Jean Genet: Zamilovaný zajatec

Stránka, jež byla zprvu bílá, se teď odshora dolů hemží drobounkými černými znaky, písmeny, slovy, čárkami, vykřičníky, a díky nim se říká, že je ta stránka čitelná. Ale podle jistého neklidu v mysli, podle té nechuti, skoro nevolnosti, podle té rozkolísanosti, která mě zdržuje od psaní… je skutečnost tento souhrn černých znaků?

Skutečnost času prožitého u Palestinců — u nich, ne s nimi — by mohla zůstat uchována mezi slovy, v těch bílých mezerách na papíře, ale ne ve slovech, napsaných přece proto, aby se ta skutečnost odstranila.

Když jsem zaznamenal, že černoši jsou znaky na bílém listě Ameriky, byl to kvapně vyvstalý obraz, kdežto skutečnost záležela v tom, co já nemohl nikdy docela poznat, tam, kde se odbývá milostné drama mezi dvěma různobarevnými Američany.

Takže mi snad palestinská revoluce unikla? Naprosto.

Pozvání strávit několik dní s Palestinci jsem přijal spíš z hecu než z přesvědčení, pak jsem tam zůstal dobře dva roky, a když jsem noc co noc čekal, skoro mrtvý, až mě uspí tobolka Nembutalu, ležel jsem s očima otevřenýma, s jasnou myslí, nedivil jsem se ani neděsil, ale rozhodně se mi zamlouvalo, že jsem tady, kde muži i ženy na obou stranách řeky už tak dlouho žili ve střehu, tak proč ne i já?

Než jsem se k tomu dopracoval, věděl jsem, že moje přítomnost na palestinských základnách u Jordánu nebude nikdy jasně vyjádřena: vstřebal jsem tu revoltu stejně, jako hudebně nadané ucho rozpozná správný tón. Často jsem spával mimo stan, venku pod stromy, a hleděl na Mléčnou dráhu, která se mezi větvemi zdála docela blízko. Ozbrojené hlídky se po trávě a listí pohybovaly nocí bez hluku. Jejich obrysy se snažily splývat s kmeny stromů. Naslouchaly. Hlídky — oni, ony.

Mléčná dráha, vyřinuvší se ze světel Galileje, stoupala obloukem, sklenutá nade mnou i nad celým údolím Jordánu, a rozsypávala se někam do saúdské pouště. Ležel jsem zachumlaný v dece a prožíval jsem ten pohled asi víc než Palestinci, jimž byla tahle obloha všední. Vymýšlel jsem si, jak jen to šlo, o čem asi sní — protože snili —, ale věděl jsem, že mě od nich odděluje celý můj život, v němž se nic pořádného nestalo. Slova kolébka a nevinnost jsou spjata tak cudně, že Palestinci se možná neodvažovali pozvednout hlavu, aby je neposkvrnili: nejspíš tehdy v noci ani neviděli, že krása nebe se rodí — má svou kolébku v Izraeli.

V jedné Shakespearově tragédii vystřelují lučištníci šípy proti nebi, a nebylo by mě překvapilo, kdyby i fedaíni, zpříma na pevně rozkročených nohou, rozezleni z toho, že tolik krásy, obloukovitě vzepjaté, vyráží vzhůru z izraelské země, pozvedli radši hlavně a spustili palbu na Mléčnou dráhu, Čína a socialistické země jim koneckonců dávaly tolik střeliva, že by jím mohli srazit polovinu báně nebeské. Pálit proti hvězdám, když přece vycházejí z jejich vlastní kolébky, z Palestiny? Nevěřil jsem v záměr této — a vůbec žádné — knihy, a tak jsem našel zalíbení jak ve své zvědavosti, tak v té, kterou zkoumala. Aniž jsem si to uvědomoval, každá událost a každé slovo zaujaly polohu v mé paměti.

Dělat jsem nemusel už nic, jen vidět a slyšet, což není zaměstnání, k němuž se lze hlásit. Takže jsem tam zůstal, stále zvědavý a nerozhodný, a bylo to mezi Palestinci a mnou jako u starých dvojic zprvu k sobě lhostejných, moje láska a jejich něha mě pozvolna připoutaly k Adžlúnu. Když se hledělo na tábory z dost velké dálky a v zamženém dni, mohly se zdát plné štěstí, vždyť každý díl barevné plachtoviny byl jako schválně vybraný tak, aby ladil s barvou těch ostatních, a lid, který se halil takovou harmonií, musel být přece veselý, když dokázal ze svého ležení udělat pastvu pro oči.

Museli jsme vzdorovat této eleganci, která v nás mohla navodit dojem, že štěstí je přímo zde, při tolikeré fantazii, a zrovna tak se nesmí moc věřit fotografiím táborů zalitých sluncem, na křídovém papíře luxusních časopisů. Jeden poryv větru všechno rozmetal, plachty, zinkové pletivo, plech, a já měl před očima neštěstí.

Když jsem dorazil a fedaíni mě přijali s takovou vřelostí, neměl jsem asi tak dobrou hlavu, abych dobře odhadl síly, jež stály proti sobě, ani abych se vyznal v rozbrojích arabského světa. Měl jsem pochopit dřív, že pomoc poskytovaná Palestincům byla jen zdání. Ať přicházela ze Zálivu nebo z Maghribu, byla vždy viditelná, okázalá, ale neústrojná.

Sledoval jsem pak, jak se postupně měním, zvlášť po válce z roku 1973. Okouzlen, ale nepřesvědčen, získán, ale nezaslepen choval jsem se spíš jako zamilovaný zajatec.

Ale co když skutečně platilo, že psaní je lež? Umožňovalo by zamlžovat to, co bylo, takže svědčit by nutně znamenalo uvádět v omyl? Psaní sice neříká přímo opak toho, co bylo, ale podává to jen z viditelné strany, přijatelné takříkajíc němé, protože není v jeho moci ukázat po pravdě to, co se drží vespod.

Toto bude kniha jen jediného hlasu. A jako všechny hlasy i ten můj je zkomolený, přestože však lze zkomolení vycítit, žádný čtenář nemá ponětí o tom, v čem spočívá.

Jediné dost opravdové věci, které mě dovedly k napsání této knihy: oříšky, které jsem trhal v adžlúnských křovinách.

Když se vlaštovka, parník, ptáček, lodička či papírová šipka, jaké skládají školáci pod lavicí, zase pomalu rozprostřou, je z nich zpět novinová stránka nebo jen bílý list. Třebaže ve mně už delší čas hlodala jakási nejasná stísněnost, byl jsem ohromen, když jsem pochopil, že můj život — totiž příhody mého života, řádně rozložené, rozprostřené před mýma očima — je jenom list bílého papíru, který se mi samým přehýbáním podařilo proměnit v nový předmět, který vypadal jako hora či propast, zločin, smrtelný úraz a který jsem možná jen já sám vnímal ve třech rozměrech.

To, co by se jevilo jako hrdinský čin, bylo jen předstírání.

Můj život se tak skládal ze samých bezvýznamných gest umně nafouknutých v statečné činy.

Když jsem tohle pochopil — že můj život byl tak mělce rytý, ta mělkost zela náhle stejně strašlivě jako propast. Práce zvaná damaskování spočívá v tom, že se do ocelového podkladu vleptají kyselinou obrazce, do nichž se vsazují zlatá vlákna. U mne ta zlatá vlákna chyběla.

Tím, že mne hned odložili do Chudinské péče, se moje narození odlišuje od jiných narození, ale není proto o nic hroznější; dětství u venkovanů, jimž jsem pásl krávy, se zas tak ostře neodchylovalo od běžného dětství; moje mládí zloděje a prostituta se podobalo jiným příběhům mládí, které krade a prostituuje se, ať ve skutečnosti či v představách; můj zjevný život byly jen dobře zamaskované úskoky. Věznice na mě působily spíš mateřsky, víc než vykřičené ulice v Amsterdamu, Paříži, Berlíně či Barceloně. Nehrozilo mi tam, že mě zabijí nebo že umřu hlady, jejich chodby byly tím nejerotičtějším, ale také tím nejvlídnějším místem, které jsem poznal.

Těch několik měsíců, které jsem strávil ve Spojených státech s Černými pantery, také doložilo špatnou interpretaci mého života i mých knih, protože Panteři mě brali jako rebelanta, pokud ovšem nebylo mezi námi srozumění, které jim vůbec nedocházelo, totiž v tom, že jejich hnutí, svou podstatou spíš poetická, přehrávaná revolta než vůle k radikální změně, byla jen rozevlátým snem o počínání bílých.

A požádali mě Palestinci, abych přistoupil na pobyt v Palestině, tj. uvnitř fikce, protože ve mně více či méně zřetelně rozpoznali živelného simulanta? A jsou i jejich hnutí pouhé předstírání, v němž riskuji jen to, že se rozplynu vniveč, ale nerozplynul jsem se už — ve svém mělkém neživotě?

Tak jsem přemítal a bylo mi jasné, že Amerika a Izrael se nemusí snižovat k žádnému předstírání, nehrozí jim prohry vydávané za vítězství, ústupy za průlomy, žádný sen vznášející se nad arabským světem, schopný zabíjet pasažéry v letadle, neboli nic byť i jen trochu nepovedeného. Když jsem souhlasil s tím, že pojedu k Panterům a potom k Palestincům, čili že přenesu do snu svou působnost snílka, nestával jsem se dalším prvkem zpochybňujícím skutečnost těch hnutí? Nebyl jsem Evropanem, který přichází říci snu: „Jsi sen, hlavně neprobuď spáče…“?

V Palestině víc než kde jinde mi připadalo, že tu ženy mají oproti mužům jednu přednost navíc. Každý muž, jakkoli silný, statečný, pozorný k druhým, byl omezován svými vlastními ctnostmi. Ženy, které ostatně nesměly na základny, ale měly na starosti práce v táborech, přibíraly k těm svým jakýsi rozměr, v němž se zdál zahrnut obrovský smích. V komedii, kterou sehrály, aby ochránily jednoho faráře, by muži nepůsobili přesvědčivě. Harém možná vynalezly ženy, a ne muži.

Když se dovídám z novin, že šestnáctiletá panna se vyhodila do vzduchu uprostřed izraelských vojáků, ani se tomu příliš nedivím. Spíš mi nejdou z mysli ty smutečně radostné přípravy. Upravit živůtek, aby dodal panenskému tělu pružnost ženy, tak přitažlivou, až by mohla vzbudit nedůvěru u vojáků proslulých svou inteligencí. Řekla mi jedna stará Palestinka: „Na zlomek vteřiny byl člověk nebezpečný, na zlomek vteřiny byl krásný, tohle být, tohle, anebo šťastný, anebo něco jiného, pak si odpočinout, a co ještě? Byli jsme rozumní. A nebezpeční jenom několik vteřin.“

Místo aby mě dali pokřtít, i když nic nevěděli o mé matce židovce, Chudinská péče prý nedopatřením nechala na mém těle „tu hanobenou stružku nehlubokou“…Kdybych byl vychován v talmudské víře, byl by dnes ze mě starý rabín v modlitbách a slzách, ukládající navlhlé lístky mezi kameni ve Zdi nářků. Můj syn by byl vysoce postavený špión Mossadu, to jest na izraelském velvyslanectví v Paříži, můj vnuk by pilotoval mirage a s úsměvem by házel bomby na západní Bejrút.

Pitomá úvaha, protože pak bych nenapsal tuto knihu ani tuto stránku: byl bych někdo jiný, měl bych jiné myšlenky, jinou víru a hledal bych své předky mezi kožešníky. Nosil bych pejzy až na prsa: toho jediného lituji.

Každý den a každou noc visela smrt na vlásku: proto ta elegance neustále kmitající, vedle níž baletní tanec, zahrnutý aplausem, vypadá těžkopádně. Navíc — jak zvířata, to nevím, ale věci se stávaly důvěrně blízkými.

Smrt ve svém rozpětí sahajícím od deseti do deseti tisíc neznamenala už nic, zvlášť proto, že nelze pociťovat dvojitý, troj- či čtyřnásobný smutek, když umírali hned čtyři přátelé, a nejenom jeden, či smutek síly stonásobné, když jich umřelo sto. Když zahynul zvlášť oblíbený fedaí, zjevoval se kupodivu živější než dřív, s větší naléhavostí a v podrobnostech nikdy předtím nepostřehnutých, mluvil, odpovídal nám s docela novým zápalem v hlase. Na krátký okamžik nabýval život, jedinečný život nyní mrtvého fedaína sevřenosti, kterou nikdy neměl. Třeba měl ve své dvacetileté existenci nějaké zítřejší úmysly, které se daly snadno uskutečnit — umýt si ruce, odeslat už napsaný dopis… Zdálo se mi, že k těm nenaplněným záměrům se přidával puch ze vzduchu, v němž se rozkládaly: protože úmysly mrtvého vydané hnilobě, to smrdí.

Ale co s tou bílou hlavou, bílou co do pleti, vlasů, neholených vousů, bílou, růžovou, kulatou, neustále přítomnou mezi nimi, co s ní jen chtěli dělat? Brát ji za svědka? Moje tělo neznamenalo nic; jen drželo mou kulatou, bílou hlavu. Jediná věc, usuzoval jsem, tane fedaínům na mysli: jak ta slavnost skončí. On to byl totiž svátek, ta palestinská vzpoura na východních březích Jordánu. Svátek, který trval devět měsíců.

Za noci krátce před úsvitem, po dlouhém pochodu, protože se střídaly na základnách, tři skupiny fedaínů si odpovídaly zpěvem z kopce na kopec, bylo to v lednu 1971, neboli čtyři měsíce po Černém září. Šel jsem ve skupině nejblíž u Jordánu. Fedaíni si povídali arabsky a smáli se, a nijak jim nesešlo na tom, že nedaleko odtud pokřtil Jan Křtitel Ježíše. Tři vrcholky na sebe neviděly, ale střídavě si odpovídaly. Jedna skupina umlkala a čekala, až ty ostatní dvě neviditelné odpovědí, vždy současně, ale každá z těch tří skupin v odlišné tónině. Opozice hlasů zvýrazňovala protiklad mezi pozemským královstvím Izraele-státu a zemí bez země, která neskýtala pevnější podklad než to trylkování palestinských vojáků.

Měl jsem za to, že mezi slokami vládne od kopce ke kopci úplné ticho. Ale za druhou a čtvrtou pronikal šum potoka, zblízka nebo zdálky, to jsem nezjistil; šum, čili voda, již jsem si podle toho bublání představoval čirou a osobní mezi těmi dvěma pahorky a těmi dvěma sbory, vydrolila si cestičku, ale jen polehounku. Bylo to, jako když se tři Královny noci s lehkými knírky a ve skvrnitých uniformách, jednotlivě každá vzdálená a zbloudilá, poznovu shledávají v novém dni a ve svém vibratu, a to s jistotou, nerozvážností, lhostejností operních královen, schopných zapomenout na zbraně, na ústroj, na svůj vojenský stav, a přitom jediná dávka z Jordánska je mohla navždy umlčet střelbou přesnější a stejně libozvučnou jako jejich zpěv.

Národy samovolně hudební jsou vzácnost. Palestinci si vymýšleli jakoby zapomenuté zpěvy, skryté v nich, kde je objevovali a poté zpívali, a takhle možná jistá hudba vůbec, i ta úplně nová spíše než objevovaná, jako by se znovu vybavovala z paměti, kde spočívala zasuta — především melodie — zatím ještě neslyšná, ale vrytá v drážce těla, a tak i nový skladatel rozezvučuje zpěv, který byl odnepaměti ve mně, ale potichu.

Ale proč se ten noční šum potoka rozlehl tak silně, až se mi zprotivil? Seběhly se snad kopce a sbory na nich blíž k  vodě, aniž nám to došlo? Spíš se domnívám, že zpěvákům umdlel hlas, nebo že sami naslouchali hlasu potoka, protože jim zněl podmanivě, nebo naopak ho vnímali jako zvuk zlověstný.

Nejdřív docela potichu připomněl potok, že všechny arabské národy se od Palestinců odtahovaly, žádný neměl zájem dávat peníze lidu tak trýzněnému — izraelským nepřítelem, vlastními revolučními a politickými rozbroji, vnitřními dramaty každého jednotlivce. Mysleli si: Lid bez země je hrozbou pro všechny země.

A takhle tedy vypadalo moje první setkání s Hamzou.

Irbid u syrské hranice vzdoroval jordánské armádě lépe než třeba Ammán, a palestinský tábor na okraji města lépe a déle než ostatní palestinské tábory v Jordánsku.

Několik předáků usoudilo, že nejsem v hotelu Abú Bakr v bezpečí, a tak povolali jednoho mladíka, dorazil k nám s úsměvem.

Kdo si dovolí říci, když viděl patnáctkrát nebo dvacetkrát Křižník Potěmkin, že to nikdy nebylo kvůli tomu, aby u zaměřovací věže znovu zahlédl klidnou, přátelskou tvář ruského námořníka, jehož krása jen sama o sobě drží v šachu ozbrojence sbíhající po schodech?

Ten voják samozřejmě držel v ruce samopal, ale tady to bylo tak běžné, že jsem ho ani nevnímal, jenom tu přívětivou fedaínovu tvář, a skoro už nic jiného. Víc než přívětivou: zářící jistotou, že bojovat o Irbid je sám smysl jeho života. Bylo mu dvacet, měl černé vlasy, keffieh, lehounký náznak knírku. Byl bledý, či vlastně světle snědý, i přes opálení a prach.

Dost návěstí nás upozorňovalo, že se beduínští vojáci přibližují; i když bylo jasné, že veškerý odpor nakonec povolí, bojovat se muselo, a mezi těmi návěstmi zaznamenávám záplavu lidí valících se všemi cestami, pěšky, na mulech či na vozech, lidí rozježených, zaprášených, žíznivých, kteří prchali z táborů v Ammánu, v Baque, v Gaze.

Hamza se mnou o vojácích moc nemluvil, jen několika slovy o jejich odvaze. K uším nám doléhalo, ale ze značné dálky, dunění těžkých zbraní.

Muži i ženy bez rozdílu věku šli a věděli kam, i proč. Každý pohyb měl svou váhu, svou cenu, a ta nestoupala ani neklesala kvůli blížícím se těžkým zbraním ani možností nouzového úniku — nebo pasti —, kterou pronásledovaným Palestincům poskytovala syrská hranice. Otevřená, zavřená, těžko vědět. Mysleli jste, že je otevřená, a zatím už byla pět minut zavřená. Nebo naopak.

Bylo to v září 1971, a mohu potvrdit, že nepřátelství lidí z ulice k Palestincům bylo opravdu znát.

Chůze k domu, kde Hamza bydlel, zabrala dobře hodinu.

Palestinský tábor byl dole, ulice se svažovala. Když jsme došli k bílé zídce, s brankou natřenou stejným odstínem bílé, Hamza vytáhl z kapsy klíč a odemkl. Ocitl jsem se na dvorku, dost těsném. Zase za námi branku zamkl.

U vchodu do místnosti, jeho pokoje, jak jsem posléze zjistil, stála zpříma ve své haifské róbě usmívající se, ozbrojená Palestinka. Mohlo jí být tak padesát. Její zbraň, na řemeni přes rameno, byla stejného typu jako Hamzova. Pozdravil se s matkou arabsky. Úsměv jí na tváři zůstal, i v ruce zbraň.

Tahle rodina, která utekla z Haify před bombardováním, prchala sem, prchala tam, až našla útočiště v Irbidu. V roce 1949 sestával tábor ještě z posešívaných stanů. Pak přišla doba slamů, stěny a střechy z hliníkových fólií, plechu a lepenkových desek, co do bídy už se to tu moc nelišilo od tábora Baqua.

Jak tam tak stále vedle syna, vdova bez bázně a hany, matka vyzbrojená úplně stejně jako její syn, jako hlava rodiny propůjčovala své vůdcovské pravomoci Hamzovi, ale pořád s úsměvem, každým zlomkem vteřiny, a i když Hamza jednal podle pokynů al-Fatáh, vskrytu ho řídila ona, a on nechával svou matku vládnout.

Hamza mi ukázal svou postel, na níž jsem měl té noci spát, protože: „Já jdu zastřílet. Jsem trošku velitel.“ (Matně si vzpomínám: velel deseti až dvanácti fedaínům.)

Po obědě mě Hamza dovedl na školní dvůr. Ani jeden žák nebyl na vyučování. Všichni ti palestinští kluci na dvoře, ve skupinách, bez známky děsu i bez holedbání komentovali blížící se jordánskou střelbu. Na rameni či na opasku jim visely dva nebo čtyři granáty; byly tedy jednou či dvojmo spárované, a díky učiteli Alžířanovi, který mluvil francouzsky, jsem pochopil, že žádný z kluků tu noc nebude spát: jen čekali, až budou moci granáty odjistit a házet jimi po beduínských vojácích.

Mé dlaně přitahoval oblý tvar granátů, které se houpaly na opascích či na ramenou školáků. Už jako smělí rváči, jako válečníci, mluvili jen o válce, tónem daleko vznosnějším než fedaíni, kteří volili boj.

Mysleli fedaíni také na jiné, docela určité věci? Například na klín ženy? Na místa, k nimž se upíná zaujetí, kde selhává rozum i rozumné rozhodování: vlasy, oči, prsa, pohlaví, hýždě? Byli tak těsně, jak jen lze být v mlze, v neurčité touze, kdy každý fedaín, ač zde upoután, zůstával andělským?

Rachot děl a minometů se přiblížil, a odpovídaly mu dávky ze samopalů, z kulometů, individuální palba fedaínů z Irbidu.

Ležel jsem oblečený na Hamzově lůžku. Poslouchal jsem. Bitevní lomoz, velmi silný, možná rozhodující; pak už ne, ale stále mohutný a nepříliš vzdálený, a v té změti zvuků dvě malá ťuknutí, diskrétní, ale nablízku, odsunula daleko do pozadí tu ničivou spoušť. Dvě celkem klidná ťuknutí zlehka na dveře mého pokoje. Okamžitě mi všechno došlo: železo, ocel vybuchovaly v dálce, a tady vedle kloub ukazováku klepal na dřevo. Neozval jsem se, protože jsem ještě neuměl arabsky říci „dále“, a především – jak jsem řekl – protože jsem „prohlédl“, rázem „prohlédl“, co se to děje a má dít.

Dveře se otevřely, jak jsem podle klepání na dřevo odhadl. Světlo hvězdného nebe proniklo do pokoje a v něm jsem rozeznal veliký stín.

Přivřel jsem hodně oči, aby to vypadalo, že spím, ale mezi víčky jsem všechno viděl. Nechala se tím ošálit? To matka vešla. Přicházela z  vnější, teď už ohlušující noci, anebo z oné mrazivé noci, kterou s sebou všude nosím? Oběma rukama držela podnos a položila ho potichu na modrý, žlutě a černě kvítkovaný stoleček. Postrčila ho blíž k hlavám postele, abych na něj dosáhl, a její pohyby měly přesnost slepce za bílého dne. Bezhlučně zase vyšla ven a dveře zavřela. Hvězdné nebe zmizelo a já mohl otevřít oči. Na podnose: šálek turecké kávy a sklenka vody; vypil jsem je, zavřel jsem oči a čekal, doufaje, že jsem snad nezašramotil.

Další dvě zaťukání na dveře, stejně jako předtím; v jasu hvězd a ubývajícího měsíce se objevil stejný stín, ale už důvěrný, jako by po celý můj život, noc co noc, vždy před usnutím ve stejný čas tento stín vstupoval, či spíše do té míry důvěrný, že byl víc ve mně než venku, a od narození v noci za mnou ve mně přicházel s šálkem turecké kávy. Mezi víčky jsem viděl, jak odtahuje modrý stoleček a tiše ho vrací na místo, stále s tou přesností slepé od narození sebrala podnos, vyšla ven a zavřela dveře.

Obával jsem se jedině toho, že má ohleduplnost se nevyrovná její, neboli abych pohybem ruky nebo nohy neprozradil, že bezvědomí spánku jen předstírám. Ale z toho, v jaké souhře to všechno proběhlo, jsem pochopil, že matka každou noc přináší Hamzovi kávu a sklenku vody. Bez hluku, jen čtyři lehká ťuknutí na dveře, a v dálce, jako na nějakém obraze od Detaille, kanonáda na hvězdném pozadí.

Protože dnešní noci byl syn v boji, v jeho pokoji a na jeho lůžku jsem zaujímal jeho místo a možná zastával jeho úlohu. Na jednu noc a jeden krátký, prostý, leč mnohočetný úkon, se stařec starší než ona stával matčiným synem, neboť „já dříve žil, než ona k žití přišla“. Ač mladší než já, po dobu té důvěrné, důvěrně rodinné úsluhy byla mou matkou, a zároveň ovšem matkou Hamzovou. To do té noci mé, osobní a přenosné, se otevřely a zase zavřely dveře mého pokoje. Usnul jsem.

Rozličné náhody, z nichž bude utvářen můj život, když jsem se ocitl na světě, neumožňují, abych svět změnil, takže se omezím na to, že ho budu pozorovat a popisovat, co rozmotám, a každá píď mého života bude jen ten lehký běh psaní, volba slov, škrty, protisměrné čtení každé z příhod, ne věrohodných podle faktů, jak by je vidělo oko dokonale povznesené, leč takových, jak si je vyberu, jak je vyložím a sám utřídím. Nejsem archivář, historik ani vůbec nic podobného, budu tedy vyprávět svůj život jen proto, abych vypověděl příběh Palestinců.

Nejdřív ze všeho jsem si povšiml, že „každý lid“, když chce pádněji ospravedlnit svou revoltu, hledá svou jedinečnost co nejhlouběji v minulosti; pod každou revoltou se ukazovaly genealogické hlubiny, jejichž síla netkví v dosud jen pomyslných větvích, nýbrž v kořenech, takže revolty, které na celé zemi porůznu propukají, jako by světily nějaký obrovský kult mrtvých. Vyhrabávají se slova, věty, ba celé jazyky.

Hamza se vrátil na úsvitu, kůži zaprášenou, oči unavené, s veselým úsměvem. Pušku uložil do skrýše u hlav postele. Ulehl a zřejmě usnul.

Vešel jsem do matčina pokoje, s úmyslem jen ji pozdravit a nijak se nezdržet. Usmála se na mě. Seděla skrčená při zemi a hnětla chlebové těsto na večer. Vstala, uvařila mi čaj. Město se bránilo dobře. Obyvatelé byli na sebe zjevně pyšní. Na rozdíl od Paříže v roce 1940 Irbid odolal.

„Syrská hranice je otevřená.“

V Irbidu to všichni hned věděli. Rozhodl jsem se odjet, jen co bude k dispozici společný taxík. Byl jsem už z Jordánska pryč, ale obraz Hamzy a jeho matky mi nešel z mysli.

Vyvstával mi ten obraz velmi zvláštním způsobem: viděl jsem Hamzu samotného, s puškou v ruce, usměvavého a rozcuchaného, a jeho postava se nerýsovala ani proti nebi, ani proti domovním zdem, ale na pozadí velkého stínu, stínu mohl bych říci hustého, stejně dusivého jako oblak sazí, jehož obrysy nebo — jak by řekli malíři — valéry skládaly těžký, obrovský tvar jeho matky.

Anebo zase když jsem si upomínal matku samotnou, například jak otevírá dveře pokoje, tu její syn byl také obrovský a ochraňoval ji s puškou v ruce.

Takže nikdy jsem si nepředstavoval jen jednu postavu: vždy dvojici, v níž jedna byla zachycena při všedním zaměstnání a měla své skutečné míry, a ta druhá, obrovitá, vykazovala soudržnost a rozměry postavy mytické. Abych nějak lapidárně vyjádřil, co to bylo za zjevení: dvojice-nestvůra, jejíž jeden člen je vždy lidský, a druhý bájný. Hamza se nejprve zjevoval sám, a jeho vlasy povlávaly ne kvůli větru, ani že by třásl hlavou, ale aby účinkem toho pohybu se za Hamzou náhle, ani zprava, ani zleva, ani zezadu, ani shora, ani zdola, vynořila jeho matka, nebo spíš něco jako hora, utvářená v nákresu jeho matky.

Matka a syn; ne takoví, jak je zobrazovali — malovali či tesali do mramoru nebo dřeva — křesťanští umělci, syna mrtvého, spočívajícího na klíně matky mladší než s kříže sňatá mrtvola — nýbrž stále jeden či druhý toho druhého opatrující.

Být každý pancířem tomu druhému, příliš slabému příliš lidskému. Nemělo by to takový význam, ale tajemství je tu nemalé: pečetí palestinské revoluce pro mě nikdy nebyl nějaký palestinský hrdina, nějaké vítězství, ale téměř nevhodné zjevení té dvojice, Hamzy a jeho matky, a právě k té dvojici jsem tíhl, protože jsem si ji takříkajíc vykrojil ke své úměře v kontinuu čas–prostor–národní, rodinná, příbuzenská sounáležitost, ba odkrojil jsem ji tak dobře od všech, k nimž se přirozeně váže, až jsem si vydělil dvě složky, které jsem mohl sklínit — matku a jednoho ze synů — a jakoby mimoděk jsem přitom opominul ty dva další, syna, dceru, zetě, nejspíš rodinu, kmen, ba národ.

Ale neohlížel jsem se už, kde hledat pečeť revoluce, pečeť, jak se o ní mluví v Koránu Muhammadově, pečeť proroků? To nebylo všechno. Jak se mi právě to sousoší, tolikrát ztvárněné, bytostně křesťanské, symbol neutěšitelné bolesti matky, jejíž syn byl Bůh, jak se mi mohlo tak rychle a zčistajasna jako úderem blesku jevit symbolem palestinského odporu, což by se dalo celkem pochopit, ale naopak: „že k této vzpouře došlo proto, aby mi tahle dvojice nesešla z mysli“?

V šedesáti se moje ruce i moje nohy staly zas lehkými, mé prsty schopnými sevřít na náspu trs trávy, vybalancovat tělem, které jsem si přál bez tíže, nejistotu kamínku, na němž spočinula moje noha. A sunul jsem se výš díky křehkosti toho trsu trávy. Šplhal jsem stejně rychle jako fedaíni, nechytil jsem se ani podané ruky, když dorazili na odlesněnou rovinku, odkud bylo vidět Jericho.

Že jsem se tak dobře sžil se zjevně šílenou logikou té války, umím si vysvětlit jen tímhle, připomínkou toho, co je mi vzácné — to či ono mé vězení, troška mechu, pár stébel sena, možná polní kvítí, které dokáže pohnout betonovým příkrovem nebo žulovou deskou, nebo také, ale to bude jediný přepych, který si chci dopřát, dva tři šípky na trnitém, suchém keři.

Ani jen Hamza sám, ani jeho matka sama by se nemohli stát symboly té revoluce. Je jisté, že to muselo přijít všechno dohromady, Hamza, jeho matka, ta noční bitva, lesk a třesk zbraní nablízku… A všechno se vytratilo.

Jako bych byl sledoval vzpouru Palestinců odněkud z okna či z lóže, a perleťovým kukátkem. Jak vzdálený jsem jim byl — například když jsem psal tuto knihu, přímo mezi fedaíny, pořád jsem setrvával v jistém odstupu, věděl jsem, že jsem uchráněn, ne snad nějakým obalem husího sádla, leč krunýřem daleko zářivějším a bezpečnějším: svou nepřináležitostí k národu, k akci, s nimiž nikdy nesplynu. Srdce jsem do toho dával, i tělo; všechno jsem do toho dal, po řadě jedno po druhém; víru však nikdy bezvýhradnou a nikdy sebe celého.

Palestince jsem poznal v sedmdesátém roce, několik předáků v rozčilení téměř vyžadovalo, aby se kniha dopsala. Obával jsem se, aby se její konec nekryl s koncem odporu. Ne že by má kniha měla ukazovat, co ten odpor byl. Ale co když mi rozhodnutí zveřejnit ty roky, které jsem s odbojem strávil, naznačovalo, že ochabuje? Dost nechutný pocit mě varoval: revolta nakonec slábne, vyčerpává se, začíná bloumat cestičkami a najednou je fuč.

Un captif amoureux © Éditions Gallimard, 1986
výběr: Albert Dichy & Lara Bruhl
přeložil Václav Jamek