Colm Tóibín: Brooklyn

Eilis Laceyová seděla u okna obývacího pokoje v prvním patře domu v Klášterní ulici, když zahlédla svou sestru, jak se svižným krokem vrací domů z práce. Sledovala Rose, jak přechází ulici ze slunce do stínu, přes ruku novou koženou kabelku, kterou si koupila ve slevách u Cleryho v Dublinu, Přes ramena měla Rose přehozený krémový propínací svetřík na knoflíky. V předsíni stály její golfové hole. Eilis věděla, že za pár minut se pro ni někdo zastaví a sestra se domů nevrátí dřív, než se letní večer vytratí.
Eilisin kurz účetnictví se chýlil ke konci. Na klíně měla příručku o účetních systémech a na stole za zády jí ležela hlavní účetní kniha. Za domácí úkol do ní do kolonek pro „dal" a „má dáti" zanesla denní obrat firmy, jejíž údaje si minulý týden poznamenala v odborné škole.
Hned jak uslyšela otevírat vstupní dveře, sešla Eilis dolů. Rose stála v předsíni a před očima si držela kapesní zrcátko. Zevrubně se prohlížela a přitom si nanášela rtěnku a oční stíny a pak ještě ve velkém zrcadle na zdi zkontrolovala celkový dojem a uhladila si vlasy. Eilis tiše sledovala sestru, jak si špičkou jazyka vlhčí rty a znovu se dívá do kapesního zrcátka, dříve než ho schová do kabelky.
Z kuchyně vešla do předsíně matka.
„Moc ti to sluší, Rose," řekla. „Budeš v klubu za hvězdu."
„Umírám hlady," řekla Rose, „ale nestihnu se najíst."
„Přichystám ti potom večeři zvlášť," řekla matka. „My s Eilis se najíme teď."
Rose sáhla do kabelky a vytáhla peněženku. Otevřela ji a na polici položila šilinkovou minci. „Kdybys měla chuť zajít do kina," řekla směrem k Eilis.
„A co já?" zeptala se matka.
„Až se vrátí, tak ti poví, o čem to bylo," opáčila Rose.
„No to jsem to pěkně dopracovala!" řekla matka.
Všechny tři se rozesmály, ale za dveřmi už bylo slyšet, jak zastavuje a troubí auto. Rose si vzala golfové hole a byla pryč.
Později, když matka myla nádobí a Eilis utírala, někdo znovu zaklepal na dveře. Eilis otevřela a na prahu stálo děvče, které znala od vidění z potravin u Kellyho vedle katedrály.
„Slečna Kellyová mě posílá, abych vám vyřídila vzkaz," řekla dívka. „Chce s vámi mluvit."
„Skutečně?" zeptala se Eilis. „A řekla, o čem se mnou chce mluvit?"
„Ne. Jenom, že se tam máte dneska večer stavit."
„Ale proč se mnou chce mluvit?"
„Propáníčka, to já nevím, slečno. Já se na to neptala. Mám se teda vrátit a zeptat se jí?"
„Ne, to není třeba. Ale jsi si jistá, že ten vzkaz je pro mě?"
„Určitě, slečno. Říkala, že za ní máte zajít."
Vzhledem k tomu, že se stejně rozhodla nechat kino na jindy a účetní knihy už měla pro dnešek dost, převlékla se Eilis do jiných šatů, vzala si přepínací svetr a vyšla ven. Šla Klášterní a Trámovou ulicí až na Tržiště a pak nahoru do kopce ke katedrále. Obchod slečny Kellyové měl zavřeno, a tak Eilis zaklepala na vedlejší dveře, které vedly do horního patra, kde slečna Kellyová bydlela. Ve dveřích se znovu objevilo děvče, které bylo předtím u nich doma, a řeklo jí, aby počkala v předsíni.
Eilis slyšela seshora hlasy a kroky, pak se děvče vrátilo s tím, že slečna Kellyová za chvíli přijde.
Znala slečnu Kellyovou od vidění, její matka však v obchodě nenakupovala, protože byl příliš drahý. Navíc měla pocit, že matka slečnu Kellyovou nemá příliš v lásce, i když ji nenapadal žádný důvod, proč by to tak mělo být. Říkalo se, že slečna Kellyová má nejlepší šunku ve městě a máslo z nejlepší mlékárny a vůbec všechno nejčerstvější, včetně smetany, ale Eilis si byla téměř jistá, že v obchodě nikdy nebyla, jen párkrát nahlédla dovnitř, když procházela kolem, a viděla slečnu Kellyovou, jak stojí za pultem.
Slečna Kellyová sešla pomalu po schodech do předsíně a rozsvítila.
„Takže," řekla, a pak ještě jednou, jako by na pozdrav. Neusmála se.
Eilis už chtěla začít vysvětlovat, že pro ni poslala, a zeptat se zdvořile, zda nepřichází nevhod, ale způsob, jímž si ji slečna Kellyová měřila, ji přiměl k tomu, že raději mlčela. Chování slečny Kellyové bylo tak zvláštní, že Eilis uvažovala, jestli ji snad nékdo jiný z města neurazil a ona si ji s ním nespletla. „Tak tady vás máme," řekla slečna Kellyová. Eilis si všimla několika černých deštníků opřených o věšák v předsíní.
„Proslýchá se, že jste bez práce a přitom máte hlavu na čísla." „Skutečně?"
„Ovšem, celé město, nebo alespoň každý, kdo něco znamená, sem chodí nakupovat, a tak se mi leccos donese."
Eilis uvažovala, jestli to má být narážka na matčino důsledné nakupování v jiném hokynářství, ale nebyla si jistá, protože silná skla v brýlích slečny Kellyové zkreslovala výraz v její tváři.
„A v neděli tu vždycky máme takový nával, že nevíme, kam dřív. Taky jsme jediní, kdo má otevřeno. A chodí k nám všichni, dobří, špatní i nijací. Obyčejně otevírám v po mši o sedmé, a mezi koncem deváté a koncem jedenácté tady nebývá k hnutí. Mám tu na výpomoc Mary, jenže ta je i ve svých světlejších momentech tak pomalá, že jsem se začala ohlížet po někom bystřejším, kdo by lidi aspoň poznal a dával jim správně nazpátek. Ovšem jenom na neděle, aby bylo jasno. Po zbytek týdne si poradíme samy. A vás mi někdo doporučil. Poptala jsem se na vás a bylo by to za sedm šilinků šest pencí, aspoň byste trochu vypomohla vaší máti."
Eilis napadlo, že slečna Kellyová mluví, jako by líčila nějaké protrpěné příkoří, a že za každou větou pevně svírá rty.
„Tak a to je všechno, co jsem vám chtěla. Můžete začít hned v neděli, ale přijďte zítra, abyste si zapamatovala všechny ceny a naučila se zacházet s váhou a kráječem. Budete si muset svázat vlasy a u Dana Bolgera nebo Burkea O'Learyho si koupit pořádný pracovní plášť."
Eilis si už do paměti zapisovala každé slovo rozhovoru, aby jej pak mohla vylíčit matce a Rose. Nenapadalo ji nic chytrého, co by slečně Kellyové mohla říct, aniž by ji otevřeně urazila, a tak raději mlčela.
„Takže?" zeptala se slečna Kellyová.
Eilis došlo, že nabídku nemůže odmítnout. Pořád to bylo lepší než nic, a ona v tu chvíli měla méně než nic.
„Ovšemže, slečno," řekla. „Začnu, kdykoliv se vám to hodí."
„A v neděli můžete zajít na mši o sedmé. Tak to děláme my. A otevřeme pak hned, jak skončí."
„To je skvělé," řekla Eilis.
„No tak zítra přijďte. A kdybych měla moc práce, pošlu vás zase domů, nebo můžete zatím plnit sáčky s cukrem anebo, pokud budu mít čas, vám ukážu, jak to tady chodí."
„Děkuji, slečno," řekla Eilis.
„Vaše máti bude ráda, že něco máte. A sestra taky," řekla slečna Kellyová. „Slyšela jsem, že je v golfu hotová přebornice. Tak se pěkně vraťte domů. Dveře si otevřete sama."
Slečna Kellyová se otočila a vydala se pomalu po schodech nahoru. Cestou domů Eilis odhadovala, že zatímco matce udělá radost, že si může sama něco vydělat, v Rosiných očích pro ni práce za pultem hokynářství nebude dost dobrá. Zvažovala, jestli jí to Rose otevřeně řekne.
Cestou domů se stavila u své nejlepší kamarádky Nancy Byrneové a ukázalo se, že už je u ní také jejich společná kamarádka Annette O'Brienová. Vzhledem k tomu, že Byrneovi měli dole jen jednu místnost, která sloužila jako kuchyně, jídelna i obývací pokoj, a protože bylo zřejmé, že se Nancy chce podělit o nějaké novinky, z nichž část už Annette slyšela, využila Nancy Eilisin příchod jako záminku k tomu, aby se šly projít ven, kde si budou moci nerušené povídat.
„Stalo se něco?" zeptala se Eilis, hned jak vyšly na ulici.
„Počkej, dokud nebudem co nejdál od domu," řekla Nancy. „Máti něco tuší, ale já jí nic neřeknu."

Knihu vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2010 v překladu Daniely Furthnerové-Theinové.