Joseph Roth: Příjezd do hotelu

Vítající pohled vrátného je víc než otcovské objetí. A jako by opravdu byl mým otcem, zaplatí z vlastní kapsičky vesty šoféra, o kterého se už nemusím starat. Hlavní recepční v žaketu opouští svou zasklenou přepážku a uklání se. Víc se však usmívá. Zdá se, že ho můj příjezd potěšil natolik, že přívětivost předávají záda ústům a profesionalita s lidskostí se v pozdravu podělí o stejnou část. Stud mu nedovoluje, aby mi předložil k vyplnění přihlašovací lístek; moc dobře ví, že zákon pociťuji jako osobní urážku. Vyplní ho později sám, když už jsem na pokoji, ačkoli nemá nejmenší tušení, odkud jsem přijel. Podle momentálního rozpoložení tam napíše libovolné město, ovšem takové, které považuje za hodná mé návštěvy. Moje osobní data zná lépe než já. Asi se u něj v minulosti ubytovávali i jiní nositelé tohoto jména. Jejich data ale nezná a zdají se mu i trochu podezřelí, jako by si moje jméno přisvojovali ilegálně. Chlapec u výtahu se ujímá mých zavazadel. Bere je do podpaží způsobem, jakým asi anděl roztahuje svá křídla. Nikdo se neptá, jak dlouho hodlám zůstat, jestli hodinu nebo rok: vlasti je vhod obojí. Vrátný mi šeptá: „627! Vyhovuje Vám?" - -jako bych snad věděl, jaký je to za pokoj...

Ale vždyť to vlastně vím! Jako mnich miluje svou celu, i já mám rád „neosobitost" tohoto pokoje,. A jako se ostatní lidé radují ze shledání se svými obrazy, talíři a lžícemi, se svými dětmi a knihovnami, já zdravím levné tapety, nevinný lesk porcelánového umyvadla, bílé, kovové, nablýskané vodovodní kohoutky a nejmoudřejší ze všech knih - telefonní seznam. Okno mého pokoje samozřejmě nikdy nevede do dvora. Je to okno stálého hosta, nemá sice žádný protějšek, a přesto vede do ulice. Naproti jsou komín, obloha a jeden oblak... Není však zas až tak odlehlý, aby jako ozvěna milého světa na jeho stěny nenarážela slévající se melodie zvuků z velkého náměstí v sousedství hotelu; a to tak? že ač sám, nejsem ani osamělý, ani opuštěný. Jsem odloučený, ale nejsem vydělený. Kdykoli otevřu okno, mám u sebe na návštěvě svět. Zdáli sem doléhají chraptivé lodní sirény. V těsné blízkosti pošetile cinkají zvonky tramvají. Klaksony aut vyvolávají mé jméno - zdraví mě sem nahoru jako pravého otce země. Uprostřed náměstí řídí strážník nějakou manifestaci. Kameloti vystřelují jako míče do vzduchu tituly novin. Malé pouliční scény se aranžují v divadelní představení. Stisk knoflíku z nepravé slonoviny - a vzadu v chodbě se rozsvítí malá zelená lampička, signál pro číšníka. A už je tady! Jeho profesionální horlivost vězí už jen ve fraku - pod naškrobenou košilí mu v hrudi sídlí lidské teplo; uchovávané pouze pro mě, ochraňované po celou dobu mé nepřítomnosti. Když telefonicky předává kuchyni mou objednávku, neopomene podotknout, pro koho je; jako stisk knoflíku zažehl na chodbě zelenou lampičku, zvuk mého jména vyvolává v kuchařově paměti vzpomínku na má kulinářská přání. Číšník se usmívá. Tady nemusí mluvit. Tady se nemusí na nic ptát. Tady se nemusí ničeho obávat. Už mě natolik zná, že mi rád poshoví i se spropitným - samozřejmě za úrok. Jeho víra v nevyčerpatelnést zdroje mých příjmů je nevyčerpatelná. I kdybych přijel v žebráckých hadrech, považoval by to za vtipný převlek. Ví, že jsem jenom spisovatel. Přesto mi důvěřuje...

Zvedám telefon. Nechci nikomu volat - - jen chci pozdravit telefonistu v hotelové centrále. Často a velmi pilně mi přepojuje hovory. Zapírá mě. Varuje. Každé ráno mě z novin informuje o nejdůležitějších událostech. S diskrétním jásotem mi oznamuje, když mi poštou přijdou nějaké peníze. Telefonista je Ital. Číšník Rakušan a vrátný Francouz z Provence. Hlavní recepční je z Normandie, vrchní číšník z Bavorska a pokojská je Švýcarka. Posluha je Holanďan. Ředitel Levantinec; dlouhé roky mám podezření, že kuchař je Čech. Hosté přijíždějí z ostatních částí světa. V hotelu jsou zastoupeny kontinenty i oceány, ostrovy, poloostrovy, lodi, křesťané, židé, buddhisté, muslimové i bezvěrci. Pokladník sčítá, odčítá, počítá, podvádí ve všech jazycích, směňuje všechny druhy peněz. Sjíždějí se sem lidé, kteří se osvobodili z pout lásky k vlasti, vyvázali ze stísněnosti vlasteneckých citů, na chvíli oprostili od pyšného nacionalismu a alespoň tady se zdají být tím, čím vždycky chtěli být: dětmi světa. Brzy sejdu do haly - to teprve bude můj skutečný příjezd. Hlavní recepční se se mnou podělí o své novinky a na oplátku vyslechne moje. Svou pozornost zaměří jenom na mě, stejně jako astronom zaměřuje první hodinu pozornost na kometu, která se znovu objevila na obzoru. Změnil jsem se? Jsem stále stejný? Jeho oko, diskrétní a ostré jako dalekohled, si pátravě měří látku mého obleku, tvar mých bot - - Ujištění: „Vypadáte velmi dobře!" - se nevztahuje ani tak na můj zdravotní stav jako na zdánlivou finanční solidnost. Jste pořád ještě ten, kterého dobře znám!, říká jeho poklona. - Bohudík jste ještě neklesl tak hluboko, abyste musel jít do jiného hotelu. Jste naším hostem a naším dítětem! Zůstáváte jimi!

Já se zase zajímám o všechno, co se týká hotelu, jako bych měl jednou na něm mít dědický podíl. Jaká je tento měsíc obsazenost? Které lodi připluly? Žije ještě ten starý číšník? Pan ředitel byl nemocný? Neměli jste tu nějakého mezinárodně hledaného hotelového zloděje? -Během té krásné hodiny se na všechno starostlivě vyptám! Chtěl bych projít účetní knihy, zkontrolovat příjmy. Je to snad jiné, než když někdo z patriotismu kontroluje rozpočet svého státu, politiku jeho ministrů, zdravotní stav hlavy státu, organizaci policie, vy zbroj o vání armády či válečné křižníky námořnictva? Já jsem občan hotelu, hotelový vlastenec. Už brzy nastane okamžik, kdy vrátný sáhne do zvláštní, stranou ležící přihrádky a podá mi svazek dopisů, telegramů a časopisů. Z lóže mě zasáhne rychlý pohled, předzvěst poselství. Dopisy jsou staršího data a přece nové. Dlouho na mě čekaly. Obsah některých z nich už znám, dostihl mě jinými cestami. Ale kdo ví?! Snad jsou mezi nimi nějaké zprávy, které mne překvapí, možná i vyvedou z míry, vrhnou na novou cestu. Proč se vrátný při předávání pošty tak usmívá? Jeho klid je důsledkem dlouhé zkušenosti, trpké i sladké otcovské moudrosti. On už ví, že mě nic překvapivého nečeká, on zná monotónnost pohnutého života a nikdo neví tak dobře jako on, jak směšné jsou mé vágní romantické představy. Cestovatele pozná podle zavazadel a dopisy podle obálek. „Tady máte poštu!", říká lhostejně. A přece se jeho ruka v okamžiku, kdy mi podává balíček, zdvořile ohne v kloubu a samovolně ukloní, přesně podle prastarého zvyku, rituálu rukou všech vrátných. . .

Posadím se v hale. Je mi domovem a světem, cizinou i vlastí, galerií, v níž chybějí předkové! Začínám psát o hotelovém personálu, svých přátelích. Jsou to samé osobnosti! Světoobčané! Znalci lidí! Znalci jazyků, znalci duší! Není nad ně větších internacionalistů! Oni jsou pravými internacionalisty! (Vlastenectví začíná fungovat až u hotelových akcionářů.) Začínám psát o svém příteli, . . .vrátném.