražský festival spisovatelů s jinými podobnými festivaly ve světě nebo v Evropě? Mám na mysli tvůrčí sílu, zastoupení spisovatelských osobností, atd. Kolik takových festivalů ve světě existuje?
To nemohu. Takové podniky není možné srovnávat, každý z festivalů si prošel jinou cestou, každý z nich je svým způsobem jedinečný, jednak způsobem svého založení, jednak místem svého konání. Pražský festival je setkání myšlenek, není to nic komerčního, jak je tomu u některých jiných festivalů. Není to festival politický, na rozdíl od jiných setkání spisovatelů. Je to pouze a jedině literárně-kulturní událost, která je ovšem spojena se všemi oblastmi života, což je právě ona spojující síla literatury. Literatura je oním chybějícím článkem a zároveň pojítkem mezi minulostí a přítomností. Je to základní síla života.
Literatura sama, obzvláště poezie, si žádá samotu, jistý způsob osamocení. Má to vůbec smysl dávat tvůrce dohromady, když jejich díla vznikají vždy jako individuální výkon? Proč by se měli setkávat?
Právě o tom to je: je to organizace samoty, v níž poezie může vzniknout. Literatura není tvořena sama pro sebe. Tvůrčí proces sice probíhá v osamocení, to ano, ale výsledek tvůrčí činnosti směřuje vždy mezi jiné lidi. A i spisovatel nebo básník je přece vysoce společenský tvor a potřebuje taková setkávání, kde se diskutuje, kde probíhají autorská čtení, v nichž individuální tvůrčí energie se spojuje s energií posluchačů. Díla se tvoří proto, aby byla čtena, aby byla zažita. Odezva publika je pro tvůrce nesmírně inspirativní. Dá se říct lapidárně, čím větší básník, tím větší potřebuje posluchačstvo. Samota je pro tvorbu neodmyslitelná, „Sto let samoty“ je málo, a přesto spisovatel potřebuje čtenářkou odezvu, potřebuje vědět, zda čtenář nakládá s jeho myšlenkami tvůrčím způsobem, jak je používá nebo zavrhuje ve vlastním životě. Základním tvůrčím činem je život sám.
Myslíte si, že Česká republika dnes je dobrým a správným místem pro literární tvorbu?
Žádné místo na světě není pro literaturu dost dobré a správné. A zároveň každé místo je pro ni vhodné. Česká republika může být vnímána jako samotářský náladový tvor, který kdysi utrpěl ztrátu identity a dodnes ji náruživě hledá. Politické poměry vzaly lidem jejích pravou totožnost. Smyslem literatury, jakožto vyprávění příběhů, je právě vrátit lidem jejich ztracenou identitu tak, aby lidé se mohli cítit v souladu se svou znovunalezenou totožností. Pomoci ji v tom, to je úkol těch druhých.
Každý ročník Festivalu spisovatelů je něčím odlišný. Čím se liší letošní od těch předchozích a od těch, co přijdou?
Každý ročník se řídí nějakou filozofickou premisou. Byly ročníky, kdy jsme představovali publiku tvorbu takových spisovatelů, jako Joseph Roth, Primo Levi, William Burroughs, Jean Genet. Zvláštní ročník byl věnován událostem roku 1968, ten rozebíral fenomén »Smíchu a zapomnění«. Letošní ročník byl věnován vypravěčskému umění a jeho sloganem bylo »2001 noc«. Jednalo se především o umění výstavby příběhu tak, aby čtenář si přál slyšet pokračování. Šlo nejen o právo spisovatele na psaní, ale i o právo na lhaní. Jak víme, nejlepšími příběhy jsou příběhy vylhané, vymyšlené. Víme, že přiznat to není politicky korektní, avšak čím je politická korektnost, když ne oloupením lidí o svobodu? Je to už skoro ideologie. Umělecká lež umožňuje lidem existovat, objevovat nové věci. A tak jsme se rozhodli pozvat spisovatele ze zemí, o kterých se ví jen málo – z arabského světa, Číny. Chtěli jsme otevřít Praze okno do světa.
Právě k tomu směřuje má další otázka. Složení účastníků festivalu bývá velmi pestré a rozmanité. Jak vyvažujete zastoupení literatur z různých regionů světa: podle počtu, podle významu?
Počty na Festivalu spisovatelů žádnou roli nehrají, to by byl předsudek. Když si usmyslíme, že v Praze představíme arabskou literaturu, pak uvažujeme o tom, kdo nejlépe a nejúplněji ztělesňuje arabskou tvorbu. Letos naše volba padla na největšího arabského básníka současnosti Adonise. Paradox je v tom, že je zároveň ztělesněním trvalého vyhnanství. Trvalé vyhnanství a odcizení ztělesňuje také další arabský básník Mourid Barghouti z Palestiny. Když mluvím o Číně, nemůžeme pominout tragédii na náměstí Nebeského klidu, kterou nám připomíná přítomnost Ma Jiana, autora románu Pekingské koma. Dalším čínským účastníkem letošního festivalu je Yang Lian, snad největší žijící čínský básník, jehož sbírka Riding Pisces byla navržena na Nobelovu cenu za literaturu. I ten trvale žije v exilu. Doufáme, že příští rok nás poctí svou návštěvou Gao Xingjian, který Nobelovu cenu dostal v roce 2000, vynikající romanopisec, který vládne slovem jak malíř štětcem, člověk kromobyčejných kvalit. A jak jinak, také exulant. Jiný způsob vyprávění příběhu je reprezentován uměním komiksu, které tolik miluje mladá generace. Ten byl zastoupen Robertem Crumbem a Aline Kominsky- Crumb. Písničkářské umění nemohl zastupovat nikdo menší než Wolf Biermann, autor slavných protestsongů. Ze zpěváků kabaretního žánru stačí jmenovat Jiřího Suchého. Českou literaturu představoval mladý, ale již dobře známý spisovatel Jan Rudiš, v jehož osobě se propojily všechny žánry od komiksu, přes hudbu, až po prozaická díla.
Vyjmenoval jste hezkou řádku úctyhodných spisovatelských jmen. Koho z autorů byste mohl pokládat za váš největší »úlovek«?
Slovo »úlovek« mi zní trochu nábožensky. V křesťanství často vystupují rybáři, kteří by mohli hovořit o úlovku. Jenže já nejsem nábožensky založen a nemohu nikoho označit za největší úlovek. My jsme jedna velká rodina, v níž každý má své vlastní místo a úlohu. V některých případech je těžké dostat autora do Prahy. Kupříkladu Robert Crumb nikdy nejezdí po festivalech, vyhýbá se jakýmkoli veřejným shromážděním. Během našeho setkání v Paříži jsem ho přesvědčil, aby se zúčastnil letošního ročníku PFS a jak sám říká, svým souhlasem byl velmi překvapen. Mnoho času trávíme právě přesvědčováním spisovatelů, aby přijeli do Prahy. Tady jsou v kruhu svých kolegů, stráví zde příjemných šest dnů hovorem s jinými mysliteli a tvůrci a odvezou si domů nezapomenutelné zážitky z Prahy.
Podle vašeho názoru zájem o festival s časem stoupá, nebo klesá?
Zájem nepochybně neustále stoupá. Je zde ale velmi specifický vývoj: stále více na naše besedy, na setkání s tvůrci chodí mladí lidé, zejména studenti. Jsme tomu rádi, protože v tom je vlastní smysl našeho úsilí. Stále více na autorská čtení chodí lidé z diplomatického sboru, což také odpovídá našim záměrům. České spisovatele festival tolik nezajímá, zajímá je spíše sebeprezentace a festival je dobrým prostředkem, jak dát o sobě vědět.
Co vám říká slovo »plyn«? Nabuzuje ve vás spíše literární konotace, anebo vyvolává představu dobrého jídla?
Ze všeho nejdříve je třeba říci, že pořadatelé festivalu jsou nesmírně vděčni Magistrátu hlavního města Praha, primátorovi Pavlu Bémovi za veškerou péči, kterou věnují našemu festivalu. A když už jsem to řekl, nemohu se nezmínit s velkou vděčností i o sponzorském přispění Pražské plynárenské, a. s. Nejde jen o přátelskou výpomoc, ale také o dobré sousedské soužití, neboť naše kanceláře se nachází prakticky na protějších stranách ulice. Velmi často pro autorská čtení je nám dávána k dispozici Galerie ve Smečkách. Dalo by se říci, že mezi Pražským festivalem spisovatelů, městskou samosprávou a Pražskou plynárenskou vznikla dobrá synergie. Co se týče »mého intimního života«, pak přiznávám, že mám půlku domácnosti na plyn a půlku na elektřinu. Ale etážové topení bych chtěl převést na plyn. Zdá se mi to být výhřevnější a výhodnější, protože si ho mohu sám regulovat. Už se těším na den, až ho budu mít.
Děkuji za rozhovor.
připravil Jefim Fištejn
U PLYNÁRNY 7/8/2009
publikováno 18. srpna
foto © Festival spisovatelů Praha, Petr Machan