Fernando Arrabal: Pohřeb sardinky

I.

Nyní ze svého okna pozoruji ulici, liduprázdnou jako obvykle.
Náhle se vynoří skupina žen, celkem asi dvacítka. Kráčejí zvolna a mluví spolu.
Komentují zdá se nějaký fotbalový či ragbyový zápas - snad boj. Několik útržků doléhá až ke mně.
Zaslechnu zřetelně: „Od úsvitu...mezi těmi, co byli v agónii." Vykláním se, seč mi to řetěz zapuštěný do zdi a poutající mé nohy dovoluje. Ale z rozhovoru zachytím už jen šum. Hlouček mizí v dálce, vpravo.
Čtvrtá hodina odbíjí; je čas zalít kořenáče mandragor. Opět zaslechnu hlasy. Postavím se k oknu a vidím mnohem početnější skupinu než prve. Blíží se a plamenné hovoří. Jedna z žen, oděná do vlajícího gabardénového pláště, se staví do čela. Ostatní dělají takový povyk, že nerozumím, co říkají. Nějakých deset žen utvoří řetěz a prozpěvuje:

Poslyšte, milí křesťané,
slavného La Palice příběh,
pobaví, poučí, jak by ne,
tu je, jen prosím žádný spěch.

I ony mizejí v dálce.
Pak se objeví pes a za ním dlouhá karavana aut, stěží se hýbe. Vypuká ohlušující koncert klaksonů. Několik řidičů teď odkrylo střechu a spílají těm před sebou. V některých vozech je pouze šofér, jiné jsou přecpané k prasknutí: odevšud vyčuhují pitvořící se obličeje. Mezi auty vidím dva pohřební vozy: v jednom je malá bílá rakev, v druhém rakev velká a černá.
Za vozidly se ulicí do nedohledna hrne dav. Tropí notný povyk, slyším ale jasné, co zpívá:

La Palice bídu s nouzí třel,
když narodil se, záhy však
veliké jmění v dálavách zřel
a v hojnosti žil, ku němu přišed.

II.

A když přišla poprvé, řekl jsem jí, že ji neznám. Neodpověděla. Dala mi balíček karet a já jsem ho schoval do kapsy. Myslel jsem si: „Jistě se jmenuje Lízá." Pak jsem mlčel a i ona mlčela. Když odcházela, řekl jsem: „Děkuji,"
a ona: „Na shledanou." A já rovněž: „Na shledanou."
Znovu jsem ji uviděl za několik dní. Začala v mém pokoji uklízet. Abych nepřekážel, vyšplhal jsem na skříň.
Od toho dne mě čas od času navštěvovala. Vzpomínám si, že jednou přinesla novou sadu karet, o něco větších - káry namalovala krví a srdce
červeným inkoustem.
Vysvětlila mi magické symboly různých kombinací, které jsem téměř všechny zapomněl. A pak se otázala: „Ale copak ty neumíš číst?" A dodala: „Vždyť ti bude třicet!" A naučila mě číst a později i psát. To proto dnes
plynně čtu a píši.
A konečně jednoho dne jsem řekl:
„Jmenujete se Lízá, že ano?"
A ona odpověděla:
„Ne, jmenuji se Altagora."

III.

Nyní ze svého okna vidím míjet prapory. Zhruba dvanáctileté dítě, břichaté a s výrazem dospělého, třímá korouhev kostky a škorpióna. Vede ho stařena, posmívá se mu a uštěpačně na ně ukazuje prstem. Ostatní mu nevěnují pozornost.
Ulice, byť velmi široká, je zaplavena davem, který se chvílemi stěží hne z místa, chvílemi je málem v poklusu. Neustále defilují prapory: probodnuté modré srdce, láhev s vinětou - Coca-cola, to je ono - oko vprostřed trojúhelníku. Ze svého okna mohu rozlišit pouze tyto; v dálce vidím barvy praporů, vlajících nad protějším chodníkem.
Vzadu pochodují mažoretky. Řady následují v těsném sledu a jen málokterá dívka může hůlku vyhodit do vzduchu. Jakási Japonka má náušnice a na nich jsou zavěšeny olovnice. Natahuji krk a snažím se rozluštit motiv, který je zdobí. Vyndávám dalekohled, abych viděl lépe; jedna z družek dívce náušnice vyrve a roztrhne jí přitom oba lalůčky. Téměř nekrvácejí.
Když uklízím dalekohled, zpozoruji mezi davem vlevo nehybnou dlou¬hovlasou postavu, hledí na mě s nejasným úsměvem, možná úsměškem. Nikdo do něj nevrazí. Mužovy černé oči mě utkvěle sledují. Má velmi bledou tvář - snad je napudrován - a dlouhé bílé vlasy. Vyhnu se jeho pohledu.
Na druhé straně ulice zahlédnu blížící se skupinu s nafukovacími balónky se značkou zubní pasty. Drží je děti. Mají křiklavé úbory a sedí otcům na ramenou. Jedno z nich kouří dlouhou dýmku. Když míjejí kolem, ukazují na mě prstem. Jeden chlapec, paži napřaženou, se tak pitvoří a mává rukama, až mu balónek uletí.
U okna se zastaví stařec s několika bílými chlupy na bradě a ptá se: „Neviděl jste mou kočičku? Je bílá, s černými skvrnami. Řekněte, neviděl jste ji?"
Za ním kráčí malý pes, na hlavě má červenou kápi. Dav nutí starce k chůzi. Nespouštím ho z očí, ale za chvíli mizí v dálce. Navzdory hluku slyším, jak volá:
„Čičíííí! Čičíííí!"
Obrátím se vlevo a uvidím toho muže s dlouhými bílými vlasy a bledou tváří, jak na mě upřeně hledí.

IV.

A Altagora řekla, že čarovný nápoj obsahuje španělskou mušku, žabí kosti a rakytník. Přikázala mi, abych ho vypil, a tak jsem jej vypil.
Odhalila mi smysl jistých slov. Ukázala mi, že sloveso býti je znázorněno skarabeem, božství sekerou, den kruhem s tečkou uprostřed a království vosou. Dodala, že srpek na hvězdě označuje měsíc.
Altagora se mé zeptala, zda něco cítím. Odpověděl jsem, že mi je trochu teplo. „Trochu?" „Ano, trochu." Přikázala mi, abych se ještě napil, a já se napil.
Naučila mě rovněž, že dny týdne se jmenují: pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota a neděle.
Pak mi bylo větší teplo. Nakonec jsem myslím usnul.

V.

Nyní míjí skupina žen vedených dívkami v pestrobarevných šatech. Jedno děvčátko se vysmekne a zamíří přes ulici k zrcadlovému sklu krámu. Tam se zastaví a upřeně do něj zírá. Jeho matka na ně volá. Některé dívky drží obrovské nafukovací balóny. Ty nejlehkovážnější se rozprchnou, jakmile povolí ruka žen.
Jedno děvčátko kráčí po boku neosedlaného koně. Z ocasu zvířete visí krabička od zápalek, z níž vyčuhují tykadla kobylky. Zdá se, že kůň se svou jezdkyní rozmlouvá. Říká jí tuším „Gizela". Na svetru má iniciály „GP".
Nato přicházejí další dívky, tentokrát už samy. Prozpěvují:

„Vida, kdo to tamhle kráčí:
to je přec koncipient, jak švarný hoch."
Pochopil ale, když zahleděl se lépe:
nebyl to koncipient, byl to hroch.
„Jen aby nechtěl zůstat na věčen!"
Jedna věc je totiž jistá:
kdyby byl zůstal na večeři,
druzí by šli nalačno spát dozajista.

Sukněmi mávají do rytmu písně.
Vmísil se mezi ně anglikánský duchovní s fotoaparátem. Zajímá se hlavně o dívky, které nemají šaty. Z dálky na něho haleká hlouček: „Ctihodný otče Dodgsone!" Pobíhá sem a tam, ale nedaří se mu vyhovět všem.
S děvčátky kráčí plačící muž s dítětem v náručí. Potbuchle do něho strkají. Na okamžik se zastaví a dělá nad různými částmi tělíčka dítěte démonická znamení. Pak pokračuje v cestě. Následují ho šachový robot a malý chlapec, vezoucí se v proutěné kleci na kolečkách, v ruce mlýnek. Ostatní mu říkají „Ježíš".
Slyším volat nějakou ženu: „Alenko! Alenko!" Děvčátko, které na protějším chodníku pozoruje zrcadlo, udělá krok a zmizí. Hlas volá: „Alenkóóóó!"

VI.

A zeptal jsem se Altagory:
„Kde to jsem?"
A také:
„Proč jsem zde?"
A ona se zasmála.
Altagora mě naučila vykládat sny. A zatímco mluvila, všiml jsem si na jejích pažích dvou modřin. „Kdo vám to udělal?" A Altagora řekla: „Jedna žena, která se mnou žije." Nato si rozepnula halenku a ukázala mi rány, které měla na zádech. A zatímco se pečlivě oblékala, vysvětlila mi, jakým způsobem vykládat noční můry a věštit budoucnost za pomoci kusů dřeva.
A já se znovu zeptal:
„Kdo jsem?"
A pak:
„Proč jsem zde?"
A ona se rozesmála, hrozně se smála.

VII.

Nyní přicházejí kovbojové z Divokého západu s klobouky a pistolemi, piráti - většina má jednu nohu dřevěnou -, „pletařky" z Velké francouzské revoluce, mušketýři. Úbory nejsou pravé; pod kostýmy lze vytušit moderní kalhoty. Zahlédnu módní boty a rukavice a americké brýle. Okolo domu krouží několik kamer.
Poprvé si všimnu lehké erupce; v zemi se utvoří malý kráter velikosti hlavy. Někteří jej s hrůzou pozorují. Jiní se snaží dostat co nejrychleji pryč.
Jeden muž zakrývá své dcerce oči. Pár žen zamíří odhodlaně ke kráteru. Nějaký muž křičí:
„Musíme zazdít hladomorny!"
Zeny zasypou díru kamením a upěchují je. Vše se odehrává téměř proti mému oknu.
O kus dál vrčí kamery. Nemají lehkou práci; statisté do nich vrážejí a nutí je pokračovat stůj co stůj v cestě. Přístroje padají poškozené na zem. Dupají po nich. Jakási skupinka se jedné kamery zmocnila a teď ji pálí. Zdá se mi, že slyším výkřiky proti filmu. Jeden z nespokojenců mává vývěskou. Za pomoci dalekohledu rozluštím nápis: „Ať žije divadlo! Pryč s filmem!" Kolemstojící využijí ohně a ceduli mu spálí. Pak začnou společné skandovat: „Smrt divadlu! Smrt filmu!"
Uprostřed statistů se objeví děvčátko s neosedlaným koněm. Na svetru má vyšité iniciály „GP". Následuje ji šachový robot a muž, který dělá démonická znamení nad malou holčičkou.
Země se nanovo pohne. Mužové s jekotem prchají:
„Musíme zazdít hladomorny!"
Ženy obklopí kráter a zasypou ho. O kus dál prozpěvují děvčátka vysokými hlásky:

Jedna věc je totiž jistá:
Kdyby byl zůstal na věčen,
druzí by šli nalačno spát dozajista.

VIII.

A přišla s nějakou další ženou. Vyšplhal jsem na skříň a schoval se mezi bednami. Altagora mi přikázala, abych slezl, ale nehýbal jsem se.
Mluvily potichu a smály se. Uplynula dlouhá chvíle. Vystrčil jsem hlavu, zakryl si ji rukama a špehoval ji; spatřil jsem, že se nepodobá Altagoře. Její vlasy byly úplně jiné: Altagora byla spíš černovláska a ona spíš blondýna. Protože ke mně stála bokem, viděl jsem, jak mrká.
Altagora řekla: „Nebudeme si ho všímat, tak ho nejsnáz přimějeme slézt," a zasmála se. A ta druhá se rovněž zasmála. Slyšel jsem ji. A tak jsem se schoval. Po delší době jsem vykoukl a pozoroval ji. Na řasy jsem jí neviděl, zato jsem zahlédl plavé chmýří, které jí dělalo malý knírek a jež jsem si mohl proti světlu dlouze a bedlivě prohlédnout. Altagora řekla: „No tak, pojď dolů," a já se spustil po zácloně.
Posadil jsem se ke dveřím, za tu druhou. A aby na mé viděla, musela se otočit kolem vlastní osy, já jsem však hleděl do země, upřeně. A ony dál mluvily a smály se.

IX.

Nyní se blíží trůn, kolem něj čtyřiadvacet starců oděných bělostným rouchem s falickými symboly, na hlavách koruny ze zlata. Vidím čtyři živé bytosti, ale nevím, co jsou zač; zdá se mi, že zepředu i zezadu mají plno
očí.
Trůn postupuje zvolna, tažen čtyřmi vozy. Zaslechnu: „To jsou cadillaky." Zjišťuji, že ty čtyři živé bytosti mají křídla, každá zdá se po šesti. Jejich hymnus doléhá jako hukot až ke mně:

„Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí,
ten, který byl a který jest a který přichází."

O něco blíž, vedena šesti votivními rukama, se zastavuje skupina jednorukých posměváčků. Za nimi zpívají ženy v šatech s hlubokými výstřihy:

Jíž od kolébky vzorně vychován,
tak vzorně vychován byl,
že nikdy nenasadil hlavokryt,
aniž by hlavu svou nepokryl.

Dělají oplzlé grimasy a jedna z nich se nestoudně postaví přímo pod mé okno. Myslím, že na mě mrká. Pohlédnu na ni. Skutečně se obrací na mě. Chechtá se a naznačuje, ať sejdu dolů. Strká si mezi nohy tlustý klacek. Na okamžik se schovám. Pak opět zaujmu své místo; už tam není.

Mám dojem, že v dálce kráčí člověk s krysí hlavou. Doprovází ho nahý muž. Vprostřed trůnu, který je dosud poblíž, vidím zřetelně beránka, je tu zřejmě obětován. Má sedm rohů a sedm očí. Jedna žena svěřuje druhé, která ji laská pod sukní: „To je sedmero duchů Božích vyslaných do celého
světa."
Nějaký stařec, posetý řády a ve slavnostní uniformě, chce vyšplhat na trůn a křičí: „Jsem Humoriach, symbol pokory, nechtě mé nastoupit." Čtyři hudebníci, usazení ve voze, ho však tlučou harfami. Jeden z nich má velmi kudrnaté vlasy, a panenky jako by mu v očnicích tančily. Čas od času vytahuje z gabardénového pláště všemožné předměty: hodinky, nohy
manekýnů, konzervy. Starci padnou na kolena, aby se klaněli trůnu, což vyvolá dopravní zácpu.
Knězi skandují na rock-and-rollový nápěv:

„Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi
dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!"

X.

A Altagora mi ukázala, jak hledat znamení v nahodilých událostech. Naučil jsem se, co představuje číslo třináct, dvě zkřížené vidličky, kruh z mouky, na nějž se namaluje znamení kříže, deštník rozevřený v místnosti, ale takřka vše jsem zapomněl.
A Altagora řekla:
„Musíš se naučit všechno, co tě učím."
A já odpověděl:
„Proč?"
A Altagora hněvivě odsekla:
„Je to rozkaz!"
A já řekl:
„Vždyť víte, že mám špatnou paměť."
A Altagora mlčela.
Nazítří se mě zeptala: „Co znamená pavouk ráno?" A já řekl:
„Dárek."
Nato mě udeřila bičem, který nosila pod sukní, a nutila mě opakovat: „Pavouk ráno, je vyhráno." A já opakoval: „Pavouk ráno, je vyhráno."

XI.

Nyní středem ulice rychle postupuje onen malý chlapec v proutěné kleci na kolečkách. V ruce drží papírový mlýnek; na každé lopatce je nakreslen jeden božský symbol: pelikán, beránek, žluna a holubice. Kolem dítěte pochoduje v kruhu skupina mužů na nápěv samby. Kdosi tvrdí, že náležejí k vojsku Satanovu. Na jejich turbanech zahlédnu sexuální symbol, zlatého škorpióna. Dítěti říkají „Ježíš". Jeden z nich, má dlouhé vlasy, křičí: „Skoncujme s Božím soudem!" Poblíž rokují ženy; mluví, aniž jedna poslouchá druhou. Starý muž pod
oknem se mě takřka plačky ptá: „Neviděl jste mou kočičku?" A nežli mu odpovím, odejde. Dosud slyším jeho hlas:
„Čičíííí!"
Nahá žena na kole a s kalichem v ruce prolétne jako šíp davem. Nějaký kněz se na okamžik zastaví, pronese pár rouhavých poznámek a pokračuje v cestě. Dvě dívky se líbají; otrhávají bukurešťský květ. Když vykročí, vyklouzne jim šátek svázaný do uzlíku. Rozevře se; je v něm zakrvácená noha. V jednom cípu přečtu slovo „Hbecketh".
Poklusem dorazí mužstvo atletů v dresech. Vede je dáma zralého věku. Zastaví se a provádějí různé cviky. Ale zezadu se na ně tlačí netrpěliví filozofové, na hlavách čepice mágů probodnuté šípy. Jeden z nich, vpravo, začíná žonglovat na improvizovaném stole s rudým přehozem. Někteří otálejí, aby viděli kejkle, a valící se dav do nich vráží. Jakýsi zloděj s trnovým obojkem kolem krku ukradne jednomu z těch, co s ústy dokořán hltají
představení, náprsní tašku, l já jsem podívanou zaujat, a teprve po chvíli si povšimnu muže v dálce, který nese na rameni obrovský kříž z umělé hmoty. Má bezpochyby mnohem víc naspěch než ostatní, neboť volnou rukou, způli pokrytou ocelí a železnými hřeby, uštědřuje prudké rány lidem, kteří ho obklopují. Zdá se, že na ně rovněž plive. Plášť mu zdobí vyšitý pták s dvěma lidskými hlavami.
Obrátím pohled k filozofovi, ale ten se zatím vytratil. Přicházejí slepci s rolničkami, vedou je psi, uvázaní na šňůře. Někteří ovšem dávají přednost kočkám, jiní zas opicím. Smějí se a rozmlouvají. Jeden z nich vypráví sprosté historky a halasně se pochechtává. Připletl se mezi ně harfeník s velmi kudrnatými vlasy, panenky mu tančí v očnicích a z gabardénového pláště vytahuje všemožné předměty: hodinky, nohy manekýnů, konzervy. Slepci drží jakési hůlky, zakončené drobnými řezbami živočichů symbolizujících lidské chtíče. Jeden má v dlani lidskou hlavu s nosem ve tvaru klarinetu; druhý rybovité zvíře s křídly; třetí žábu s helmou z dob korejské války; čtvrtý hlavu muže v buřince. Jeden ze psů se rozštěká. Jeho pán ho vezme do náručí a masturbuje ho.
Pod mým oknem se zastaví stařec. Navzdory smíchu slepců a štěkotu psů slyším, jak se mě ptá:
„Neviděl jste mou kočičku? Je bílá, s černými skvrnami."

XII.

A o dva dny později přišly opět.
Tak jsem vyšplhal na skříň. A ony se posadily.
Altagora řekla:
„Jak dlouho budeš chtít."
Ta druhá se zeptala:
„Už jsi ho mučila?"
A Altagora řekla:
„Trochu, docela málo."
Myslím, že hovořily o mně. Abych jim nepřekážel, začal jsem na skříni rovnat do řady olověné japonské halapartníky. Ale slyšel jsem je pořád. A Altagora dodala:
„Měly bychom sestavit plán."
A ta druhá řekla:
„Ano, to může být zajímavé."
Nakonec jsem pomalu slezl a posadil se za jejich zády. Altagora se otočila a přikázala, ať jdu k ní a svléknu si košili. A tak jsem šel k ní a svlékl si košili. A Altagora a potom ta druhá mi ohmatávaly svaly.

XIII.

Nyní míjí vůz. Zevnitř proniká hlas postarší ženy, nabízí rámě malému tlustému generálovi. Prozpěvuje:

Otec manžela mi dal.
Ach bože! Jaký to muž!
Jaký to mužíček!
Otec manžela mi dal.
Ach bože! Jaký to muž!
Jak je malý, můj muž!

Téměř všichni mužové mají ruce potřísněné krví. Některé ženy jsou oděny v kozích či panteřích kůžích, jiné mají průsvitné šaty. Paže a hruď jim zdobí démonická znamení. Občas pozvednou ruce a provolávají hesla: „Ať žije..." „Pryč s..." Vůz je obklopen vojáky v uniformách a v lesklých třírohých kloboucích.
Stoupnu si na špičky a zahlédnu generála - všichni mu skládají poklony -, jak hraje s dvěma muži ve skládacích cylindrech a jedním mnichem monopol. Smějí se. Zprvu jsem myslel, že vůz táhnou mužové v uniformách; teď vidím, že jej vlečou trestanci. Mají potrhané košile a kolem krku červený šátek s nápisem DRIL. Žena stále zpívá:

Kočka si ho spletla s myší.
Ach bože! Jaký to muž!
Jaký to mužíček!
Na mindu! Hrr na mindu! To je můj muž.
Ach bože! Jaký to muž!
Jak je malý, můj muž!

Pod oknem rokují dva popelopravci: nevědí, jaký smysl přiřknout popeli zaživa upáleného trestance. Jeden z nich vytáhne z kapsy kus dřeva posetý kabalistickými znaky, upřené na něj hledí a mumlá: „Ó talismane, talismane! Propůjč mi svou nadpřirozenou moc."
Ve voze zahlédnu biskupa, jak líže generálovi boty. Všichni, kdo je doprovázejí, mají ruce potřísněné krví. Nějaký kněz se zastaví, pronese pár rouhavých poznámek a pokračuje v cestě.
Stráže bičují trestance. Vzadu se tísní zástupy v řetězech. Řadami se proplétají reklamní vozítka, doporučující užívání tabáku. Na střeše spočívá veliká usměvavá hlava, čas od času vyfoukne kolečka dýmu. Generálova žena stále zpívá:

Otec manžela mi dal.
Ach bože! Jaký to muž!
Jak je malý, můj muž!

XIV.

Altagora mi vysvětlila význam barev a plodů - ďábelských i božských - ; všechno už si nepamatuji.
Pak mi Altagora řekla, že mě jednou vezme na velodrom. A upřesnila: „Uvidíš cyklistické závody." A zeptala se, zda se mi to líbí, a já odpověděl: „Moc." A tehdy ke mně přistoupila a přitiskla svá ústa na má ústa.
Řekla: „Tohle je polibek." A já jsem řekl: „Aha." A ona se zeptala: „Líbilo se ti to?" A já se zeptal: „Co?" A ona řekla: „Jak to co? Polibek přece." A já jsem řekl, že mám strach, aby se mé sliny nedotkly jejích rtů.
Slíbila mi, že mi jednou ukáže, jak věštit budoucnost z vnitřností holubic, z pohybů koní, rozprchlých po lesích, nebo z vírů, které se utvoří na hladině roztříštěné kamenem.
A Altagora se mě rovněž zeptala, jestli chci, aby se svlékla. A já jsem řekl, že by se nastydla.

XV.

Nyní lidé míjejí čím dál rychleji, bez oddechu. Ulice se jimi černá. Pokud se nepřiblíží těsně k oknu nebo nezačnou sborem zpívat, nepochytím ani, co říkají.
Starci a stařeny na kolečkových bruslích zběsile jezdí sem tam; dochází k četným srážkám. Mezi nimi cikcak kmitají děti. Staří občas jezdí v páru. Cisternový vůz s obrovským reklamním poutačem „Elixír života. Pramen mládí" nabízí pohárky tekutiny. Srocují se kolem něho děti na bruslích, starci si ho nevšímají. Vůz je pokryt démonickými znaky: vejci, mrtvou rybou a dikobrazem v průhledné kouli.
Od vozu se odpoutá muž s bledou tváří a dlouhými bílými vlasy a jakoby nehybně se blíží; nepochybně má brusle a někdo ho zezadu postrkuje. Zvolna postupuje a teď se zastavil pod mým oknem. Odtud na mě upřeně hledí. Nemohu vědět, zda se mi neposmívá. Přestávám si ho všímat.
Nato se stanu svědkem vraždy právě v okamžiku činu. Vpravo vidím skupinu nahých děvčátek. Vrhají se ke kamiónu. Hbitě si odepnou brusle a naskáčí do malé nádrže. Voda přetéká. Starci zděšeně ustupují a děti se vrhají na zem a snaží se z ní vodu olízat.
Jeden stařec na kolenou volá: „Kněze, potřebuji kněze. Chci zemřít, dejte mi otrávenou hostii!" Lidé do něho strkají a pak už ho nevidím. Děvčátka v nádrži se povyrážejí hračkami. Dalekohledem rozeznávám havrany, čápy, ropuchy a ďábelské plody, všechno z umělé hmoty.
Nějaký muž s kusem dřeva v ruce se zastaví a chvatně zadrmolí: „Ó talismane, talismane!" a ještě něco, co nezaslechnu.
Pocítím na sobě čísi pohled. Pomalu obrátím zrak a vidím toho muže -anebo ženu -, jak mě upřeně, zamyšleně pozoruje, má bledou tvář a dlouhé bílé vlasy.

z francouzského originálu přeložila Olga Špilarová
vydal Volvox Globator v roce 1994

foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha