Herta Müller: Kapesník a myši

V táboře bývaly nejrůznější šátky. Život se odvíjel od jednoho šátku k druhému. Od onuce k ručníku, k šátku na chléb, k podhlavníku podobnému zabalené hlávce zelí, k šátku podomního obchodníka a k šátku žebráka a dokonce ke kapesníku, pokud člověk nějaký měl.

Rusové v lágru kapesník nepotřebovali. Stiskli si ukazováčkem jednu nosní dírku a druhou dírkou vyfrkli nosní hlen na zem jako těsto. Potom stiskli čistou nosní dírku a nosní hlen vystříkl druhou dírkou. Cvičila jsem, u mě hlen nevylétl. Nikdo v táboře si nebral na čištění nosu kapesník. Kdo nějaký měl, upotřebil ho jako sáček na cukr a sůl. Když byl roztrhaný, tak jako toaletní papír. Jednou jsem dostal darem kapesník od jedné Rusky. Byla velká zima. Cloumal se mnou kašel. Po práci jsem šel znovu do vesnice Rusů směnit kousek antracitového uhlí, které teď lidé potřebovali na topení. Zaklepal jsem na dveře. Otevřela stará Ruska, vzala ode mne uhlí a nechala mě vejít do domu. Pokoj byl nízký, ve zdi okno hluboké jako moje koleno. Na stoličce stály dvě hubené, šedobíle strakaté slepice. Jedné slepici visel hřebínek přes oko, pohazovala hlavou jako bezruký člověk, kerému padají vlasy do obličeje.

Stařena už nějakou chvíli řečnila. Rozuměl jsem jen tu a tam nějakému slovu, vycítil jsme ale, o co jde. Že má strach před sousedy, že je dlouho sama jen se dvěma slepicemi, ale raději mluví se slepicemi než se sousedy. Že má syna v mém věku, že syn se jmenuje Boris  a od domova je stejně tak daleko jako já, jiným směrem, v táboře na Sibiři, v trestní kolonii, protože ho soused udal. Snad budete mít štěstí, ty i můj syn Boris, řekla, a brzy budete smět  domů. Ukázala na židli a já se posadil k rohu stolu. Sundala mi čepici z hlavy a položila ji na stůl. Dřevěnou lžíci položila vedle čepice. Pak šla k plotně a z hrnce nalila do plechové misky  bramborovou polévku. Byl to určitě litr polévky. Nabíral jsem lžící, stála vedle mého ramene a přihlížela. Polévka byla horká, srkal jsem a šilhal směrem k ní. A ona přikyvovala. Chtěl jsem jíst pomalu, protože jsem z polévky chtěl mít co nejvíce a co nejdéle. Ale hlad seděl před talířem jako pes a cpal se. Ty dvě slepice schovaly nohy, dřepěly na břiše a spaly. Polévka mě zahřála až k palcům u nohou. Nos kapal. Abadšiji, počkej, řekla Ruska a donesla z vedlejšího pokoje sněhobílý kapesník Dala mi ho do ruky a stiskla mi prsty k dlani na znamení, že si ho mám ponechat. Darovala mi ho. A já se nerozpakoval se vysmrkat. Co se tu stalo, přesahovalo směnný obchod i mě i jí i kapesník. Týkalo se to  jejího syna. A mně to dělalo i nedělalo dobře, ona nebo já nebo my oba jsme zašli příliš daleko. Musela pro syna něco udělat, protože já byl tu a on byl od domova stejně tak daleko jako já. Bylo mi to trapně, že jsem tu, že nejsem on. A že ona to také vycítila a předstírala, že to nevnímá, protože další obavy o něho už by nevydržela. Také já jsem to nevydržel, být dvěma lidmi, dvěma odvlečenými, to bylo na mě moc, nebylo to jednoduché jako dvě slepice na stoličce vedle sebe.  Sám pro sebe jsem si byl příliš velkým břemenem.

Šátek na uhlí, hrubý a špinavý, jsem pak venku na ulici použil jako kapesník. A po vysmrkání, obtočený kolem krku, byl zase šátkem. Cípy šátku  jsem si za chůze utíral oči, často a kratince, aby to nebylo nápadné. Sice mě nikdo nepozoroval, já ale chtěl být nenápadný. Věděl jsem dobře, existuje vnitřní zákon, podle kterého se člověk nikdy nesmí rozplakat, když má příliš mnoho důvodů. Namlouval jsme si, že slzy zapříčiňuje zima a uvěřil jsem sám sobě.

Sněhobílý kapesník z jemného batistu byl starý, pěkný kousek z carské doby. Měl ručně vyšívaný okraj s prolamovaným ornamentem, mřížky z hedvábné nitě. Mezery mezi mřížkami byly obšity důkladně a v rozích byly malé hedvábné rozety. Něco tak hezkého jsem dlouho neviděl. Krása obyčejných předmětů denní potřeby nestála doma za řeč. A v táboře je dobré na ni zapomenout. V podobě kapesníku mě dostihla. Ta krása mě bolela. Jestli se syn staré Rusky, který byl zároveň jím i mnou, kdy vrátí domů. Začal jsem zpívat, abych myšlenky odklonil. Zpíval jsem pro nás oba  železniční blues dobytka jedoucího na porážku:

v lese kvete lýkovec
v příkopě sníh se drolí
cos napsala nakonec
v tvém dopise bolí

Nebe se hnalo, oblaka s naditými polštáři. Pak vykoukl časný měsíc s obličejem mé matky. Oblaka jí podsunula polštář pod bradu a pod pravou tvář. A levou tváří polštář zase vytahovala. A zeptal jsem se měsíce: je matka už tak zesláblá. Je nemocná. Existuje ještě náš dům. Bydlí tam nebo je taky v nějakém táboře. Žije vůbec. Ví, že žiju nebo oplakává mrtvého, když si na mě vzpomene.

Už druhou zimu jsem byl v táboře, nesměli jsem domů posílat poštu, žádné znamení života. Ve vesnici Rusů stály nahé břízy, pod nimi sněhové střechy jako křivé postele v protileteckých barácích. V brzkém soumraku byla kůže bříz bledá jinak než za dne a bílá jinak než sníh. Viděl jsem vítr pružně proplouvat větvemi. Na pěšince vedle plotu z propleteného vrbového proutí mi šel vstříc hnědý pejsek barvy dřeva. Měl tříhrannou hlavu, nohy vysoké, uzounké jako paličky na buben. Bílý dech mu odlétal od úst, jako by jedl můj kapesník a přitom bubnoval nohama. Pejsek proběhl kolem, jako bych byl pouhý stín onoho plotu. Měl pravdu, na cestě do tábora jsem nebyl nic jiného než tuctový ruský předmět za soumraku.

Bílý kapesník z batistu ještě nikdo nepoužil. Ani já ho nikdy nepoužil, opatroval jsem ho v kufru jako jistý druh relikvie matky a syna až do posledního dne. A posléze jsem si ho vzal i domů.

V táboře neměl takový kapesník co pohledávat. Mohl jsem ho po celá ta léta směnit v bazaru za něco k snědku. Dostal bych za něj cukr nebo sůl, možná dokonce jáhly. Pokušení tu bylo, hlad dostatečně slepý. Co mě zadrželo: věřil jsem, že kapesník je můj osud. Když dá člověk osud z ruky, je ztracený. Byl jsem si jistý, babiččina věta na rozloučenou VRÁTÍŠ SE JÁ TO VÍM se proměnila v kapesník. Nestydím se, když říkám, že kapesník byl jediný člověk, který se o mě v táboře staral. Jsem si tím jistý, i dnes.

Někdy věci projeví laskavost, monstrózní, kterou od nich nikdo neočekává.

Za hlavou u polštáře je kufr a pod polštářem, v chlebovém šátku, od úst utržený, nesmírně cenný chléb. A tam kde leží na polštáři ucho, to jednoho rána zakníká. A člověk zvedne hlavu a podiví se, mezi šátkem na chléb a polštářem sebou zmítá narůžovělé klubko, velké jako ucho. Šest myší bez očí, každá z nich menší než dětský prst. A jejich kůže jako hedvábné punčochy, které sebou cukají, protože jsou z masa. Myši narozené z ničeho, dárek bez příčiny.  Najednou jsem byl na ně pyšný, jako by i ony byly pyšné na mě. Pyšný, protože moje ucho mělo děti, protože je v baráku je 68 postelí a ony se narodily zrovna u mě a za otce chtěly právě mě. Ležely tu samy, matku jsem neviděl. Ostýchal jsem se před nimi, protože mi tak bezmezně důvěřovaly. Okamžitě jsem cítil, že je miluju a že se jich musím zbavit a sice okamžitě, než sežerou chléb a než se vzbudí ostatní a něco zpozorují.

A vyzdvihl jsem myší klubíčko na chlebový šátek, prsty jsem držel u sebe jako hnízdo, abych jim neublížil. Vyplížil jsem se z baráku, nesl jsem hnízdo přes dvůr. Nohy rozechvělé spěchem, aby mě nezahlédl nikdo z hlídkujících vojáků a neucítili hlídací psi. Ale oči se nehnuly od šátku, aby mi při chůzi nespadla žádná z myší. Pak jsem stál u latríny a vytřepal šátek do díry. Myši žbluňkly do jámy. Žádné kníknutí. Jen jednou jsem zhluboka vydýchl, hotovo.

Když mi bylo devět let, našel jsem v nejzazším koutě prádelny na starém koberci čerstvě narozené šedozelené koťátko se slepenýma očima. Vzal jsem je do ruky a hladil je po břiše. Prskalo a kouslo mě do malíčku, nepustilo se. Uviděl jsem krev. Stiskl jsem palec a ukazováček –  tiskl jsem, myslím, plnou silou, a sice na krku. Srdce mi tlouklo jak po souboji. Koťátko, protože bylo mrtvé, mě přistihlo při zabíjení. Že to nebyl záměr, činilo všechno ještě horším. Monstrózní něžnost se proplétala ve vinu jinak než úmyslná krutost. Hlouběji. A déle.

Co má takové koťátko společného s myšmi:
Žádné kníknutí.
A co odlišuje koťátko od myší:

U myší to byl záměr a soucit. U koťátka rozhořčení, že člověk chce hladit a je pokousán. To je jedna věc. Nutkání k jednání ta druhá. Když člověk jednou stiskne, není cesty zpět.

Překlad: Radka Denemarková