Iain Banks: Vraní ulice

2. kapitola

Byly to časy pošetilých nadějí, kdy svět byl ještě malý a zázraky se dály. Vyprávěl jim pohádky O tajné hoře a O oku, které nikdy nemrká, O hvozdu utopeném v písku a O povodni, která se proměnila v les. Vyprávěl jim O zpomalených dětech, O kouzelné peřině, O zcestovalém kraji, a oni tomu všemu věřili. Dovídali se o dalekých časech a dávných místech, o tom, kým jsou a kým nejsou, o tom, co bylo, i o tom, co nikdy nebylo.

V ten čas byl každý den týdnem a každý měsíc rokem. Jediné roční období trvalo deset let a jediný rok celý lidský život.

*   *   *

„Ale tati, paní McBeathová říká, že Bůh dovopravdicky existuje a že přijdeš do pekla.“

„Paní McBeathová je blbá.“

„Není blbá, tati! Je to ta nejšpičkovější učitelka!“

„Říká se špičková, nebo ještě lépe nejlepší. Nemůžeš používat slovo nejšpičkovější, když chceš říct špičkový. A neříkej doopravdicky, ale doopravdy.“

„Ale, tati, ona je vážně nejšpičkovější! Dovopravdicky!“ Zastavil se a otočil se na chlapce. Ostatní děti se také zastavily a začaly se pohihňávat a křenit. Byli skoro nahoře na kopci, těsně nad hranicí porostu, kterou uměle stanovila Lesní správa. Na obzoru se rýsoval hrb kamenné mohyly. »Prentici,« řekl. »Člověk může být blbem a k tomu i učitelem, jinej je blb a zároveň filosof, další je blb a k tomu politik... po pravdě řečeno ta poslední kombinace je dokonce nutná. I génius může být úplný blb. Svět totiž v zásadě řídí blbové a pro blby. Být blbem není v životě žádná nevýhoda, a v jistých oblastech je to naopak zřetelné plus, ne-li dokonce nezbytný kariérní předpoklad.“

Několik dětí se zachichotalo.

„Strýčku Kennethe,“ ozvala se zpěvavým hláskem Helenka Urvillová. „Náš táta říká, že jsi komouš.“ Její sestra, co stála vedle ní a držela ji za ruku, vyprskla smíchy a zakryla si volnou dlaní pusu.

„Tvůj táta má naprostou pravdu, Helenko,“ usmál se. »Ale bohužel jenom co se týče téhle znevažující nálepky.“

Diana znovu vypískla, rozhihňala se a schovala si obličej do dlaní. Helenka se zatvářila zmateně.

„Ale tati,“ řekl Prentice a tahal ho za rukáv. „Tati, paní McBeathová je špičková učitelka, dovopravdicky, a řekla, že Bůh je taky dovopravdickej.“

„A taky to říkal pan Ainstie, táto,“ dodal Lewis.

„Jistě, s panem Ainstiem jsem mluvil,“ odvětil McHoan staršímu chlapci. „Taky si myslí, že bychom měli poslat naše jednotky na pomoc Američanům do Vietnamu.“

„Takže taky blb, tati?“ riskl to Lewis, který trpký výraz otcovy tváře dešifroval.

„To rozhodně.“

„Takže Bůh teda nejni, pane McHoan?“

„Ne, Ashley, není.“

„A co womblíci, pane McHoan?“

„Cože, Darrene?“

„Womblíci, pane McHoan. Z Wimbledonska.“ Darren Watt držel za ruku svého mladšího brášku Deana, jenž doslova visel McHoanovi na rtech a vypadalo to, že má slzy na krajíčku. „Sou skutečný?“

„Samozřejmě že jsou,“ přikývl McHoan. „Vždyť jsi je viděl v televizi, ne?“

„To jo.“

„No tak vidíš. Jsou opravdoví. Jsou to opravdové loutky.“

„Ale nejsou dovopravdicky vopravdický?“

„Ne, Darrene. Doopravdy opravdoví nejsou. Skutečnými tvory skutečného Wimbledonska jsou myši a ptáci, a možná i lišky a jezevci, ale ty nenosí oblečení a nežijí v útulných, osvětlených a nábytkem vybavených norách. Womblíky si vymyslela jedna paní a vymyslela si i jejich příběhy a lidi z nich pak udělali televizní seriál. Tak je to doopravdy.“

„No vidíš, dyť sem ti to říkal,“ otočil se Darren k bráškovi a třásl mu rukou. „Nejsou vopravdický.“

Deanovi se svraštila tvářička a se sevřenými víčky se rozbulil.

„Ale no tak,“ vydechl McHoan. Nikdy ho nepřestala ohromovat rychlost, s níž se dětský obličejíček promění z hezké broskvičky v odpudivý celer. James, jeho nejmladší, z toho věku naštěstí akorát začínal vyrůstat. „No tak, Deane. Pojď sem ke mně, zkusíme spolu vylézt až úplně nahoru na ten kopec, co říkáš?“ Zvedl kvílející dítě — poté co mu vymanili ručičku z bratrovy ruky — a posadil si je za krk. Pak se rozhlédl po ostatních pozvednutých tvářičkách. „Už tam skoro jsme, ne? Vidíte tu mohylu?“

Hlouček dětí souhlasně zahlaholil.

„Tak pojďme! Kdo tam bude poslední, je konzerva!“

Vyrazil vzhůru po cestě. Dean teď plakal o něco tišeji. Ostatní děti proběhly kolem nich, smály se, výskaly a škrábaly se travnatým úbočím rovnou ke kamenné mohyle. Sešel z cesty a vyrazil za nimi. Pak se, přidržuje Deana za nohy, otočil na Dianu s Helenkou, které zůstaly ruku v ruce tiše stát na pěšině. „Vy dvě s námi nehrajete?“

Helenka, stejně jako její sestra v nových zelených lacláčcích a s kukadly vyvalenými pod dokonale zastřiženou černou ofinkou, zavrtěla hlavou a zamračila se. „My radši půjdeme poslední, strýčku Kennethe.“

„A pročpak to?“

„U nás asi jsme konzervativci.“

„Rozhodně se může stát, že se z vás konzervy vyklubou,“ rozesmál se. „Ale prozatím vám dopřejeme výsadu pochybnosti, co vy na to? Tak šup.“

Dvojčata se na sebe podívala a pak se ruku v ruce rozeběhla travnatým svahem za ostatními, svědomitě se soustředíce na úkol dusat střídavě oběma nožkama dlouhou hustou trávou.

Deanův vzlykot už zase začal nabírat na hlasitosti, nejspíš protože si chudák myslel, že na něj sestřička s bráškou zapomněli. McHoan si povzdechl, rozběhl se do kopce za mrňaty, hlasitě je přitom povzbuzoval a dával pozor, aby se mu některé z nich nezatoulalo a měl je nahoře u mohyly všechny. Nahoře zahrál náležité divadlo, jak že je zadýchaný, a potácivě se zhroutil do trávy, poté co si posadil Deana vedle sebe.

„Uf! Vy byste mě úplně uběhaly!“

„Haha, pane McHoan!“ smál se Darren a ukazoval na něj prstem. „Vy ste konverta, a ne že ne!“

Na chvilku ho to zmátlo, ale pak to pochopil. „Jo, jasně. Konzerva, jsem konvertovaná konzerva.“ Udělal legrační obličej. „Jsem koncentrovaná kontroverzní konzerva kondenzované konspirace,“ rozesmál se a děti s ním. Natáhl se do trávy. Foukal teplý vítr.

„Pane McHoan, na co sou všecky ty kameny?“ zeptala se Ashley Wattová. Vyšplhala se už do poloviny podsadité, asi metr a půl vysoké mohyly. Zvedla jeden z menších kamenů a prohlížela si ho.

Kenneth se překulil a nechal Prentice s Lewisem, aby mu vylezli na záda a pobízeli ho nohama, jako by byl kůň. Wattovic holka usazená na mohyle bouchala dvěma kameny o sebe a pak zkoumala otlučené, vybělené místo. Stejně jako ostatní z Wattovic klanu na sobě měla špinavé, obnošené oblečení a neustále jí teklo z nosu. Zazubil se. Byla pěkný hajzlík, ale měl ji rád. Pořád mu přišlo, že Ashley je klučičí jméno (ne¬bylo to snad z Jihu proti Severu?), ale jestli chtěli Wattovi po¬jmenovat své děti Dean, Darren a Ashley, měli na to přeci právo. Taky to mohli být Elvis, Tarquin a Marilyn.

„Vzpomínáte si na pohádku o huse, co spolkla diamant?“

„Jo.“

Byla to jedna z pohádek, které si zkoušel na dětech. Jeho žena tomu říkala průzkum trhu.

„A proč ta husa snědla diamant?“

„Prosím, prosím, strýčku Kennethe!“ hlásila se Diana Urvillová a snažila se přitom lusknout prsty.

„Ano, Diano?“

„Protože měla hlad.“

„Nééé!“ zvolala Ashley pohrdavě a zuřivě mrkala. „Přecejc na zuby!“

„Vždyť ho spolkla, ty chytrá!“ naklonila se Diana k Ashley a zavrtěla hlavou.

„No tak!“ řekl McHoan. „Máte obě... tak trochu pravdu. Ta husa spolkla diamant, protože husy polykají drobné kamínky, které najdou. Polykají je, aby se jim dostaly do... ví někdo kam?“ pokusil se je všechny přehlédnout, aniž by Lewis s Prenticem ztratili rovnováhu.

„Do kloháky, pane McHoan!“ vykřikla Ashley a divoce mávala kamenem.

Diana vyprskla smíchy a znovu si zakryla rukou pusu.

„Kloaku má husa taky, to je pravda, Ashley,“ řekl. »Ale ten diamant se jí ve skutečnosti dostal sem do volete,“ ukázal si na krk, „protože husa musí mít, stejně jako spousta jiných zvířat a ptáků, ve voleti pár šutříků a trochu hlíny a písku, aby si rozemlela, rozmělnila jídlo a mohla ho líp strávit, až se jí dostane do žaludku.“

„Sím, pane McHoan, už si vzpomínám!“ vykřikla Ashley. Přitiskla si kámen na hruď, čímž si zase o trochu víc zašpinila svůj rozedraný svetřík.

„Já taky, tati!“ zařval Prentice.

„Já taky!“

„Já taky!“

„Dobrá,“ řekl a opatrně se překulil, aby se mu Lewis s Prenticem mohli svézt ze zad. Zvedl se ze země a posadil se. Kluci klesli na zem a sedli si. „Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, žila ve Skotsku taková velikánská zvířata a ta...“

„A jak vypadala, táto?“ chtěl vědět Prentice.

„No,“ McHoan se poškrábal v hnědých kudrnatých vlasech. »Jako... jako velcí chlupatí sloni... s dlouhatánskými krky. A tahle velikánská zvířata...“

„A jak se jim říkalo, strýčku Kennethe?“

„Říkalo se jim, říkalo se jim... mytosauři, Helenko. A tihle mytosauři požírali kamení... veliké kameny, které jim pak padaly do volat a pomáhaly jim rozemílat potravu. Byla to moc a moc veliká zvířata a kvůli všem těm spolykaným kamenům také velice těžká. A jak byly těžcí, zůstávali obvykle dole v údolí a nechodili plavat do moře nebo do jezer, protože by klesli ke dnu, a také se vyhýbali mokřadům, aby se v nich neutopili. Ale...“

„A pane McHoan, na stromy taky nelezli, že ne?“

„Ne, Ashley.“

„To sem si myslela.“

„Dobře. Takže když už byli mytosauři moc a moc staří a chystali se umřít, vyškrabali se nahoru na nějaký kopec — jako je třeba tenhle — a tam si lehli a v klidu umřeli. A když už pak byli mrtví, slezla z nich srst i kůže a vnitřnosti se jim taky rozložily a...“

„A sím, pane McHoan, kam slezla srst a kůže?“

„Srst, Ashley... srst a kůže se proměnily v půdu, rostliny a broučky a jinou havěť.“

„No tohle!“

„Takže z nich nakonec zbyla jenom kostra...“

„Jéé,“ vyprskla Diana a znovu si dala ruku před pusu.

„...a i ta kostra se nakonec rozpadla a obrátila v prach a...“

„A co kly, pane McHoan?“

„Promiň, Ashley?“

„Co kly? Ty se jim taky vobrátily v prach?“

„Hm... jo. Kly taky. Takže za nějakou dobu byl ze všeho prach... ze všeho kromě těch kamenů, co ti velikáni nosili ve voleti. Kameny zůstaly ležet na hromadě na místě, kam ulehli mytosauři zemřít, no a takhle...,“ otočil se a poplácal jeden větší kámen vyčnívající ze spodní části hromady kamení za ním, „takhle,“ zakřenil se, protože se mu ten právě vymyšlený příběh zamlouval, „takhle vznikly kamenné mohyly.“

„Hele! Ashley! Stojíš na kamenech z kloháky!“ zvolal Darren a ukazoval prstem na hromadu.

„Fúúúj!“ rozesmála se Ashley, seskočila, odhodila oba kameny a skutálela se na trávu.
Nastalo všeobecné dovádění a bláznění, doprovázené dětským pištěním. Kenneth McHoan se podíval na hodinky a natáhl je: »Tak fajn, děcka. Je čas jít na oběd. Má někdo hlad?“

„Já!“

„Já taky, tati!“

„My máme taky hlad, strýčku Kennethe.“

„Já bych snědla celýho toho pytlosaura, fakt že jo, pane McHoan.“

Zasmál se. »No, Ashley, mám takový dojem, že mytosauři dneska nejsou na jídelníčku, ale neboj.“ Vytáhl dýmku, postavil se, nacpal si ji tabákem a upěchoval ji. „Tak pojďte, vy chásko jedna. Teta Mary už má pro vás nejspíš připravenej dlabanec.“

„Strýčku Kennethe, bude dělat strýček Rory kouzla?“

„Když budete hodní, Helenko, a dojíte všechnu zeleninu, tak možná jo.“

„Tak to je bezva.“

Celá tlupa se rozběhla dolů. Utahaného Deana musel Kenneth nést.

„Táto,“ řekl Prentice, který se zdržel, aby si s ním mohl promluvit, zatímco ostatní s výskáním a halekáním poskakovali dolů po svahu. „Jsou ty mytosauři vopravdický?“

„Stejně jako womblíci, chlapče.“

„Stejně vopravdický jako Dougal z Kouzelného kolotoče?“

„Přesně tak. Teda skoro.« Natáhl z dýmky. »Vlastně jo, jsou zrovna tak opravdoví. Protože jediné místo, kde něco existuje skutečně, Prentici, je u tebe v hlavě. A tam teď existujou i mytosauři.“

„Vážně?“

„Ano. Dřív existovali jenom v mojí hlavě, ale teď existujou v hlavě tvojí i v hlavách ostatních.“

„Takže to znamená, že Bůh teda existuje v hlavě paní McBeathové?“

„Jo, přesně tak. Je myšlenkou v její hlavě. Stejně jako třeba Ježíšek nebo kouzelná víla.“ Podíval se na chlapce. »Líbila se ti ta pohádka o mytosaurech a o kamenných mohylách?“

„Takže to byla jenom pohádka, tati?“

„Jasně že jo, Prentici,“ zamračil se. »A cos myslel, že to bylo?“

„Nevím, táto. Příběh?“

„Histoire, seulement.“

„Cože, tati?“

„Nic, Prentici. Ne, byla to jenom pohádka.“

„Myslím, že ta pohádka o tom, jak jsi se potkal s mámou, je lepčejší, táto.“

„Úplně stačí, když řekneš lepší, Prentici. Lepšejší je nadbytečné.“

„Stejně je lepší, tati.“

„Tak to jsem rád, hochu.“

Děti se začaly nořit do borové náruče lesa. Pohlédl členitou geografií větvoví a listoví na vesnici a na nádraží, které bylo mezi stromy sotva vidět.

foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha