Jiří Pehe: Mimořádná událost

Poté, co dopadl na dno jámy, nezbyl žádný z pocitů, které se kdysi pojily s jeho tělem. Necítil bolest, chlad, horko, hlad, žízeň, ani žádnou slast. Neslyšel. Nebyl si jist, jestli se nahoru, ke světlu, dívá ještě stále svýma očima, z očních důlků ve vlastní hlavě. Jestli má hlavu. Nemohl s určitostí tvrdit, že ještě existuje, i když podvědomě vnímal, že ještě není tam, v jasu věčnosti.

Pamatoval si pád ke dnu a docela jasně si vzpomínal i na okamžiky, které mu předcházely. Praskot ztrouchnivělého dřeva, úlek, který ho paralyzoval, když si uvědomil, že mu nohy jako máslem projely prkny, jež zakrývala tu díru. Zuřivou snahu udržet rovnováhu, najít něco, čeho by se mohl zachytit. A pak ten pád...

Jelikož jeho vědomí v té chvíli ještě ovládaly zákony fyziky, čekal už v okamžiku, kdy se začal propadat, že rychle narazí na dno. Při vší té hrůze z pádu, na jehož konci čekala nejspíš smrt, si ještě několik okamžiků jasně uvědomoval bezvýchodnost situace. Věděl, že přijde náraz, pocítí nejspíš prudkou bolest lámajících se kostí a hmoždících se vnitřností, snad mu dokonce blesklo hlavou, že ještě než vypustí duši, uslyší nějaký zvuk.

Vše se ale odehrálo jinak. Možná že z úleku ztratil vědomí, jisté je, že měl pocit, jako by padal celou věčnost. Ne někam na dno, které nemohlo v té jámě být přece nekonečně hluboko, ale prostě nikam. Pak ho pohltila tma.

Když nakonec nad sebou spatřil světlo, vůbec nebyl schopen určit, kde vlastně je. Neměl totiž tělo, protože ho necítil. A ještě ho nemá.

Je možné, že při nárazu úplně ochrnul, myslí si. Je také možné, napadlo ho už párkrát, že je mrtvý. Že je v očistci nebo v pekle. Že tady takhle, coby duch bez těla, v nekonečném koloběhu vzpomínek stráví celé věky.

Ví také, že jestli je na dně nějaké jámy, pak zase tolik času nemá. Nenajde-li ho někdo, což není pravděpodobné, protože jediná lidská bytost široko daleko je Baron, nejpozději za několik dní tady zemře.

Světlo, do něhož se dlouho díval, když konečně po pádu přišel k sobě, po čase zmizelo. Jako by se venku setmělo a snesla se noc. Ve tmě, alespoň se mu to zdálo, bylo možné rozeznat několik světelných teček. Snad to byly hvězdy. Pak se světlo zase vrátilo.

Představuje si proto, že pokud není mrtvý, leží na dně šachty, kterou tady, na bývalém vojenském cvičišti, kdysi nejspíš vyhloubili Rusové. Zatímco jeho tělo bezmocně spočívá v horizontální poloze, vše, co vnímá, je vertikální, protože oči má zřejmě upřené nahoru. V té vertikále, na jejímž konci teď září jasné světlo – snad je to slunce –, je také jeho veškerá naděje. Tam nahoře je všechno. I jeho budoucnost, pokud mu v tomhle světě ještě nějaká zbývá.

Je zřejmé, že v tomhle stavu by měl přemýšlet o sobě, takzvaně bilancovat, jenže pořád musí myslet na Barona. Kam šel, co se s ním stalo? Vrátil se, hledá ho? Možná se to už nikdy nedozví.

Samsára

Vybavuje si, jak se Baron před několika dny, v krásném červnovém ránu, objevil. On, hobo, ještě spal, když najednou uslyšel skřípání petlice, která vzdorovala pokusům někoho tam venku otevřít dveře. Vyskočil z palandy, popadl železnou tyč, kterou měl vždy po ruce, a pokoušel se škvírou mezi rámem a dveřmi rozeznat, kdo se to dobývá dovnitř.

V ranním šerosvitu uviděl vysokého hubeného muže kolem čtyřicítky, jehož obličej s ostře vystupujícími lícními kostmi a lemovaný pocuchanými mastnými vlasy vypadal velmi unaveně, což zvláštním způsobem kontrastovalo s drahým, i když dost pomačkaným oblekem. I bez kravaty se jevil při prvním ohledání jako zbohatlík, který se sem zatoulal z nočního flámu. Pak ho ale napadlo, že ta tvář nepatří zhýralci. Bylo v ní vepsáno utrpení.

Nezdál se nebezpečný, takže hobo po chvíli uvolnil petlici a otevřel dveře. Stáli proti sobě. Na jedné straně bohatě vyhlížející muž s výrazem jakési zvláštní, zatím neznámé bolesti nebo snad úzkosti ve tváři, a na druhé straně on, světem zapomenutý obyvatel staré stavební buňky, kterou sem na konec slepé železniční koleje poblíž bývalého vojenského cvičiště kdysi kdosi přivezl.

Viděl, jak si návštěvník s jistým údivem, možná s odporem prohlíží jeho zanedbané svršky, jak krčí nos zápolící s pachy, jež se z jeho obydlí vyvalily.

„Jmenuji se Michal Baron,“ řekl nakonec místo pozdravu. „Kde to jsem?“

Hobo ho poučil, že se nachází na Samsáře, což je poslední etapa na cestě do Nirvány. Bydlí tu od chvíle, kdy dobrovolně odešel z civilizačního provozu. Ne, není buddhista, i když meditacemi tráví mnoho času, ale líbilo se mu to jméno. Samsára.

Asi toho řekl moc najednou, protože Baronovým utrápeným obličejem na okamžik bleskl náznak pobaveného úsměvu. Nebo úsměšku?

Měl na to plné právo, uvědomuje si nyní hobo na dně té díry, kdy z něho nezbylo nic než jen čirý duch, který se už nemá zapotřebí urážet. Baron před sebou přece viděl neoholeného bezdomovce, oblečeného do zapáchajících hadrů, který na něj místo uvítání spustil cosi o civilizačním provozu, meditování a Samsáře.

Jenže toho byl plný. Baronův úsměšek ignoroval, a aniž ho hned pozval dál, vysvětloval mu přímo tam, mezi dveřmi, že se mu kdysi dávno, hned po revoluci definitivně zhnusila civilizace a vše s ní spojené, k čemuž přispěla jedna dívka, kterou miloval a pak ztratil. On odmítá žít v civilizačním provozu, jenž nám znemožňuje sestup do našeho nitra a činí z nás otroky. Jeho úkolem je zajišťovat spojení mezi věčností a světem, protože jedině v tomhle spojení se dá hledat smysl všeho. V onom provozu, v němž si lidé pletou pouhé fungování se skutečným životem, už nikdo nemá čas tohle spojení udržovat.

Baron byl z jeho výkladu poněkud zkoprnělý, ale už se nesmál. Pokýval hlavou, jaksi těžce a smutně, možná už tehdy celkem logicky usoudil, že muž, jehož potkal, je tak trochu blázen. Pak se zeptal, jestli by ho hobo nenechal v buňce, totiž pardon, na Samsáře, vyspat. Je hrozně unavený.

Baron

Hobo si uvědomoval, že už celá léta na Samsáru nepřišel žádný host. Do své postele Barona pustit nechtěl, navíc by mu jistě nevoněla, takže nakonec vytáhl nafukovací matraci, kterou kdysi našel u nedalekého jezírka, a ukázal Baronovi do kouta pod stůl. To bylo jediné místo, kam se mohl někdo další ještě vměstnat.

„Všechno vám vysvětlím,“ řekl Baron po chvíli, když si dal pauzu v nafukování matrace, „ale teď si potřebuju trochu oddechnout.“

A opravdu, sotva se složil na improvizované lůžko pod stůl, usnul, jako by spolykal několik prášků na spaní.

Hobo byl přesvědčený, že se návštěvník sbalí, hned jak se probudí, a on už ho nikdy neuvidí. Tehdy ještě nevěděl, že na tom lehátku pod stolem bude Baron večer co večer usínat ještě několik příštích dnů. V té chvíli to byl vetřelec, jakkoliv nepůsobil nebezpečně.

Jenže když se Baron prospal, posadil se na židli a dlouho civěl do prázdna. I s takto nepřítomným pohledem byla jeho tvář zvláštním způsobem ušlechtilá.

„Takže vy jste sem uprchnul před civilizací,“ řekl pak bez náznaku jakékoli ironie.

„Já vlastně taky tak trochu prchám před civilizačním provozem. anebo abych byl přesný, mě se civilizace sama zbavila, ovšem až poté, co jsem se z ní svými chybami sám vyloučil. Stala se spousta podivných věcí. a na začátku toho všeho byla mimořádná událost.“

Hobo v údivu povytáhl obočí. Pobavila ho absurdnost celé situace. On na svého hosta nejprve spustí o civilizačním provozu, a ten teď začne mluvit o jakési mimořádné události. Připomnělo mu to rozhovory, které vedl s ostatními pacienty, když kdysi pobýval v psychiatrické léčebně.

Baron se ale nedal výrazem v hobově tváři vyrušit.

„Můžete to samozřejmě odmítnout, ale chtěl bych vám o té mimořádné události vyprávět. Myslím, že mám pádné důvody, proč to vyprávět právě vám. Alespoň si myslím, že jsou pádné. Ale k tomu se snad dostaneme později.“

Hobo si teď na dně té jámy vzpomíná, že po počátečním údivu mu nepřipadla Baronova žádost nijak zvláštní, i když zvláštní nepochybně byla. Možná už ztratil po letech odloučení na Samsáře určité společenské návyky, které jsou v civilizačním provozu běžné. Celé roky jen přemýšlel a četl knihy, které si opatřil, žádný brak, vážné knihy, dalo by se říct ty nejzávažnější. Byl sám takovou knihou, v níž bylo uloženo a utříděno jeho poznání i jeho zkušenosti s hledáním smyslu. Vlastně není divu, že na Barona hned spustil o civilizačním provozu, protože jeho útěk z civilizačního provozu stál na začátku všeho. A když pak Baron řekl, že musí mluvit o „mimořádné události“, bylo to stejně přirozené.

Podivnější je, myslí si hobo teď, na dně šachty, že se Barona tehdy hned nezeptal na ty jeho „pádné důvody“. Proč ho více nezajímalo, jaké pádné důvody vyprávět mu o mimořádné události by mohl mít právě Baron ve vztahu k němu, který žije stranou civilizačního provozu na Samsáře? Když nad tím teď přemýšlí, možná otázku, jaké pádné důvody Baron může mít, nepoložil především proto, že tušil za naléhavostí Baronova hlasu, s níž vyslovil slova „mimořádná událost“, nějaký zvláštní příběh.

Přesto i teď, ve stavu beztíže na dně jámy, ho udivuje, jak Baron své vyprávění začal.

Čekal totiž, že dříve než začne mluvit o události, která se ho zjevně osobně silně dotýkala, mu napřed sdělí nějaká základní fakta, něco o sobě, něco o svém postavení, které bylo, soudě podle jeho obleku, nejspíš významné, dokud ho civilizace nevyloučila ze svého středu a on pak jakousi podivnou shodou okolností nedoputoval až na Samsáru.

Jenže Baron to vzal z jiného konce.