Antonio Tabucchi: Indické nokturno

Z jeho hlasu nezaznívala otázka, možná to ani otázka nebyla, možná to bylo svým způsobem pouhé konstatování, v každém pří­padě by to ale byla otázka, na kterou bych neuměl odpovědět. Svět­lo, které sem dopadalo z nádražních peronů, bylo žluté a vykreslo­valo na oprýskaných stěnách jeho hubený stín pohybující se po místnosti s lehkostí, obezřetností a taktem, jak se pohybují Indo­vé, pomyslel jsem si. Z dálky sem doléhal rozvláčný, jednotvárný hlas, snad modlitba nebo osamělé hořekování bez naděje, jako ty nářky, které si pouze vylévají svůj smutek a o nic nežádají. Pro mě bylo nemožné to rozluštit, l tohle byla Indie: svět zploštělých, bezvý-razných, nerozpoznatelných zvuků. „Možná v nich cestujeme," řekl jsem.

Od jeho první věty zřejmě uplynula nějaká doba, myšlenky mi uletěly daleko; třeba jsem i na pár minut usnul. Byl jsem hrozně utahaný.

Zeptal se: „Co jste říkal?"

„Mluvil jsem o tělech," řekl jsem, „třeba jsou jako zavazadla, přepravujeme v nich sami sebe."

Nade dveřmi svítilo namodralé světélko jako ve vagónech noč­ních vlaků. Do něho se mísil žlutý svit vnikající oknem, který vy­tvářel nazelenalé světlo, tak trochu jako v akváriu. Podíval jsem se na něj a v té zelenavé, skoro smuteční záři jsem spatřil špičatý pro­fil s nosem lehce ohnutým, ruce složené na prsou.

„Znáte Mantegnu?" zeptal jsem se ho. Moje otázka byla taky nesmyslná, ale určitě o nic méně než ta jeho. „Ne," prohlásil, „je to Ind?" „Je to Ital," odpověděl jsem.

„Znám jenom Angličany," řekl, „jediní Evropané, které znám, jsou Angličani."

Vzdálený nářek se ozval znovu, ještě silněji, teď zněl tak hroz­ně pronikavě, že jsem si na okamžik pomyslel, jestli to není šakal.

„Je to zvíře," pronesl jsem, „co myslíte vy?"

„Myslel jsem, že je to nějaký váš přítel," odpověděl tiše.

„Ne, ne," řekl jsem, „mluvil jsem o tom hlase venku, Mantegna je malíř, ale já se s ním neznal, zemřel před několika staletími."

Muž se zhluboka nadechl. Byl oblečený v bílém, ale nebyl to muslim, to jsem poznal. „Byl jsem v Anglii," řekl, „ale umím taky francouzsky, jestli chcete, můžeme mluvit francouzsky." Jeho hlas zněl naprosto neúčastně, jako kdyby něco oznamoval někde u pře­pážky ve státním úřadě; a to mě, nevím proč, zmátlo. „Je to džinista," prohlásil po několika vteřinách, „pláče nad zlobou světa."

Řekl jsem: „Aha, ano," protože jsem pochopil, že tentokrát má na mysli z dálky doléhající nářek.

„V Bombaji není džinistů mnoho," dodal tónem člověka, který něco vysvětluje turistovi, „na jihu ano, tam jich je ještě hodně. Je to moc krásné a hloupé náboženství." Řekl to bez jakéhokoli opo­vržení, pořád tím svým neúčastným tónem podávajícím hlášení.

„Co jste vy?" otázal jsem se. „Promiňte mi prosím mou dotěrnost."

„Jsem džinista," řekl.

Nádražní hodiny odbily půlnoc, vzdálené hořekování náhle usta­lo, jako by čekalo na oznámenou hodinu. „Nastal nový den," řekl muž, „od této chvíle začíná nový den."

Mlčel jsem, jeho tvrzení neponechávala prostor pro diskusi. Uply­nulo několik minut, zdálo se mi, že světla na nástupištích poně­kud pohasla. Dech mého druha začal být pravidelný, s dlouhými pauzami, jako kdyby spal. Když znovu promluvil, skoro jsem se­bou trhl. „Já jedu do Váránasí," řekl, „kam máte namířeno vy?"

„Do Madrásu," řekl jsem.

„Madrás," opakoval, „ano, ano."

„Chtěl bych vidět místo, kde jak se tvrdí, byl mučen apoštol To­máš, Portugalci tam v šestnáctém století postavili kostel, nevím, jestli z něj něco zbylo. A potom bych měl jet do Góy, potřebuju si tam něco ověřit v jedné staré knihovně, proto jsem vlastně do Indie přijel."

„Je to pouť?" zeptal se.

Řekl jsem, že ne. Nebo vlastně ano, ale nikoli v náboženském smyslu. Něco jako soukromé putování, jak bych to řekl, jenom hle­dám jisté stopy.

„Vy jste katolík, předpokládám," pravil můj druh.

„Všichni Evropám jsou svým způsobem katolíci," odvětil jsem. „Nebo rozhodně křesťani, což je prakticky totéž."

Muž opakoval mé adverbium, jako by si ho vychutnával. Mlu­vil velmi kultivovanou angličtinou, s drobnými pauzami a trochu protahovaným a váhavým spojováním, jako se mluvívá na někte­rých univerzitách, říkal jsem si. „Practically... Actually," pronášel, „taková zvláštní slova, v Anglii jsem je slýchal nesčetněkrát, vy Evro­pané taková slova užíváte často." Udělal o něco delší pauzu, ale bylo mi jasné, že ještě nedomluvil. „Nikdy jsem nedokázal určit, zda to pramení z pesimismu, nebo optimismu," dodal, „co si o tom myslíte?"

Požádal jsem ho, jestli to může nějak blíže vysvětlit.

„Ó, to je těžké, vysvětlit to blíže," odpověděl. „Víte, někdy si ří­kám, jestli to slovo vyjadřuje pýchu, nebo jestli naopak je pouhým výrazem cynismu. A také možná velkého strachu. Rozumíte mi?"

„Nevím," řekl jsem, „není to zrovna snadné. Ale možná že slo­vo ,prakticky' prakticky nic neznamená."

Můj druh se rozesmál. Bylo to poprvé, co se smál. „Vy jste dobrý," prohlásil, „dostal jste mé, a přitom jste m prakticky dal za pravdu."

Taky jsem se zasmál a hned nato jsem dodal: „Ovšem v mém případě jde prakticky o strach."

Chvíli jsme mlčeli, pak se můj můj druh zeptal, jestli si smí za­kouřit. Zašátral v tašce, kterou měl u postele, a místností se rozlinula vůně oněch voňavých indických cigaretek vyráběných z jedi­ného listu tabáku.

„Kdysi jsem četl Evangelium," řekl, „je to velmi zvláštní kniha."

„Jenom zvláštní?" zeptal jsem se.

Trochu zaváhal. „A taky plná pýchy," řekl, „což nemyslím ni­jak zle."

„Obávám se, že moc nerozumím," poznamenal jsem.

„Měl jsem na mysli Krista," řekl on.

Nádražní hodiny odbily půl jedné. Cítil jsem, že se mě zmocňu­je spánek. Z parku za nádražím se ozývalo krákání havranů. „Váránasí, to je Benáres," řekl jsem, „je to posvátné město, také jste na pouti?"

Můj druh zamáčkl cigaretu a trochu si odkašlal. „Jedu tam umřít," řekl, „zbývá míjen pár dní života." Urovnal si polštář pod hlavou. „Ale snad by bylo dobré se prospat," pokračoval, „už nám mnoho času na spaní nezbývá, mně jede vlak v pět hodin."

„Mně nedlouho potom," řekl jsem.

„Nemusíte se obávat," řekl, „sluha vás přijde probudit včas. Před­pokládám, že už nebudeme mít příležitost setkat se v tom vzezře­ní, v němž jsme se poznali, v těchto našich aktuálních zavazad­lech. Přeji vám šťastnou cestu."

„Šťastnou cestu i vám," odpověděl jsem.