Ingo Schulze: Jednoduché příběhy

Tak nějak je třeba si představit situaci, kdy mě bláhově napadlo začít Danny cosi vyprávět, co ji muselo zákonitě vyprovokovat. A když pak zase přišla s C. G. Jungem a jeho synchronicitou a příčinností, chtěl jsem jí dát jednou provždy najevo, že to všechno považuju za nesmysl a nejsem už dál ochoten ty blbosti poslouchat. Ať se místo toho raději zaobírá hudbou, radil jsem jí. Ta má v sobě alespoň něco reálného. Nebo astronomií.
„Už jsem ti vykládal o té jízdě vlakem?“ zeptal jsem se. Podle toho, jak řekla „ne“, jsem poznal, že se diví, protože se to událo už před týdnem. Ale začal jsem vyprávět, o jednom klukovi a o děvčeti, kteří pobíhali ve vlaku za jízdy po chodbičce sem a tam. Patřili ke dvěma ženám, které jim položily na volné sedadlo vedle mne dvě plyšová zvířátka - tučňáka a obrovskou žábu - a pak se vrátily na druhý konec vozu.
Musel jsem myslet na dvojčata Toma a Billy a jak to u nich chodí, abych to všechno dokázal správně vylíčit.
„Děti celou dobu pořád jen vřískaly,“ řekl jsem. „Nějaký muž s holou lebkou a vysokým hlasem se je pokoušel uklidnit. Jeho žena spala nebo to alespoň předstírala. Krátce nato oba vůz opustili. Další se přidali, když děti začaly tlouct bez přestání víkem od koše na odpadky. Přitloustlý staroch, který zůstal sedět na svém místě, nadával. Děti na chvíli ustaly, ale pak pokračovaly vesele dál a staroch se díval k oběma ženám na druhém konci vozu a jen kroutil hlavou.“
„Kolik jim bylo?“ zeptala se Danny, a já řekl, že u dětí to těžko poznám, mohly chodit tak do první třídy.
„Já myslím matkám,“ řekla Danny.
„Kolem pětadvaceti,“ odpověděl jsem a na chvíli se odmlčel.
Kodrcali jsme se za obrovským náklaďákem, jehož výfukové plyny nás halily do oblaků kouře.
„Nakonec si děti hrály na ´přepadávání´, jak to nazvaly,“ vyprávěl jsem dál. „Děvče muselo jít po chodbičce a kluk na ně zezadu skočil a strhl je k zemi. Potom si vyměnily role, a když byl zase na řadě kluk, vložil se mezi ně staroch. Kluk začal vysvětlovat, že chce jít k armádě, aby mohl zaškrtit všechny nepřátele. A vykládal samé takové věci a staroch mu spílal, že si u armády nebude moct dělat co chce, naopak, právě u armády panuje, tvrdil, největší pořádek. Přitom držel kluka pevně za ruku a třásl jím. A potom jsem slyšel, jak se ho ptá: „A co chceš dělat v Jugoslávii?“
Tady jsem se zase na chvíli odmlčel. Danny se na mě krátce podívala, poprvé během naší jízdy.
„Copak bys tam dělal, no, ptal se staroch a kluk opakoval: „Škrtil nepřátele!“
„A dál?“ ptala se Danny.
„Nato ho staroch pustil.“
„A ty?“ Danny předjela náklaďák a zařadila se zpátky do pravého pruhu, kde to s námi házelo ze strany na stranu, přestože jsme nejeli víc než osmdesátkou.
Když mi došlo, co jí táhne hlavou, řekl jsem: „Tomu klukovi bylo šest nebo sedm...“
„A to jako může všechno...?“
„Danny...,“ řekl jsem a nevěděl, jak dál. Dala tomu úplně jiný obrat.
„To je neuvěřitelné,“ šeptala, pomalu vydechla a nechala unikat vzduch se slabým sykotem mezi zuby. Nastavil jsem si opěrku hlavy nahoru, jen abych něco udělal. „Ten kluk má přece pravdu, vždyť to tak je,“ řekl jsem. „Dokud nikdo nic nepodnikne, budou se tam odrovnávat tak dlouho, až to bude všechno etnicky čistý. Tomu přece nejde jen tak přihlížet.“ Zeširoka a zdlouhavě jsem jí vysvětloval, co si o tom myslím, a zdálo se mi, že to zní rozumně. Chtěl jsem ji jen poprosit, aby zastavila nebo jela vlevo, protože mi bylo na zvracení, ale předjíždělo nás jedno auto za druhým. Potom přišel výjezd z dálnice.
Danny teď jela dost svižně. Položil jsem jí ruku na koleno a zeptal se, zda nechce cigaretu. Neodpověděla. Na hřbetu ruky jsem měl spáleninu, kterou jsem si přivodil při ohřívání žemlí, zbyla jen malá rudá skvrna. Danny na ni snad za chvíli položí svou ruku. Nad polem kroužili ve výšce plachtaři.
Poslední hezká věc, na kterou si vzpomínám, bylo, že jsem se podíval na blyštivý podpatek jejího koženého sandálu a spatřil její nahou nohu s nalakovanými nehty na pedálu od plynu. Na chvíli jsem si pomyslel, že tím lze vysvětlit, proč najednou jedeme tak rychle.
Když jsme potom spolu zase začali mluvit, jen jsme se hádali. Řekla, že mě vůbec nepoznává, že ani nemůže uvěřit, že jsem schopen něco takového vůbec vypustit z úst. Byla úplně bez sebe. Myslel jsem, že se snad dá do breku. Ale řekla jedovatě: „Můžu si to poslechnout ještě jednou?“ Řekl jsem, že si to všechno zjednodušuje, příliš zjednodušuje. Danny zírala upřeně před sebe. Dlouho si myslela totéž co já, řekla. To byl ale velký omyl. „V devětaosmdesátým si takhle nemluvil, nikdy!“ Pustila pokaždé jednou rukou volant a potom ho prudce chytila, jako to dělají gymnasté nebo vzpěrači, a opakovala, že nemůže uvěřit, že jsem to já, že to já takhle mluvím.
Vzali jsme benzín a Danny dělala mezitím dřepy, já vyřídil to ostatní. U večeře jsme četli noviny nebo zírali na kousek másla, který ležel mezi námi. Druhého dne odjela domů.

Přeložil Radovan Charvát