Assia Djebar: Arabská dívenka poprvé na cestě do školy

Arabská dívenka se jednoho podzimního rána vydala poprvé do školy, vedena za ruku otcem. On, pan učitel z francouzské školy: na hlavě fez, vysoká, vzpřímená silueta vsazená do obleku evropského střihu, v ruce aktovku. Arabská dívenka v jedné z vesnic alžírského Sahelu.

Města a vesnice, bílé ulice, zaslepené domy. Hned první den, když dívenka „vychází“ učit se abecedu, mají sousedé zaujatý pohled těch, kdo bědují deset, patnáct let dopředu: nad troufalým otcem, neopatrným bratrem. Neštěstí je minout nemůže. Každá panna, která umí psát, nakonec přeci napíše i Dopis. I pro ni přijde chvíle, kdy láska, která se napsat smí, stane se nebezpečnější než láska uvězněná.

Zahalte tělo každé dívky na vdávání. Učiňte ji neviditelnou. Udělejte z ní bytost slepější než slepou, zničte v ní vzpomínku na to, co je venku. A jestli umí psát? Bachaři těl beze slov – i když psané slovo uniká – mohou konečně zavřít v klidu oči, vždyť stačí, když vymažou okna, zavřou jedinou bránu neprodyšně a vztyčí zeď do nebe zaklenutou.

A jestli panenka píše dál? Její hlas, i když v tichu, točí se dál. List papíru. Nebo kus hadru. Ruka služky ve tmě. Dítě ve své skrýši. Strážce může bdít dnem a nocí. Písmo může vzlétnout dvorkem, vyletět z jedné z teras. Azur se náhle příliš rozšiřuje. A vše začíná znovu od píky.

Do světa lásky vcházím jako sedmnáctiletá, kvůli jednomu dopisu. Píše mi někdo, koho ani neznám, třeba ani netuší, možná jen z troufalosti jedná tak otevřeně. Otec ze vzteku, beze slov, trhá dopis před mýma očima. Přečíst mi ho nedal, hodil ho do koše.

Dospívající děvče opustilo internát a po celé léto zůstává v klauzuře bytu nad vesnickým školním dvorkem; při polední siestě si stačí poskládat dopis, jenž vyvolal otcův hněv. Záhadný pisatel připomíná předávání cen, které se odehrálo před dvěma, třemi dny v nedalekém městě; viděl mě vystupovat na pódium. Vzpomínám si, že jsem ho provokovala pohledem na chodbě chlapeckého lycea, když jsem odcházela pryč. Strojeně mi nabízí „přátelské dopisování“. V očích otce se ona žádost rovná sprostým návrhům, jako by již zde začínaly přípravy na únos, nevyhnutelně.

Zdvořilé fráze vlastní francouzštině studenta na prázdninách nabobtnaly nečekanou, zveličenou touhou jen díky tomu, že je otec chtěl zničit.

Následující měsíce a roky jsem se tím světem lásky nechala pohltit, možná spíš jeho zákazem. Počátek mé citové výchovy probíhá v tajné korespondenci a francouzštině: takže se jazyk, který mám od otce, stává zároveň dohazovačem. Moje iniciace se rodí ve dvojím znamení plném rozporů…

Po způsobu hrdinek západních románů mě mladická vzpoura vysvobodila z kruhu, do kterého mě a všechno, co je ve mně, zavřel šepot všech mých babiček a neviditelných pratet… Posléze se láska změní v tunel rozkoše, manželské hlíny.

Očištění zvuků z dětství ve vzpomínkách; zahalují nás však jen do chvíle, než objevíme smyslnost, jejíž nenasytnost nám postupně učarovává… V tichosti, odstřižena od slov matky zmrzačenou pamětí, proběhla jsem temné vody chodby tak zázračně, aniž bych jen tušila nekonečnost zdí. Rána slov, která jsou mi poprvé zjevena: pravda raší ve zlomeninách mého koktání. Z jaké noční skály slasti mohla jsem ji asi vyrvat?

Nechávám v sobě vypuknout ten prostor, zapadlý prostor bezhlesných výkřiků, ustrnulých již dávno, v pravěku lásky. Jen co slova vyšla na světlo – objevená tělem odhaleným – přeřízla jsem lana.

Má dcerka mě chytla za ruku a já odcházím za svítání.

přeložil Denis Molčanov