Adolf Muschg: Váš pan bratr

Jelikož se v lebce psa, kterého jsem pitval podle všech pravidel svého umění, nenašla ani stopa strašného jedu, jímž se Váš pan bratr cítil napadený, musí medikus nutně dojít k neradostnému závěru: že smrt Vašeho pana bratra, s jejíž pomocí, jak byl přesvědčen, se vyhnul příšernému umírání, spočívala na nedorozumění. Na velmi podstatném neporozumění přírodě, což mne vzdor upřímnému smutku pohoršuje a dokonce mi ztrpčuje povinnost projevit soustrast, na kterou, vážená slečno, máte přece nárok. - Host vstupuje do Justiho jídelny v Císařské ulici; Miro, irský setr, jehož dobromyslnost zná každé dítě, přispěchá pozdravit člověka, v němž nepotřebuje poznat slavného autora komedií, aby mu srdečně olízl ruku. Váš pan bratr, jak se zdá, tu důvěrnost roztržitě přijímá, ba poskytuje jí, jakoby ve hře, stále nové podněty. Živá duše proto nechápe řev, s nímž se náhle vymrští, převrhne stůl a s výkřikem 'Bestie!' se snaží zvíře kopnout. Teď ovšem pes, spíš vylekaně než výhrůžně, se zježenou srstí vrčí a cení zuby. Dostal mě! křičí Váš pan bratr, ta potvora je vzteklá! vykřikuje bledý jako stěna a tiskne si ruku, z které ani neteče krev, vší silou na prsa. Byl jsem přítomen, vážená slečno. Snažil jsem se rozptýlit strach Vašeho pana bratra, leč bez úspěchu. Zdálo se, že právě nepatrnost rány posiluje jeho úzkost. Velice vážně mě prosil o "roztržení kůže, aby mohl jed odtékat", to byla jeho slova, mám na to svědky. Nedalo se mu pomoci; Vy, jeho neúnavná ošetřovatelka, to víte stejně dobře jako já. Během několika dnů vykazoval všechny příznaky tak charakteristické pro člověka nakaženého vzteklinou, bolesti hlavy, neklid, podrážděnost při stísněné náladě, dokonce křeče při polykání, jakmile pohlédl na vodu. Když jsem se snažil ho přesvědčit, že ve vážných případech se objevují takové příznaky teprve po jisté inkubační době, nejdříve po dvou týdnech, a když se zdánlivě vyskytnou dříve, svědčí jen o jisté podrážděné fantazii, zmocnila se Vašeho pana bratra zuřivost, jako bych ho byl potupil výsměchem a jako by mi chtěl na místě předvést, jak skutečná vzteklina vypadá. S náhlým vědeckým odstupem poukázal na pěnu, která se mu opravdu objevila v ústních koutcích. Co prý se svým přikrášlováním vyvozuji z tohoto příznaku? Jak se tato přemíra slin rýmuje s mým neotřesitelným přesvědčením o bezvýznamnosti oněch symptomů? Jaké lhůty bude muset dodržovat, aby mohl s dovolením pojít podle všech pravidel mých knižních vědomostí? Načež upadl do naprosté strnulosti, s kterou mým lékařským věděním dokázal otřást ještě silněji než svým nepokojem. - Nevěděl jsem si jiné rady, než že jsem naoko přistoupil na jeho klamné představy. Doufal jsem, že se oslabí samy od sebe, když ke katastrofě nedojde a když budou v každodenním rozporu s jeho přirozeným zdravím. Zdráhali jsme se převést muže tak zasloužilého do uzavřeného ústavu a ze samé úcty jsme tak možná lékaři nedali šanci. Dnes je nad slunce jasnější, že se jeho strach nechtěl dát poučit. Vyčerpával veškerou svou životní energii už jenom na to, aby každé rozumné vysvětlení svého stavu usvědčil z omylu. A nakonec mu připadala pistole, kterou pečlivě skrýval ve svém spodním prádle, jako jediný prostředek, jak předejít mukám, o jejichž nesmírnosti byl neotřesitelně přesvědčen.

Stát se to osobě menšího významu, zbavilo by mě to patrně povinnosti prokázat správnost mé diagnózy, či přesněji: doložit, že šlo o klamné představy nemocného, a to nezvratným důkazem na těle psa, když ke všemu se věrný Nero v příštích dnech nechoval jinak než kdy předtím. Jelikož se ale jednalo o známého Ferdinanda Raimunda a tím též o mou pověst na veřejnosti, musel jsem požadovat pitvu psa a tak za zdravým nemocným, jak se mělo ukázat, poslat navíc do hrobu zcela zdravé zvíře. V těle Nera se totiž nenašla ani stopa oné obávané nemoci, jejíž původce, tak musíme bohužel zcela jednoznačně mít za to, se nacházel výhradně v mozku Vašeho pana bratra. S jak nemám vyvozovat z těchto faktů o lásce básníka k pravdě bolestné závěry, bolestné pro duchovní život národa, bolestné také pro mne!

Ano, chci to nazvat bídnou smrtí, když člověk, obdařený přednostmi Vašeho pana bratra se brání, až k zhloupnutí, až k sebevraždě brání pohlédnout do tváře pravdě: že je odsouzen k životu. Bavíme se v salonu Goebenových, kam jsem ho přivedl, abych ho rozptýlil. Zdá se, že ve společnosti ožívá, zapomíná na sebe, na žádost laskavé hostitelky přednáší monolog ze hry "Král Alp a nepřítel lidstva", zpívá také jeden ze svých kupletů. Náhle se odmlčí, zbledne, oslovuje mne šeptem. Potřebuje se prý se mnou ihned, mezi čtyřma očima, o něčem poradit. Vyrozumím hostitelku. Překvapeně, ale nenápadně nás dá uvést do svých vnitřních komnat, kde pan Raimund bez jediného slova začne odkládat šatstvo. Všechny svíce na lustru hoří, ale to nestačí, nechávám přinést další světla, abych mohl změny na slabinách a v podpaží, o kterých tvrdí, že je náhle pocítil, alespoň uvidět, když už je nemohu nahmatat. V budoáru je světlo jako ve dne, ale nedaří se mi objektivně konstatovat jediný z úkazů, které mu berou dech. A stejně jako předtím skandoval pocity svého Nepřítele lidí, snaží se mne teď dojmout líčením vztekliny. Mám opravdu pocit, že jsem se octl v divadle, a bezmoc mi zavírá ústa. V zrcadlech budoáru, která znásobují gesta nemocného, mohu zhruba pozorovat jeho postavu zezadu. Vidím, jak se snaží ovládnout svůj třas tím, že napíná kolena a stahuje sedací svaly, vidím, jak se jeho ramena sklánějí jakoby pod těžkým břemenem. Tu dostávám nápad, který bych nechtěl nazvat zrovna uměleckým, od něhož si ale slibuji, že tak či onak ukončí tento výstup. Vaše blahorodí, oslovuji Vašeho pana bratra, buďte přece tak laskav a to, co jste mi chtěl sdělit mezi čtyřma očima, řekněte sám sobě do očí! Vždyť k tomu stačí, když se jen otočíte, zapřisahám vás, promluvte sám se sebou tak, jak vás Bůh stvořil, pak vám jistě přispěje na pomoc, a také, mohu-li vám radit, dodám v náhlém vnuknutí, dopřejte svým údům úlevu třasu, vykliďte své slabosti klidně pole, dokud neucítíte svou sílu. - Opustil jsem člověka, který byl jen napolo při vědomí, milá slečno, ale vzdálil jsem se jen do předpokoje, kde jsem - sám vyděšený - setrval. Za portiérou panuje ticho, které jako by k sobě stahovalo stěny. Neslábnoucí zvuk lidských hlasů ze salonu mi zní v uších jako rolničky, představuji si, nevím proč, výlet sněhem na saních a doopravdy slyším tiché vytí, jako by se z nitra lesa blížila vlčí smečka. teď, uprostřed června, mnou do morku kostí pronikají zimní pocity, až všechno náhle zamrzá v jediném nadpozemském výkřiku hrozícím roztříštit nejen zdi paláce Goebenových, ale i moje vědomí. Vzmužím se, vrhám se do portiéry a spatřím pacienta na všech čtyřech, s vykloubením, jako by měl ochrnutý zadní běh, jak napolo klečí v naprosté nehybnosti před zrcadlem. Vypadá to, jako by svůj obraz v zrcadle chtěl uchopit mezi zuby, zrcadlo se kalí jeho dechem; zděsí mne, když se náhle obrací ke mně, jen se podívej, cos vyvedl, jak dlouho chceš ještě přihlížet mému trápení? Po těch slovech kreslí prstem na zakalené místo cosi nevyslovitelného, a když se zamlžená skvrna rychle vyjasňuje, začne s oddaným výrazem lízat sklo; vlasy mu padají do obličeje, vypadá to, jako by opravdu přestoupil do plemene psů. Vaše blahorodí, křičím, ano, říká a na chvíli ustává ve svém počínání, jen se podívej, cos vyvedl, všechno se chýlí ke konci, ke konci! - Nemohu už pochybovat, milá slečno, že ten ubožák už nespadá pod pravomoc lékařského rady a že se teď nad ním může smilovat jedině jeho stvořitel. - Pomoz mi přece aspoň při oblékání, říká nešťastník a zvedá se, ne bez jisté vznešenosti. Vy jste neshledal ten navržený pokus prospěšným? odpovídám. Ach, říká přezíravě, snad byl tobě nějak k užitku. - Nechce se dát dopravit zpátky do svého hostince, nad mým naléhavým doporučením, že potřebuje klid, jen mávne rukou, odebírá se zpět do společnosti, jako by se nich nestalo, na pohled se baví, a o něco později nás opouští zcela nepozorovaně. Ano, vážená slečno, takto jsme ho všichni naposled viděli, nazítří ráno ho nalezne hostinský, který zaslechl tupý úder, v jeho vlastní krvi.

Jsem smutný, vážená slečno, a nanovo se mne zmocňuje podráždění. Tady je člověk, obdařený na rozdíl od jiných nadáním, proslavený svým uměním pozorovat lidi, osvobozovat je milostí humoru a přitom naprosto neschopný snést klidný pohled na svůj obličej; snést ten pohled přinejmenším tak dlouho, až mu do očí vstoupí slzy, až soucit s vlastním tělem a krví nabyde mírné převahy. Vidí se v zrcadle a nechce se vidět; nechce vědět, co přece ví; že si ovázal nesprávnou ránu; vidí svou nahotu a začne pózovat; dělá divadlo. Líbí se mu uprchnout před vlastním životem, který je v boží ruce jako každý jiný, do nepřesné, sobecké, zbytečné smrti. Jak, ptám se Vás, má našinec věřit vyšší moudrosti, která vyplynula z pera takových mužů? Co si myslet o smíchu, který Váš pan bratr uměl vykouzlit na tváře vážných současníků? Což teď nemusím pochybnosti, kterými takový Ferdinand Raimund zahrnula naše veřejné instituce, tím, že nás nutil, abychom se jim smáli, považovat za nečisté kouzlo? Nemohu odvolat svůj smích, vážená slečno, a přece se za něj stydím; protože ten smích, z kterého si ten muž udělal povolání, klamal nejen nás, ale klamal se jím také sám. Příliš se na sebe zaměřil, aniž se k sobě přiblížil. Tak dlouho hrál veselého, až začal jednat proti své duši. Jeho vzteklina byla fraška; mám ji proto považovat za zdařilou, že ji hrál až k hořkému konci? Přece jen bych nerad výsměch lidstvu tak přeháněl. Byl to, pokud se smím tak vyjádřit, naprosto přijatý osud, a ne jeho vlastní, ten osud, jímž zaměstnával svou fantazii a naši udržoval v napětí; tato fantazie ho nakonec umořila k smrti a on, ten známý, zemřel zhola neseznámen sám se sebou. Mám slavit umění klamat, smím chválit umění vedoucí k tomu, že umělec, když ho kousne pes, nedovede už na vlastním těle rozeznat vážnost od nevážnosti? Jsem jen lékař, milostivá slečno, v mém povolání se nestává, že někdo chce druhému odstranit zákal, když o zraku nic neví. Když se nenaučil vidět, co vlastně vidí. Píši tato slova s bolestí, neboť zesnulého tímto způsobem ztrácím podruhé. Ale ptám se Vás: jak může člověk, který o vlastním zdraví, za něž jsem se zaručil, nechce ani slyšet, dělat závažné výpovědi o všeobecném ochoření lidského rodu či o tom, co za to považuje? Mám se dát klamat jako on, jen proto, že mě oslňuje skvělá forma? To by přece byla divná a krutá poklona; příliš velká čest pro divadlo, příliš málo cti pro bytost, která si nepřeje, aby se její utrpení hrálo, ale aby se odstranilo. Přede mnou, milostivá slečno, leží v lihu mozek nevinného psa. Musel jsem ho zabít, abych zachránil pravdu a rozum, a budu postrádat jeho přátelské chování, až půjdu dopoledne k Justimu na oběd. Byl to boží tvor ne méně než Shakespeare, stejně důmyslně vybavený a zcela určitě přátelštěji smýšlející o našincích, kteří se nazýváme korunou tvorstva. Je mi líto, že toto zvíře muselo zemřít, jen protože člověk snad nad jiné nadaný, ale nešťastný, neuměl žít; že nenašel v sobě dost trpělivosti, aby vzal na milost sám sebe i ty ostatní.

ze sbírky Tělem i duší (Leib und Leben)

přeložila Hana Žantovská

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha