Eda Kriseová: Jméno, Milost, Ráchel

Poslušně si zula lodičky a položila se na gauč. Přikryl ji dekou, do níž se balila jeho žena, když se večer dívala na televizi. Sedl si jí k nohám, vzal je na klín. Studily. Vzpomněl si, že mu jednou maminka vyprávěla, jak jí umíral pes. Měl už nožičky tuhé a studené a ona si k němu sedla a třela mu je, až zase zteplaly a pes ožil. Třel Marii oběma rukama nohy. Když zteplaly, řekla:

„Připadám si někdy jako prokletá. Celý život jsem měla smůlu. Moje práce byla nezajímavá, manželství nešťastné.“

Kývl, že rozumí. Teď ji musel nechat mluvit. Možná se léta nikomu nesvěřovala.   Neměla nikoho, komu by to mohla říct, až přišel on. Čekala na něho celý život, ale nevěděla o tom.  Bylo mu čím dál tím líp. Zdálo se, že se vrací to, co na začátku vyplašil.

„Vy jste se mi vždycky líbil,“ pokračovala. „Představovala jsem si, že tady je to všechno úplně jinak. Že si rozumíte. Že se máte rádi.“

Každým slovem se k němu přibližuje, čím dál víc mu patří. Jeho chvíle se blíží.

„Od té doby, co jste mi svěřil tu knížku, se všechno změnilo. Přinesla mi štěstí. Vy jste mi přinesl štěstí. Vy asi víte, co to je, ale já to nevěděla. Taky jsem nevěděla, co je to láska.“

„Láska je nemoc,“ řekl. „Myslel jsem, že už to mám za sebou. Že se mi už nemůže nic stát. A vidíte. Nepamatuji si přesně, kdy jsem se do vás zamiloval, ale bylo to asi ve chvíli, kdy jsem vás nejvíc nenáviděl.“

„Kdy to bylo?“

„Když jsem vás viděl v televizi.“

„Ale já tam v té chvíli nebyla. Byla jsem doma, tady vedle.“

„To mi taky došlo, ale až za hodnou dobu. Měl jsem chuť jít k vám, vykopnout dveře a vyhodit vašeho muže. Unést vás. Možná bych ho zabil, kdyby se bránil. Možná bych ale zabil vás. Nevím, jak by to dopadlo, protože jsem to neudělal.  Nikam jsem nakonec nešel. Jsem zbabělec.“

Třel jí teď konečky prstů nárty. Musí se jí zeptat na její rodiče a sourozence. Tím jí dodá odvahu. Měla nohy už úplně teplé.  Krev začala proudit a on ji teď rozpumpuje, až se jí krev zpotí. Škytnutí, vzpomínka na pláč. Jel teď oběma rukama po nártech vzhůru, zajel pod sukni a v té chvíli se vzepjala, stáhla nohy pod sebe a zbělela v obličeji. Jak to dokázala, když byla před malou chvilkou tak červená.

„To nejde,“ řekla zkřivenými ústy. „Víte, stalo se něco nečekaného. Můj muž býval dřív jiný. Náš vztah byl vlažný, tvrdil, že nejsem vášnivá a že je rád, že nejsem. Chtěl mít klid, tak ho měl. Žili jsme spolu víc jako bratr a sestra. A teď, po dvaceti letech, jsme se do sebe zamilovali. Věřil byste tomu? Říká, že mne miluje od té doby, co jsem napsala tu knížku.  Že se ze mě stala úplně jiná žena.“

Usmívala se teď, jako by vzpomínala na něco krásného.

„Vy jste napsala knihu?“

Přikývla šťastně a dívala se na něho široce rozevřenýma očima.

Viděl tam svůj deformovaný obličej, sám sobě nepodobný. Tak ona tomu věří.  Zatmělo se mu před očima, jako by dostal palicí. Chvilku byla tma. Studená a hluboká jako hrob. Propadl se ze svého těla někam dolů, ale nesměl tam zůstat. Musel se vrátit nahoru a zamést po sobě smetí, které svým životem na světě udělal.

Vracel se zpátky do svého těla, navlékal si ho jako odhozenou rukavici. Bylo mu těsné a příliš teplé.  Bylo vůbec jeho? Prsty jezdil napřed kolem rtů, palcem a ukazovákem nahmatal nos a zmáčkl špičku, pěstmi si promnul oči a znovu prohlédl. Byla tu a vůbec se nezměnila. Něco říká, protože rty se jí otvírají a zavírají, nějaké zvuky mu narážejí do bubínků. Slovům nerozumí. Když se mu konečně podařilo zapnout opět sluch anebo propojit ho s mozkem, uslyšel jak povídá, že od té doby, co napsala knížku, jí nastal nový život. Muž se do ní zamiloval, váží si jí. Dřív s ní skoro nemluvil, teď jí nosí dárky, dokonce i květiny, a každou chvíli jí řekne něco lichotivého. Zvlášť se mu líbila v televizi. Zamiloval se prý do ní, když byla v televizi, a hned potom jí to řekl.

Proč tady poslouchá holčičí svěřování? Tohle měla říkat dávno nějaké své osmnáctileté přítelkyni na lavičce na Petříně.

Ukradla mu jeho knížku a vůbec se za to nestydí. Ani nepovažuje za důležité o tom mluvit. Žije z jeho síly. Parazituje na jeho mozku. Zkrásněla jeho krví. A co víc, ukradla mu jeho duši. Má všechno a on nemá nic.

Zavalila ho vlna sebelítosti. Tenkrát při prověrkách se zachoval slušně, odmítl lhát, a co z toho má? Jednu lež odmítl a na druhou ho dostali. Ona ho dostala. Pase se na jeho bezmoci. Ví, že si může říkat, co chce, protože on je v bezprávném postavení. Nikde není napsáno, že je to jeho knížka. Kdyby tu ženu žaloval, soud ho odsoudí pro podvod. Musí se sebrat. A jestliže musí dál žít, tedy proto, aby ji potrestal. Především nesmí dát najevo, že jí nevěří. Že s jejím tvrzením nesouhlasí. Musí ji dostat. Až se bude pod ním svíjet, až bude křičet rozkoší, bude pomstěn. Vezme si zpátky svou duši a dostane i její. Je tak prostomyslná, že to nebude těžké.  Vezme si, co mu patří, a pak ji opustí.

Eda Kriseová: Jméno, Milost, Ráchel (2008, nakladatelství Prostor)