Životní síla Karibiku

Luigi Sanpietro: Zmínil jste se o rozdílu mezi čtenářem z patnáctého a dvacátého století. Největší rozdíl samozřejmě spočívá v tom, že dříve četli poezii nahlas, zatímco dnes...

Derek Walcott: Ano, to je také pravda. Na druhou stranu - knih moc tehdy nebylo. A vůbec; dobrý čtenář si vždy řekne, že knih je vlastně málo – těch dobrých knih. Stejně si myslím, že pořád čteme ty samé autory dokola. Průměrný člověk, ať už je kýmkoliv, má představu všeho hltajícího čtenářstva. Jistěže se v poezii raději vracíme k nejlepším básníkům, než abychom automaticky sahali po nejnovějších dílech. Takže, neměl jsem tu drzost psát pro podobného čtenáře. Co chci říct je, že čtenáři jsou často “unavení”. Ale když já jsem při psaní nebyl unavený, nevidím jediný důvod, proč bych měl unavovat někoho dalšího. Myslím, že pak má ta kniha v sobě hodně poklidu. Dá se jednoduše rozdělit na části a kapitoly. Není velkým chuchvalcem věcí.

LS: Chtěl jste, aby byla čtena, spíš, než recitována?

DW: Dnes už nemůžete recitovat dlouhé básně - pokud nežijete uvnitř nějakého kmene, nebo uzavřené skupiny. Ve skutečnosti, pokud nežijete uvnitř kmene, nebo velmi uzavřené magické společnosti. Chci říct: i Dante se dá naučit nazpaměť. Ale myslím, že pokud nejste v roli kmenového pěvce a všichni ostatní se od vás chtějí učit, je představa hlasitě recitované poezie scestná. Možná se pletu, možná ta tajemná stránka věcí…ale myslím, že skutečnost, jak se tříští dějiny, ve smyslu, zda máme svaté knihy, které máme a že se z nich učíme určité pasáže. Ty knihy vytvořil velmi jasný řád, velmi celistvá sekta. Neříkám, že v Karibiku nepanuje řád. Třeba není vidět, ale určitě leží v rytmu života místních lidí. Ten rytmus je jednoduchý. Ale co se metru básně týče, nechtěl jsem psát cokoliv, co - mluvíme-li o ambicích, o mých vlastních ambicích - tak trochu uctívá Karibik. Nechtěl jsem říct: teď napíšu, co se dělo. Ne.

(…)

Myslím, že fatalismus je ve dvacátém století velmi nebezpečný. Podobnou osudovost najdeme v nacismu a fašismu. A proto: pokud čtete poezii, která obsahuje fatalismus, demokratická reálnost odsune tento druh poezie do… Pokud si ovšem neřeknete: napíšu tu velkou americkou báseň. Nejde oddělit velký americký epos od myšlenky amerického osudu. Možná právě proto Whitman nepsal vyprávěné eposy. Naproti tomu oslavoval americký epos v básních, v osobní ich-formě. Je epický ve smyslu šíře a předmětu. Ale nedělá to, co chápeme jako epické, ve smyslu, že by jako vypravěč hnal události dopředu. Whitman je demokratický básník A nemyslel si, že to dokáže.

LS: A co Hart Crane?

DW: Hart Crane? Ve svém Mostu neměl hrdinu. A proto příběh zkolaboval. Neměl hlavní postavu.

LS: Omeros potom není velkým karibským eposem.

DW: Myslím, že by to bylo pro Karibik strašlivě ironické. Pokud byste kvůli vyzdvižení rasy řekl: tato báseň napravuje dějiny. Byla by to strašlivá troufalost. Toho jsem zajisté nechtěl docílit. Chtěl jsem jen oslavit každodenní hrdinství lidí, kteří čelí aroganci. Je to osud? No, ano, je to obdivuhodné. Protože takoví lidé - rybáři - obyčejní lidé, jejichž životy zobrazuji, nemají potuchy o možném šíření moci. Myslí si, že jsou na moci závislí. Na moci počasí a moci jejich vlastní minulosti; otroctví, atd.

Proto tolik odolávám popisování této básně jako epické. Má některé epické části. Má šířku. Obsahuje různá témata a domnívám se, že má i své hrdiny. Ale není tam nic, co by říkalo: teď ospravedlním, napravím, nebo odsoudím dějiny.

LS: Jednou jste řekl, že cílem poezie je v zásadě velebení Boha. Jak byste to okomentoval?

DW: Když nahradíte, řekněme, „světlo" „bohem", a to se často stává třeba v Danteho dílech – myslím, že báseň je památným činem, činem vděčnosti. Může být také činem rozčarování. Ale nejlepší poezie přesahuje myšlenku smrtelnosti, pomíjivosti. Určitě přesahuje spisovatelův vlastní život.

A poněvadž je poezie rytmická, je tajemná. V tom případě musí být oslavná. A co to oslavuje? Možná tajemno. Možná rozhořčení. Ale v zásadě určitě oslavuje údiv.

Člověk může namítat: „Jak to můžete říct o té jisté sortě pesimistických básníků?" Nemyslím si, že existuje básník-velikán, který by byl a priori pesimista. Ano, existují dobří básníci, kteří končí v beznaději a tak podobně.

(…)

Nechci tím říct, že alternativou je stát se pobožným. Jen chci říct, i když to zní hodně divně, že život je prostě tajemný. Smrt zůstává tajemstvím. A pokud není tajemná, a je jednoduše brutálním prodloužením bezvýznamné existence, je tu ještě ta věc, která říká: no, můžete si myslet, že ne, ale to není uspokojující odpověď.

(…)

Do čeho se to pak básník vlastně pouští? Myslím, že odpovědí je skutečnost, že každý básník by raději zůstal v anonymitě. A beze stylu, opravdu. Může to být tak posvátné povolání jako… no, přestože náboženství neobjevuje poezii, chci říct, že poezie může být začátkem náboženství.

LS: Řekl jste, že nečtete v řečtině. Ale řecká kultura je ve Vaší práci všudypřítomná.

DW: Myslím, že jsem nikdy neřekl, že jde o řeckou kulturu.

LS: Řecká mytologie, nebo jména?

DW: Ano, já vím. Je docela jednoduché přijít s takovým spojením. Ale každé takové spojení nemusí být založeno na učenosti. Není nutné být sečtělý v oblasti řecké literatury, nebo dokonce mít hlubokou znalost čehokoliv, co se řecké kultury, nebo historie týká. A já toto ignorantství oslavuji, protože myslím, že bych jinak mohl skončit jako někdo, kdo je závislý na představě, že se musím stát děsně důležitým.

Ale je zde i rozpor - mezi starým a novým světem. Já se tím zabývám, protože je chci uzdravit. Faktem je, že zde jsou ozvěny. A co jsou to ozvěny? Ozvěny jsou jednoduše replikami zkušenosti. Nesnažím se nezáživně srovnávat karibskou kulturu s tou řeckou… zatím.

Ta karibská je zatím jen dvě stě let stará. Ve srovnání s jinými kulturami teprve vstoupila do raného dětství. Správně? Ale jak jsem řekl už dřív, nikde neexistuje místo, které by na tak malém prostoru spojovalo tolik světových kultur. Myslím tím Jamajku a Trinidad. Je to ve skutečnosti mnohem zajímavější místo než starověké Řecko. Protože: kolik je tam teď kmenů? A kolik kultur se vešlo do starého Řecka, nebo Egypta?

Nedokážeme posoudit, jak hluboké tohle vyhnanství je. Sledujeme míšení národů - v Karibiku jsou lidé z Afriky  i Indie. Máme zde hodně Číňanů, Libanonců. Jejich otcové už nejsou obchodníky, kteří přišli po konci otroctví. Až se začnou sami vyjadřovat - nevíme jak náš velký básník bude vypadat. Nemusí být nutně Afričan, nebo Ind. Může být Číňan nebo Libanonec. Může být běloch. Může být kýmkoliv.

Luigi Sampietro přednáší americkou literaturu na Università degli Studi di Milano
přeložil Tomáš Rákos