25. ledna 2018 12:19
Publikujeme rozhovor s nejmladším, ale bezpochyby s jedním z nejvýraznějších hostů Festivalu spisovatelů 2017, americkým žurnalistou a spisovatelem Wesleym Lowerym (*1990). Na téma rasových předsudků, třídní hierarchie a bezpečnosti s autorem hovořila Natálie Bartlová.
Jaké to je obdržet Pulitzerovu cenu ve 25 letech?
Vzrušující, samozřejmě. V určitém pohledu ohromující…lichotivé. Ale zároveň… vždycky jsem věděl, co chci dělat. Vždycky jsem chtěl být novinář, vždycky jsem chtěl být spisovatel, vždycky jsem chtěl psát do novin. A mám takové štěstí, že pracuju na místě, kde když se rozhlédnu kolem sebe, tak vidím jedny z nejtalentovanějších a nejschopnějších lidí v celém národě. Jistým způsobem dělám tuhle práci s očekáváním určitého úspěchu, protože profituji z toho, že pracuji kolem lidí, kteří jsou úspěšní. Inspirují mě lidé, jejichž práce sesadila senátory, prezidenty a výkonné ředitele, mám příležitost zpracovávat nejaktuálnější zprávy s lidmi, kteří zpracovávali nejmimořádnější zpravodajské příběhy v celé zemi. Tuhle práci neděláte kvůli nějakým oceněním. Ale je potřeba říct, že zatímco jsem nezbytně neočekával tuhle cenu, určitě ne tak brzy v mé kariéře, vždycky jsem plánoval pracovat na nejvyšších postech v téhle profesi. Vždycky jsem plánoval odvádět jen tu nejlepší práci, alespoň z mého pohledu. Vzpomínám si, jak jsem mluvil s jednou kolegyní a kamarádkou, která vyhrála několik Pulitzerů, mluvili jsme spolu zrovna v ten den, a ona povídá: „Paráda, tak pokračuj. Co tam máš dál?“
A to je přesně ten způsob, jakým to vidím já. Snažím se přemýšlet nad tím, jaký příběh zpracováváme tento týden, na jakém budeme pracovat příští týden, na jakém další rok. Nedá se ale popřít, že jsem ambiciózní.
Jak lidé reagovali na Všechny nás zabít nemohou?
Jejich přijetí mě skutečně povzbudilo. Po několika letech protestů Black Lives Matter, do nichž se někteří lidé zapojili hned zpočátku, chtěli jiní, kteří je prvotně ignorovali, získat komplexnější pochopení celé problematiky toho, co se děje. Velká část knihy se soustředí na profily a příběhy mladých aktivistů v každém z měst, kde probíhala demonstrace – ne jako kusé informace, ne v bleskových odpovědích, ne profily politických figur, ale prostě lidí. Proč jsou v ulicích? Proč jim na tomhle záleží? To pro mě bylo extrémně důležité, protože jsem strávil roky psaním, mluvením a prací s těmito mladými lidmi. A věděl jsem, že to musí být komplexní, komplikované lidské bytosti. Dosavadní mediální pokrytí v tomhle bylo skoro až hrubé: každá osobnost byla ztvárněná buď jako hrdina, nebo jako padouch. Přitom to jsou velmi rozmanití a komplikovaní lidé, kteří měli skoro všichni velmi upřímné lidské pohnutky, ať už s jejich činy souhlasíte nebo ne. Byla za tím tahle myšlenka „Jak vysvětlím, kdo tito lidé jsou tak, aby i někdo, kdo jim nerozumí nebo s nimi tak úplně nesouhlasí, je dokázal vidět jako lidi?“ Protože to možná vytvoří základy porozumění a jiný druh konverzace.
.
.
Dívala jsem se do vaší databáze Fatal Force a všimla jsem si, že tam nejsou data jen o černošských obyvatelích USA, ale také Hispáncích, Asiatech a běloších.
Ano, kdokoliv zastřelený policií nehledě na rasu nebo okolnosti. Pokud dojde ke střetu končícímu smrtí, tak to chceme vědět. Jak a co se děje. Nezáleží na tom, jaké rasy ta osoba byla. Dostalo se nám určité kritiky za to, že jsme zahrnuli i případy, kdy došlo k nějakému teroristickému útoku a policie přišla a zastřelila jeho strůjce. „Proč je v databázi? To byl špatný člověk!“ Zabila ho ale policie? Fajn, tak jde do databáze, v níž je každý, kdo byl zabit policií. Aby data měla integritu, nesnažíme se vybírat: „Bude to jen databáze nevinných lidí, kteří byli zastřeleni“. Ne, cílem je, že jde o databázi všech lidí, které policie zabila, abyste mohli posoudit, kolik z těch lidí jsou strůjci nějakého hrozného zločinu, kolik z nich vypadá nevinně a kolik z nich se pohybuje v šedé zóně, kolik je bělochů a kolik černochů?
Naším názorem je, že každý může být potenciálně zabit policistou. Pojďme se podívat na to, kdo ti lidé jsou.
Ale vždy když se o tom mluví, mluví se o černoších. Připadá mi, že třeba Hispánci jsou dost opomíjení.
Určitě. Někdy se soustředíme pouze na určité případy. Ale v mém ideálním světě každý jednotlivý případ je zpracován, napíše se o něm a uvede se do souvislostí. Protože pokaždé, když je někdo zabit policejním důstojníkem, tak je to vláda, stát, kdo tu osobu zabil. A dělají to ve jménu daňového poplatníka, ve jménu naší ochrany a bezpečnosti. A dokonce i v případech, kdy je jasné, že policista neměl žádnou jinou možnost, pořád věřím tomu, že je naší povinností poskytnout pečlivý dohled nad naší vládou a jejími činy. A jaké vládní činy mohou být důležitější kontrolovat než usmrcení občana?
Takže věříte v omezení zákona o zbraních? Nechal byste ho, jak je, nebo zbraně zakázal?
Víte, nemám mnoho ultra vyhraněných politických názorů, ale jedna věc je bezesporu pravda… hodně usmrcení zaviněných policistou se dějí jen proto, že žijeme v zemi s takovým množstvím zbraní a přístupem k nim. Většina lidí zabitá policií měla zbraň. I v případech, kdy někdo zbraň nemá a je zabit, často je to proto, že se policie bojí, že by zbraň mít mohl. Každý policista ve Spojených státech amerických se obává, že v podstatě každý, s kým přijdou do kontaktu, může u sebe mít zbraň. Ve většině vyspělých zemích taková obava neexistuje, protože téměř nikdo u sebe zbraň nenosí. To jim dává jistou volnost, umožňuje jiný styl rozhodování. Mohou být klidnější, méně se bát a být shovívavější. Protože se nemusí bát, že na ně někdo namíří pistoli.
Jako společnost začínáme zápasit se smrtící realitou naší kultury zbraní. Ať už jsou to vraždy na denním pořádku, masové střelby, které se během posledních dvou dekád staly hlavní domácí zprávou, nebo jsou to usmrcení z rukou policie. A zatímco je z krátkodobého hlediska obtížné vidět nějakou podstatnou změnu, rád bych věřil tomu, že v dlouhodobém hledisku přijde zvrat, kdy se jako společnost upřímně a skutečně rozhodneme, že už nedokážeme žít ve světě, v němž každý kostel, každý kinosál a každá škola může být náhle zmasakrována. To je strach, který většina lidí žijící ve zbytku světa mít nemusí. Určitě ne v zemích, které jsou nám rovné ekonomicky, z pohledu rozvoje. Neříkám, že výjimečně nedochází k takovým incidentům. Rozhodně existují případy masové střelby v jiných zemích, ale koncentrace takových střeleb je ve Spojených státech nepopiratelně spojená s dostupností zbraní. Je pro mě těžké představit si, že to nikdy nezměníme. A domnívám se, že když změníme dostupnost zbraní, ať už se to stane kdykoliv, bude svět o dost bezpečnější pro obyčejného Američana.
To se vztahuje i na Českou republiku. Pokud dojde ke střelbě, zabere to prostor v novinách na několik týdnů, protože je to tak nečekané…
Pro nás už to není šokující. Řešíme to stále dokola a dokola a dokola. Nemůžete ani dokončit zkoumání jednoho případu, než dojde k dalšímu. Nedávno jsme měli jedno z největších masových střílení v naší historii a před pěti týdny střelbu v texaském kostele. A nyní, předtím, než vůbec stihneme pohřbít mrtvé, budeme pravděpodobně mít další. Takže pokaždé, když dojde k další střelbě, musíte se obrnit. Když v televizi oznámí: „Jsme tu, abychom vás informovali o aktivním střelci.“, vždycky přemýšlíte: budou to dvě oběti, jde o domácí násilí, bude to 27 lidí?
Na sociální síti Tumblr jsem viděla příspěvek uživatele jiné barvy pleti než bílé, který tvrdil, že každý běloch bez výjimky je hluboko uvnitř rasista, i když si myslí, že není a že je nemožné to změnit. Souhlasíte s tím tvrzením?
Myslím že každý člověk, každý, si s sebou nese rasové předsudky. Je to proto, že žijeme ve světě – alespoň v Americe – kde je země vystavěná na rasové nerovnosti a rasismu. Každá osoba, která vyroste v Americe, vyroste v tomhle prostředí. A ze svého prostředí se učíme. Myslím, že všichni máme všechny druhy předsudků. Předsudky vůči pohlaví, předsudky vůči náboženství, předsudky vůči rase nebo etniku. A je naším úkolem a povinností jakožto morální občanů aktivně tomu klást odpor. Takže si myslím, že každý běloch v Americe těží z privilegia toho, že je součástí nejvyšší rasové třídy v národě, jehož hierarchie je sestavená na rasových třídách. Netvrdím, že neexistují chudí běloši, znevýhodnění běloši, že to je černobílé. Určitě tu jsou bohatí běloši, ti, kteří žijí ve více městském nebo kosmopolitním prostředí, lidi, kteří mají jiné druhy výhod a privilegií. Ale každý bílý občan je privilegovaný v zemi vykonstruované tak, aby privilegovala bílou kůži.
To je hlavní myšlenkou knihy The Racial Contract od Charlese Millse. Kniha je podobná eseji Johna Locka Teorie společenské smlouvy. Myšlenka epistemologie ignorace. Co tvrdí, je: každý běloch žil celý svůj život v bílém těle. Každá interakce, kterou za celý život měl, byla podložená jeho bílou kůží. Jedná se s ním takovým způsobem, jakým se opečovávají novorozenci, způsobem, že se nemusí ničeho bát, na některé věci myslet. A kvůli tomu žije ve světě, který mu znemožňuje vidět, jak by to mohlo vypadat, kdyby nebyl běloch. A recipročně, černoch prožil každou interakci se světem v černé kůži a je pro něj nemožné rozumět světu, v němž by nebyl viděn určitým způsobem. Jde o myšlenku, že černý Američan nebo bílý Američan žijí v odlišných světech. Jejich zkušenosti jsou úplně jiné – a to klidně mohou žít jeden vedle druhého, můžou chodit do stejné školy, mít stejné množství peněž. Myslím, že je to vícesečné. Běloch není schopný rozumět zkušenostem černocha a naopak. Černoch není schopný pochopit, proč mu běloch nerozumí. Vytváří to mlhu v našem mezirasovém chápání, protože jsou naše zkušenosti tak unikátní a specifické.
Domnívám se, že tenhle problém existuje pravděpodobně v každé členské i nečlenské skupině*. Například my žijeme v patriarchální společnosti. V této společnosti je pro mě nemožné doopravdy pochopit, jaké je to být ženou. Jsem tady v Praze a ve čtyři ráno doklopýtám domů přes město, které neznám – a nemám strach. Mé kolegyně a kamarádky by pravděpodobně tohle neudělaly… ne. Protože je pronásleduje strach, ten myšlenkový proces co kdyby. Sice můžou přijít domů pozdě, ale celou dobu budou muset přemýšlet, být si vědomé svého okolí a být opatrné způsobem, jakým já nejspíš nemusím. Já se klidně můžu rozhodnout: „Ha, dám si teď v noci burrito! A co takhle si promluvit s těmi mile vyhlížejícími lidmi na ulici?“ Jde o jiný druh vědomí a chápání, protože žijeme odlišně. Svět s námi komunikuje různě. A tak si myslím, že je problematické prohlásit: „Stejně jsou všichni běloši rasisti.“ To vytváří v posluchači obranný mechanismus. Nikdo nechce být osobně vinný: „Ne, nejsem rasista! O čem to mluvíš?“ Ale myslím si, že všichni máme vlastní předsudky.
Když jste mluvil o zvýhodněném postavení bělochů v USA, myslíte si, že se to vztahuje na lidi mimo USA, nebo je to jinak?
Myslím si že ano, vztahuje se to i na lidi mimo Spojené státy a ano, myslím, že je to jiné. Možná je to v mé zemi odlišné a je to problém, který má více vrstev. Myslím, že žijeme ve světě, kde máme ohromně privilegovanou bílou rasu. Ty vrstvy privilegií a rasové kastovní systémy jsou do značné míry pravdivé v Evropě a jiných vyspělých národech. A je to také pravdivé z toho pohledu, jak spolu národy komunikují. Ale když navštívíte jiná místa na světě, uvidíte odlišné rasové aspekty: jiné národní etnika, sociální kastovní systém, vrstvy kolorismu. Takže si bezpochyby myslím, že každý člověk si s sebou nese předsudky ze světa, v němž vyrostl. Ty mohou vypadat trochu odlišně v závislosti na tom, odkud pocházíte, ale nikdo není imunní vůči přesvědčení sama sebe o tom, že je tak trochu lepší než všichni ostatní. S lidmi, kteří jsou mi podobní, soucítím, rozumím jim a chápu je, a v tomhle jsme všichni pořád uvězněni v takové „kmenové“ soudržnosti. A myslím, že jeden z prvních kroků, jak tenhle tribalismus, který předchází diskriminaci, porazit, je být si vědomý toho, že máme takové tendence. S vědomím, že spíše budu sympatizovat s osobou jako jsem já, jak se ujistím, že to nebudu dělat? Všichni musíme být dostatečně pokorní na to, abychom znali své potenciální chyby.
* sociologický termín (ingroup and outgroup)
Otázky připravila Natálie Bartlová, studentka žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.