Eva Demski: Zdánlivá smrt

PRVNÍ DEN

Jeviště

Když muž zemřel, nepovažoval nikdo jak se zdálo za nutné jej v přiměřené době uložit do země a tím ho postupně vytěsnit i z myslí lidí. Žena z něho naposledy spatřila cínovou rakev, která se podobala vaně a s níž se dva šedivě odění muži otáčeli v úzkém místě točitých schodů a tiše přitom kleli. Byla to čtyři poschodí. Žena zůstala stát nahoře a nevěděla, jak auto, do něhož vsunuli rakev, vypadalo. Bylo šedivé? Černé? Pravděpodobně mělo nějakou nenápadnou barvu, aby se lidé, kteří se na ulici zastavili, nevyděsili.

Zprvu nebylo jasné, kam rakev odvezli. Nikdo se na to neptal, ani rodiče, ani žena, a u přátel nebyla taková zvědavost na místě. Teprve když se doba mezi mužovým úmrtím a jeho konečným odstraněním nepřiměřeně protahovala, padlo několik otázek, týkajících se květinové výzdoby a trpělivosti kněze.

Mužovo tělo bylo nakonec vystaveno nad zemí ještě jedenáct dní, nikoli však v důstojné temnotě, na vyzdobeném posledním loži, nýbrž nejprve v plechové zásuvce, potom na stole se žlábky, potom opět v plechové zásuvce, a teprve nakonec v rakvi. Alespoň to se podařilo ženě zjistit. Kdyby bývala něco netušila, nevyptávala by se na to.

Na hrudním koši se zřejmě udělá křížový řez, vyjme se trochu vnitřností a ty se pošlou k nezbytnému vyšetření. Zbytek orgánů se zahodí, tělo vycpe dřevitou vlnou a zašije. To nemůže být nic obtížného, neboť v tu dobu už není v těle krev. U starých Egypťanů se zbytky orgánů uchovávaly ve zdobené, srdce snad i ve zlaté nádobce. Žena měla jedenáct neklidných dní a jedenáct klidných nocí na to, aby o tom přemýšlela.

Když muž jednoho slunného chladného dubnového rána zemřel, bylo mu třicet let. Zemřel nahý a zemřel rychle, pomyslíme-li, jak dlouho to trvá jiným. Jeho umírání netrvalo déle než čtvrt dne. Alespoň tak to vypadalo v první den, kdy byl mrtev. Nestihl se obléct, možná si to už ani nepřál. Lidé, kteří dýchají ztěžka, jsou rádi nazí, jako by jim mohla kůže miliony malých plící pomoci.

Velký byt zůstal v přítmí, mezi žaluziemi pronikalo jen nepatrně slunečního světla. Hned jak žena do bytu po zprávě o mužově smrti vstoupila, vytáhla žaluzie a vpustila dovnitř čerstvý vzduch. Muž nebyl ještě úplně mrtvý, a ona už na něho nedbala a začala se mu posmívat. Nenáviděl světlo a vzduch. Zelenina a procházky ho ničily. Před vitamíny jakéhokoli druhu se dával na útěk. Teď už se však jejím útokům nemohl bránit.

Na chodbě bytu postávalo rozpačitě několik lidí v bílých pláštích, dole spatřila žena velkou sanitu. Nikdo s ní nepromluvil. Přivítala by, kdyby důvodem nezájmu o její osobu, těšící,se zjevně dobrému zdraví, byla čilá zaměstnanost a účastná, přátelská a vášnivě prožívaná pomoc. Ale pomocníci nepomáhali, nanejvýš sami sobě tiše sdělovanými radami a vzájemným uklidňováním. Když chtěla žena vstoupit do pokoje, zadrželi ji, na tom, že to nejde, se kupodivu shodli. Pohlédla do prostor kanceláře, z modré chodby do zelené barvy kanceláře, jen rudá ložnice jí zůstala uzavřena. A tak se posadila, první den, kdy byl muž mrtvý, na schodiště, aby nerušila při pomoci, jak si myslela, ale bylo to při umírání.

V každém případě ji nikdo o nic nežádal, na to byli všichni ti lidé příliš zaměstnaní, a protože se žena rozhodla, že nebude rušit, sledovala s údivem, kolik mužů před ní vstupuje do bytu, aniž si dělá starosti s tím, zda neruší. Byli to dobře vyhlížející, poněkud nedbale oblečení muži asi tak ve věku umírajícího. Všichni v bytě byli přibližně stejného věku, až na mladíka, který stál v rohu a vzlykaje skrýval tvář za prameny dlouhých vlasů. Ženě bylo hned jasné, že ti, kdo spěchají kolem ní a přes ní do bytu, jsou kriminalisté, jako by pro ně někdo poslal, jako by si je někdo uvnitř vysloveně přál mít. Když žena pochopila, co vidí, bylo jí jasné, že muž je mrtev. Jinak by ho slyšela. Ale ticho za zavřenými dveřmi ložnice bylo teď jiné než předtím. Nebránil se mužům v civilu, byl tedy mrtvý.

Vstala a vrátila se do bytu. Nebyl to její byt. Pohybovala se opatrně, přes malé extempore se žaluziemi, chodila daleko váhavěji než muži v civilu, kteří strkali nos do všech pokojů a otevírali dveře do ložnice, jako by se nic nestalo.

Chtěla bych ho vidět, řekla.

Nedalo se vůbec nic dělat, odpověděl jeden z lékařů rozpačitě - nebo to snad byl někdo z civilní vojenské služby? Nebo dobrovolník od Červeného kříže? -absolutně nic. Měl už dlouho astma?

Žena neřekla nic. Jen: chtěla bych ho vidět.

Teď to ještě nejde, řekl jeden z lékařů nebo ten od civilní služby nebo z Červeného kříže. Vidíte přece, že je u něho kriminálka. Teprve teď ženu napadlo, že muž byl katolík a že ta věta měla vlastně znít, je u něho farář, ne je u něho kriminálka. Přestože to se k němu hodilo také.

Mladík stále slabounce fňukal. Žena ho neutěšovala.

Půjdu dovnitř, řekla. V bytě bylo tolik lidí, že jí v tom ani nikdo nebránil. Mimoto měla právo vidět svého muže, právníka, který byl teď mrtvý, kterému bylo dobrých třicet let, s nímž už tři roky nežila a jehož přítel stále ještě skrýval v rohu pokoje své kňourání za záplavou vlasů.

Žena už viděla mrtvé, i umírající, měla noční služby v nemocnici. Lidé, jak je známo, umírají v nemocnicích po půlnoci. Většinou byli už celí vysušení a vyhublí, napojení na trubičky, kudy do nich proudila kapalina, znetvoření velkými bílými obvazy. Žena bývala ráda, když to měli tihle umírající konečně za sebou. Houževnatý zbyteček života je tak vysílil, byli celí upracovaní a nakonec stejně vydáni do cizích rukou. Žena si vzpomněla na pacienty, kterým musela zakrývat rukou otvor v krku, aby mohli mluvit, aby jejich hlas zase dostal zvuk. Na prahu ložnice se přemohla, aby nedala najevo strach z mrtvého.

Lidé od kriminálky jí vadili, ptali se polohlasně na věci, kterým nerozuměla, a zakrývali jí pohled na postel. Tu si muž koupil po jejich rozchodu. Hezká ložnice byla nepravidelných rozměrů, vymalovaná v teplé rudé barvě, na podlaze ležely knihy a sladkosti, vedle stála židle, na níž čekaly mužovy šaty. Pod ní stály velké boty. Žena pohlédla na plakát, na nějž muž napsal „Moc pro nikoho". Žena mu nevěřila. On měl moc rád, samozřejmě ale ne u jiných. Od pohledu na postel ji zdržel gramofon, police, hromada novin, l stolek, na němž bylo dobře vidět malý, bílý papír, lékařský předpis. A ještě noční stolek, jehož dvířka byla pootevřena a uvnitř bylo možné zahlédnout krabici s^kousky drobného pečiva, tabulky čokolády a sáček s bonbony, dlouhá lízátka a lékořici, keksy, léky a několik pornografických časopisů.

Ani ho pořádně nepoložili na postel, spíše to vypadalo, jako by se jen horní část jeho těla zklidnila, ovšem nedobrovolně. Ležel přesně jako někdo, u koho nevíte, zda se právě chystal vstát nebo ulehnout, zda má už nebo ještě nohy na zemi, horní polovinu těla s rozhozenýma rukama už nebo ještě na posteli. Ženě vadilo, když viděla pěkné mužovo tělo v tak bezmocné poloze, v jeho posledním pohybu, který jako by lidem, majícím všude kolem tolik práce, naprosto důvěřoval. Ale věřit jim nebylo tak jednoduché. Příliš mnoho let ji muž učil a neustále jí znova dokazoval, že jim nelze věřit nic, ani těm v bílých pláštích, ani těm v zelených uniformách, těm v černých talárech také ne a těm v poněkud nedbale vyhlížejících vycházkových oblecích také ne, těm vůbec ze všeho nejméně. Ale on tam ležel, na nikoho se nedíval a přece sledoval vzrušené pobíhání ve své kanceláři a svém bytě. Nebránil se, a to bylo zprvu jediné, čemu se na jeho smrti dalo věřit.

Zemřel nahý, a oni ho ani nepřikryli. Žena pohlédla na mužovo tělo, nic na něm ještě nebylo vysloužilé. Proč tedy umírat, když je oděv ještě pěkný a použitelný, jeho bílá chladná kůže hladká, jeho kosti pevné a silné, jeho vlasy divoké a temné, a dokonce i zuby přes mužovu nezkrotnou zálibu v sladkostech zdravé? Jen jeho vlasy jako by zemřely. Tak vypadaly někdy i v době, kdy ještě žil, to když byl nespokojený nebo ho život nevzrušoval tak, jak by měl. Stejně tak vypadaly teď, byly mrtvé.