Josef Topol: Vytrvalý déšť

Kam padá modrý les, když odpoledne
už nahmatává rubáš soumraku?
Kam houby rostou, která bolest v zádech
je tlačí vzhůru, na milostný svět?

Tak plynou, pohrouženy do sebe,
řeka s potokem a rybník s mořem
a kapky v řadách jako na výcvik
a stíny stromů zaclánějí strom,
tak plné svodů, vábivé jak noc,
tak strhující - pane, tu jsme dva,
v nestínu, v nečase a v nepohodě,
nic se k nám nemá, nic nás nechce mít,
bez ohně, bez žvára a bez deštníku,
už se pomalu vzdávám, pouštím slovo
jak prošlý peníz prokřehlými prsty.

Ještě když prchá polekaný vzduch,
v tom úprku, v tom zachraň-se-kdo-můžeš
se lačně chytám útlých lidských těl,
jak si je skládá neodbytná paměť,
těch pondělků a sobot,
těch opasků a šlí,
biografů a hospod,
prostěradel a vší,
ale odevšad
tající úsměv sbírám jako rosu:
potopa byla, vylejvám ji z bot.



Ukázka ze sbírky Básně, kterou vydalo nakladatelství Torst.