Vybrali jsme z německého vydání Lettre International
16. března 2009 10:20
Ze zimního vydání jsme pro Vás převzali část rozhovoru s J. M. G. Le Cléziem, laureátem Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2008.
Gerard de Cortanze: Můžeme říci, že je Vaše práce hledáním řádu – uspořádání – koherence?
J. M. G. Le Clezio: Je velmi složité, mluvit o něčem, o čem člověk píše. Většinou totiž člověk píše z důvodů, kterým sám dobře nerozumí. Kdyby jim člověk rozuměl, přestal by pravděpodobně psát… Psaní je potřeba. Děje se to vevnitř – ve vás.
Máte potřebu se vyjádřit – vyjádřit se v této formě. Psaní není jednoduché. Psaní je umění, které vyžaduje cvik – hodně cviku. Tím myslím, že vyžaduje více než znalost slovníku a syntaxe nějakého jazyka. Je nutné číst další autory a vše zpracovat, je nutné mít motivaci vykonat něco lepšího než oni.
Člověk si tedy musí osvojit či přivlastnit přečtené, aby mohl sám psát?
Ano. Ano! Když pomyslím na to, že od svých sedmi let čtu, musím přiznat, že jsem toho přečetl hodně. Moje první knihy nebyly žádné knížky pro děti. Četl jsem „zásadní“ knížky, například slovník….
Nakonec jsem se naučil zpaměti dokonce slovník anglického jazyka, neboť jsem chtěl v tomto jazyce psát! Protože jsem nedisponoval privilegiem, znalostí angličtiny od svého narození, chtěl jsem použít něco jako zkratku. Chtěl jsem tu řeč obsáhnout zcela, tak daleko, abych si ji přivlastnil a stal se do jisté míry strojem – počítačem, který by mohl slova dle potřeby reprodukovat – chrlit.
To ale zřejmě nefungovalo …
(Směje se.) Ne. Neboť k tomu, abyste mohli v nějakém jazyce psát vám nestačí slovník a příručka gramatiky. Člověk potřebuje něco jiného. Přesně v tuto chvíli jsem pochopil, že je potřeba něco jiného a že to něco jiného je schopnost zpracovat to, co čtenář při čtení přijímá. Celá tato chemie, která se uskutečňuje tím, že člověk píše a tím, co musí napsat. Slovy člověk potvrzuje svou existenci. Někdo naplňuje realizaci sportem nebo jednoduše je. Možná je to dosažitelné i náboženstvím. Psaní je trochu formou nějakého náboženství v Pascalově smyslu slova.
Myslíte, že jste napsal hodně knih?
Někdy mám pocit, že jsem toho napsal neskutečně mnoho. Vzpomínám si na jeden den, kdy jsem mluvil s Michelem Butorem, v době, kdy také bydlel v Nice…Setkali jsme se na zastávce autobusu a on mi řekl: „Píše se příliš mnoho, " potom jsem si pomyslel: Je to pravda?“ To mě zneklidnilo. Řekl jsem si: „Musím spálit vše, co jsem napsal. Jsou to jen samé zbytečné věci. Není nic lepšího než dobré autodafé!
Když jsem to přece jen více promyslel, dospěl jsem k nezpochybnitelné skutečnosti: protože je vše, co jsem doposud udělal beze smyslu, musím pracovat dále, možná konečně objevím něco smysluplného. Z toho jsem vyvodil, že spisovatel je zajisté nehotové – nedospělé stvoření, které píše vstříc naplnění, neúnavně touží po naplnění dokonalosti. Někdy, to je ale zřídka, dosáhnou spisovatelé této dokonalosti hned na první pokus a musí pak psaní opustit: Arthur Rimbaud nebo Mexičan Juan Rulfo.
Dva spisovatelé Vás výrazně ovlivnili, Michaux a Lautréamont. O Michauxovi ve své výborné knize Proti ledovcům říkáte „Žádný básník světa neřekne tolik tak málo slovy.“ Lautréamont je opak Michauxe.
Ano, Lautréamont je opravdu úplný opak Michauxe; k tomu ještě přidejte jeho silnou nadsázku. Nikdy nevíte, kde začíná šílenství, a kde nadsázka. A to stále mluvíme o literatuře pro mládež. Lautréamonta jsem začal číst velice brzy; přátelé mi jeho knihy doporučili. U Michauxe si sice již nepamatuji, kdy jsem ho začal číst, ale byl to spontánní začátek. Možná za něj vděčím knihkupectvím. V určité době jsem hodně četl po knihkupectvích. Vždycky jsem dlouho postával u otáčivých stojanů a četl. Do knih jsem vkládal lísteček a příští den přišel zas. Ještě dnes mě dojímá, když vidím lidi, kteří dělají to samé. Často si všimnu malé záložky v knize určené k prodeji. Tuto knihu nikdy nekoupím, vezmu si jinou…
publikováno 16. března
převzato z Lettre International, zimní číslo roku 2008
strana 90 - 91
přeložila Šárka Krtková a Josef Zlamal