Juan Marsé: Kaligrafie snů

Torrente de las Flores. Vždycky si myslel, že ulice se jménem Květinový příval nikdy nemůže být dějištěm žádné tragédie. Nahoře od příčné ulice Travesera de Dalt začíná prudký svah, který se zmírňuje a vyrovnává na ulici Travesera de Gracia, má čtyřicet šest bloků, je sedm a půl metru široký, stojí na něm nevysoké domy a tři hospody. V létě, během dnů provoněných hlavními církevními svátky, panuje na ospalé ulici pod ozdobným stropem stuh z hedvábného papíru a pestrobarevných girland příjemný šum jako v rákosí kolébaném vánkem a zvlněným podmořským světlem pocházejícím jakoby z jiného světa. V dusných nocích po večeři je ulice prodloužením domova.

Toto vše se stalo před mnoha lety, kdy bylo město méně věrohodné než teď, ale krásnější. Jedné červencové neděle nedlouho před druhou hodinou odpolední se zářivé slunce v několika minutách mísí s náhlým lijákem a zanechávají ve vzduchu v celé ulici zčeřené světlo, naježenou a klamnou průzračnost. Ono léto je velmi horké a načernalý povrch vozovky se v tuto hodinu zahřeje natolik, že se jemný déšť vypaří ještě dříve, než se jí dotkne. Když už liják ustal, na chodníku u baru Rosales pod nemilosrdným sluncem začíná tát kvádr ledu špatně zabalený do pytloviny, který zde zanechal náklaďák rozvážející led. Bez meškání vychází s kbelíkem majitel baru, tlustý Agustín, a v podřepu začíná kvádr rychle rozbíjet bodcem.

O půl třetí na protějším chodníku kousek nad barem, na úseku ulice nejnáchylnějšímu k fatě morgáně, vybíhá ze vchodu 117 paní Mirová, viditelně pobouřena, jako by prchala před požárem nebo nějakou halucinací, a staví se doprostřed vozovky v domácích pantoflíčkách a ve špatně zapnutém bílém zdravotnickém plášti, bez ohledu na to, že ukazuje, co se nesluší.

Několik vteřin se zdá, že neví, kde je, točí se kolem dokola a tápe rukama ve vzduchu, až se uklidní a se skloněnou hlavou vyrazí dlouhý chraptivý výkřik, jakoby vycházející z břicha, který se postupně rozplyne ve vzdychání a končí kočičím mňouknutím. Ujde kousek po ulici směrem nahoru, klopýtá přitom, pak se zastaví, točí se a hledá v blízkosti nějakou oporu, hned nato zavírá oči a kříží ruce na prsou, sklání hlavu a pomalu se skládá sama do sebe, jako by v tom nacházela klid nebo úlevu, až se zády uloží na tramvajové koleje zabudované do zbytku starého dláždění.

Sousedé a náhodní kolemjdoucí, v této horní části ulice a v tuto dobu nečetní a malátní, nemohou uvěřit tomu, co vidí. Co to tu ženskou najednou popadlo? Leží na kolejích v celé své délce, což není mnoho, s buclatými koleny opálenými pláži Barcelonety, která jí vykukují z rozhaleného pláště, má zavřené oči a nohy těsně u sebe obuté do nepříliš čistých domácích atlasových pantoflíčků s labutěnkou. K čemu se u všech všudy chystá? Dá se předpokládat, že chce skoncovat se životem pod koly tramvaje?

„Victorie!“ křičí nějaká žena na chodníku, „Co to děláš, nešťastnice?!“

Nedostane odpověď. Ani zamrkání víčky. Kolem ležící ženy se okamžitě utvoří hlouček zvědavců, z nichž většina má obavy, že jsou oběťmi makabrózního žertu. Nějaký stařec holí několikrát zkoumavě šťouchne do jejího rozměrného boku, jako by nemohl uvěřit, že je živá.

„Hej, vy, co je to za šaškárnu?“ bručí a dotírá na ni. „Co to k čertu vyvádíte?“

Aby bylo o čem mluvit, jako vždycky, myslí si asi nejedna sousedka. Co by ta coura neudělala, aby přitáhla pozornost svého mužského! Baculatá paní Mirová, čtyřicetiletá blondýna s jiskrnýma modrýma očima, přirozeně sdílná a ve čtvrti velmi oblíbená, která bývala kvalifikovanou ošetřovatelkou vyškolenou ve falangistickém lyceu a nyní pracuje jako léčitelka a profesionální kinezioložka, jak hlásají její vizitky, už zavdala a dále zavdává důvod k mnoha, řečem kvůli svým smělým rukám, které provádějí tělesné masáže a tiší nejrůznější horkosti a zápaly, a tyto dvojznačné dovednosti jí vynesly častá milostná poblouznění především od té doby, co jejího velmi panovačného a chvástavého manžela, bývalého starostu čtvrti, převezli koncem předcházejícího roku do sanatoria v San Andrés.

V baru Rosales se manuální zručnost paní Mirové vždy komentovala s posměšným veselím, ne-li s nemilosrdným sarkasmem, ale i tak, vidět ji ležet břichem vzhůru uprostřed ulice v jakési parodii na sebevraždu, nebo ve skutečné snaze o ni, k čemuž ji zřejmě vede pomatenost, ale tak pevně a odhodlaně, vidět ji tam nataženou v jízdní dráze s kulatou tvářičkou a velmi světlou pletí vroubenou kudrnami vlasů a s udiveně našpulenými rty, vždycky namalovanými přemírou karmínové červeně, to překonalo veškerá očekávání. Vypadala tak odevzdaně, tak přesvědčená o svém nastávajícím strašném konci pod koly, která jí přeříznou krk, až se člověku nechtělo uvěřit, že tento klid a pracné úsilí se zakládá na takové nezvyklé výstřednosti.

Pod kysličníkem odbarvenými kudrnami vřelo cosi strašného a zároveň směšného, i když prvním dojmem kolemjdoucích, kteří ji viděli ležet na kolejích s rukama zkříženýma na prsou, byla směsice ohromení a soucitu, ale ta strašlivá scéna pozorována s chladnou hlavou vzbuzovala spíš smích, neboť nikdo, kdo má všech pět pohromadě, by si nedokázal představit podobný nesmysl, tu nejnemožnější smrt pod koly.

Před lety by její pozice vzbudila mnohem větší poplach, a dokonce výkřiky děsu, a možná by vedla k fatálním následkům – ačkoli promyslíme-li to dobře, vzhledem k pomalému tempu v tomto úseku zatáčející tramvaje by to bylo velmi nepravděpodobné – avšak dnes by se nic takového prostě vůbec nemohlo přihodit, protože paní Mirová, jak se zdá, zapomněla na jeden důležitý detail. Kolejnice, na níž její hlava toužila nalézt sen smrti, i ta druhá souběžná, na níž spočívala její bujná lýtka, byly to jediné, co na této vozovce ze staré tramvajové trati zbývalo.

Dva pruhy válcované oceli, každý sotva metr dlouhý, zrezivělé a skoro pohřbené mezi dlažebními kostkami. Ulice byla už dávno úplně vyasfaltována, ale z nevysvětlitelných důvodů se zachoval tento krátký vydlážděný úsek, široký asi tři metry, se dvěma kusy zasazených kolejnic. Mrtvé koleje se na poslední pídi své krátké přerušené dráhy dole lehce točily vpravo a chystaly se zahnout za roh. Byly němým svědectvím zrušené a zapomenuté linky.

Nikdo ve čtvrti by nedokázal vysvětlit, proč nebyly vytrhány téhož dne jako zbytek trati, jaký důvod nebo nesmyslná úvaha vedly k tomu, že tam ty kusy železa zůstaly opuštěné, korodovaly a propadaly se každý den hlouběji spolu s krátkou ukázkou zmizelého dláždění, ale důležitější otázkou, kterou si některé sousedky kladou, teď je, zda ta bláznivá Victoria Mirová očekává, že přijede tramvaj a zabije ji. Přišla snad I ona o rozum stejně jako její manžel? Stačilo, aby otevřela oči a uviděla by, že nahoře není žádný elektrický drát, po němž by mohla být vedena trolej nějaké tramvaje.

„Ježíšmarjá! Koukněte se na to, pro lásku boží!“ vykřikuje stařena s černou mantilou na hlavě a s růžencem v prstech stojící na kraji chodníku. „Koukněte na tu nešťastnici!“

Domnělá sebevražedkyně zůstává nehybně ležet na kolejích s rukama zkříženýma na prsou, roztomilý nosík a masité poživačné rty vydechují kdovíjaký žár, nebo touží po jakési milosti sestupující z modrého nebe, ale strašná výmluvnost horlivě přitisknutých lepkavých víček propůjčuje tváři vážnost posmrtné masky. Nedělně nastrojený chodec se nad ní sklání se soucitným výrazem.

„Tohle není dobré, milá paní,“ říká. „Co je to za nápad ohrožovat svůj život.“

„Ale co se to s tebou děje, Vicky!“ volá žena v županu a bačkorách, která k ní chvátá. „Co se tu válíš po ulici? To je nějaká legrace? Že ti není hanba!“

Paní Mirová se neuráčí odpovědět, ale náhle se poleká a nastaví ucho, jako by slyšela skřípění kol tramvaje vjíždějící do zatáčky a dokonce ji viděla, jak se na ni řítí a železo řinčí, protože otvírá oči a v jejích panenkách se náhle zračí děs. Potom otáčí hlavu na druhou stranu, zvedá ji a vrhá kradmé pohledy na balkon svého domu, na první řadu zábradlí nad ulicí, a její pohled se mění na pátravý a zlobný, jako by chtěla oplatit potupu komusi, kdo by se mohl odtamtud vyklánět, aby ji viděl v kritickém okamžiku, kdy ji přejede tramvaj. Ale z balkonu se nikdo nevyklání a ona opět pokládá hlavu na koleje a zavírá oči. Někdo poznamenává, že muž, s nímž má momentálně pletky, je, nebo byl řidičem tramvaje.

„Spíš má pitomé nápady,“ bručí vedle ní kadeřnice Rufina, která říká, že ji dobře zná. „Jsi padlá na hlavu, Vicky? Co chceš dokázat? Buď tak hodná a vstaň! No tak dělej, ženská!“ Bere ji pod rameny, ale nedokáže s ní pohnout.

„Poslouchej mě, co ti řeknu, jestli ti jde o to, aby tě přejela tramvaj, klidně můžeš čekat vsedě, ale pohodlně usazená, holčičko!“ Zavírá oči a se soucitným výrazem šeptá do ucha ženy stojící vedle: „To je kvůli tomu otrapovi, co se jí nacpal do bytu, vsadím se, o co chceš...“

„To jo.“

„Nechte ji tam, když si to přeje,“ navrhuje jiná, velmi zasmušilá stařena. „Co naděláme. Život je pro mladé.“

„Je tvoje dcera doma, Vicky? Ať jí to někdo skočí říct...“

„Ne!“ zatrhne to okamžitě sebevražedkyně. „Není doma... Violeta odešla s kamarádkou Merche na pláž...“

Asi patnáctiletý chlapec jen v košili a s knihou v ruce se zastavuje a číhavě přihlíží jako někdo, komu se nelíbí ňadra ležící ženy, která jí vykukují z výstřihu pláště beze stopy po podprsence nebo něčem podobném, ňadra s narudlou hrubou pletí, která mu připomínají Violetinu nehezkou a pihovatou tvář. Hubený špinavý ohař se přiblíží, očichává labutěnky na vybledlých atlasových pantoflíčkách a zkřížené ruce, které jsou cítit mazáním, a potom začne běhat kolem hloučku lidí, jejichž komentáře dál dopadají na paní Mirovou, aniž na ni zjevně byť v nejmenším zapůsobí. Dvě sousedky, paní Grauová a Tríasová, se na sebe medově usmívají a snaží se ji zvednout z jízdní dráhy.

„Co je s tebou, Victorie?“ špitá jí paní Grauová do ucha. „Nechceš mi to říct? Jsi uplakaná... Bil tě ten kulhavec zlotřilá?“

„Proč se tolik díváš na balkon?“ ptá se paní Tríasová. „Je teď u tebe v bytě? Ty si tam takové individuum ještě pouštíš? Neříkalas, že ho necháš?“

„Ty se snad nepoučíš, ženská.“

„Ach, Vicky, kdy sestoupíš z oblaků?“

„Tomu darebákovi, jejímu manželovi, by se líbilo, kdyby ji takhle viděl,“ poznamenává žertovným tónem majitel hokynářství skrytý za hloučkem žen. „Jak leží na zádech a čeká na tramvaj. Určitě by se to tomu ničemovi starostovi líbilo, jestli mu teda zbývá aspoň špetka rozumu!“

„Buďte zticha, člověče,“ kárají ho. „Copak nevidíte, že ta chudinka utrpěla nějakou duševní poruchu?“

„No tak, vstaňte, zkuste to,“ říká jí muž, který přiběhl první. „Copak si neuvědomujete, kde jste?“ ukazuje prstem na koleje, na nichž spočívá její hlava, a přísně na ni hledí. Zdá se, že je rozhodnut vnutit jí logiku, navrhnout to, co je rozumné a nutné, říct jí třeba: Poslyšte, milá paní, tahle trať neposlouží k tomu, co máte v úmyslu, tady už léta žádná tramvaj nejezdí! Ale pak jenom dodává: „Nepokoušejte osud. Nedělejte to, věřte mi!“

„Pozor, už jede!“ vykřikne hokynář a lehce se usměje.

„Vezměte ji odsud, na co čekáte,“ radí někdo.

„Zaděláváš si na vlastní neštěstí, Vicky,“ šeptá jí paní Grauová. „Varuju tě. Koho napadne taková strašná hanebnost.“

Stařena v mantile zarmouceně vrtí hlavou a domlouvá jí: „Ale osobo, copak nevíte, že sebevražda je smrtelný hřích, i kdyby to bylo na trati, jako je tahle?“

„Nechte toho divadla, paní Mirová!“ volá potměšilý mužský hlas. „Nestydíte se?“

„Pozor, teď opravdu jede tramvaj!“ dobírá si je nějaký vtipálek vykloněný z okna. Varování je přijato se smíchem a krátkým potleskem, ale nemálo přítomných, kteří šlapou po okleštěných kolejích, se poleká.

„Vstaňte, prosím vás, mějte rozum,“ prosí nějaká žena a dodává přesvědčivým tónem. „Chcete něco slyšet? Žádná tramvaj teď nepojede, nejdřív za hodinu.“

„Víte to jistě?“ ptá se další žena vedle. „A co když změnili jízdní řád?“

„To mi není známo.“

„Proč by ti darebáci měli něco měnit?“ mísí se do toho jakýsi špatně naložený pán. „Odkdy si radnice dělá starosti s potřebami občanů chodících pěšky?“

„To jste na to kápl! Tahle čtvrť byla vždycky ponechána v rukou Božích.“

Chlapec je teď dostatečně blízko a mohl by přísahat, že to slyšel. S ohmatanou knihou pod paží, v bílé košili lehce vonící tymiánem na okamžik trochu zaraženě uvěří, že slyší i kovové cinkání tramvaje, jak zahýbá kolem rohu, takže uposlechne okamžitý impulz, přitiskne knihu do podpaží, upraví si kytičku tymiánu svázanou provázkem, která mu visí na rameni, přiblíží se ještě trochu k hloučku a v téměř hypnotickém stavu natáhne uši.

Říkají takové věci kvůli ubohé bláznivé ženské, aby dosáhli toho, že vstane, a proto předstírají, že pokud setrvá ve své troufalé pozici, čelí skutečnému a bezprostřednímu nebezpečí, nebo i oni už to nebezpečí jakýmsi způsobem vnímají? Neboť už chvíli pozoruje, že některé osoby z hloučku obklopujícího záludnou sebevražedkyni, které se tváří, jako když cítí velkou úzkost a hrůzu, a horlivě napomáhají tomu podfuku, že ji chtějí co nejdříve odtrhnout od kolejí a zachránit před hloupou smrtí, samy nemohou potlačit jisté podezření, pár pohledů úkosem k rohu až do té míry, že veškeré předstírání i lsti, nejběžnější a nejsměšnější z projevených dobrých úmyslů, to, co bylo až dosud přízračné a absurdní, náhle vypadá a odhaluje se jako nejjistější, nejpřirozenější a nejpřesvědčivější chování.

Mrtvé koleje se začínají chovat jako živé a funkční; tramvaj, která nikdy neměla přijet, se každou chvíli může objevit za rohem a všechny smést, a všechno se tak strašlivě a nevyhnutelně jeví nejen paní Mirové, ale i mnohým shromážděným kolem ní. Některé z nich udolalo její zarputilé odmítání zvednout se z kolejí, raději opustili vozovku a stáhli se na chodník, kde se mačkají, naklánějí jeden přes druhého a ještě setrvávají v nemotorné přetvářce, ale nedokážou se zdržet občasných kradmých pohledů k rohu.

Slyší se, jak si v náhlém popudu mumlá: jen do toho, bláznivá ubožačko, polož krk pod kolo, ukaž jim, co se může stát, ať to vidí. Tento chlapec možná poprvé tuší, i když nejasně a prchavě, že to vymyšlené může být závažnější a věrohodnější než to skutečné, že to může být životnější a smysluplnější, a tudíž lépe odolat zapomnění.
Žena na kolejích si s velkou námahou sedá a zdá se, že mezi všemi hlasy, které ji zahrnují výčitkami a otázkami, naslouchá jenom jedinému.

Vyšňořený elegán s milým hlasem a kočičí noblesou se sklání a vlídně jí nabízí rámě: Vzchopte se, paní, je vám dobře? A ona se zvedá, opírá se o něj, vděčně se usmívá a vzpomíná si, jak toho muže několikrát masírovala, nebo něco víc než masírovala, protože je slyšet, jak bez nejmenších okolků ševelí: „Jakpak se daří těm vašim pěkným nožičkám s plavými chloupky, pane Reichu? Lepší se oběh?“ A na jakoukoli další pomoc nedbá.

Vratká, ale vzpřímená si upraví župan na prsou ztuhlými prsty vonícími terpentýnovou esencí a týmiž prsty okamžitě prohrábne kadeře nad čelem charakteristickým koketním pohybem, který její přítelkyně dobře znají. Avšak její velké oči, náhle mokré a truchlivé, položené hodně daleko od sebe, s trochu šilhavým pohledem a zdrženlivými víčky nevyjadřují nic a dívají se kolem, jako by nikoho nepoznávaly. Na něj pohlédne jen jednou.

„Ty, chlapče,“ šeptá, „ty, který umíš číst hudbu, ty mi rozumíš.“

Je to trochu přitroublý jinoch se zachmuřeným pohledem. Nosí střevíce s podrážkou z pneumatiky, za uchem má zastrčenou tužku a honosí se hustými kudrnatými vlasy, které mu padají do čela. Překvapen slovy paní Mirové ustupuje dozadu a kniha mu vyklouzne z podpaží, ale on ji zachytí, než dopadne na zem. To tak prostě bývá, že čarodějnice vědí, to je všechno, říká si. Jako se mu stává ve snech, vnímá ve všem, co se tu děje, směs věrohodnosti a absurdity.

Teď, když pozoruje léčitelku, jak chvějící se rukou tápe kolem a zkouší nejistě rovnováhu uprostřed lidí, náhle mu ta žena připadá jako podvodnice, jako někdo, kdo si přivlastnil duševní pomatenost, zoufalství a sny jiné osoby. Před několika minutami mu Její horlivé odevzdání těla osudu na kolejích připadalo upřímné, ale po chvíli už neví, co si má myslet. Ta dobrá žena se zdá bláznivá a chtěla se zabít, ale on se učí nedůvěřovat zdání.

Myslí na okleštěné koleje a na pomatenost nebo fintu, jež ta žena právě předvedla lidem, kteří se teď trochu zkroušeně a vystrašeně přesouvají na chodník; cítí, že mu mezi prstý proklouzává jiná skutečnost. Bude umět jednoho dne zachytit tu jinou realitu, nabídne se mu taková, jaká je, bez kompromisů, holá, bez faty morgány i vábniček? Jako by tím formuloval slib, vší silou přitiskne zohýbaný svazek pod paží, aby ho pořádně cítil, a tajně tak volá blízko k srdci vyschlou a zmrzlou kostru leoparda, která leží na sněhu.

Paní Mirová, netečná vůči komentářům sousedek – neměla by ses tu motat tak sama, Victorie, koukej jít hned domů a přestaň s takovými vtípky, představ si, že by ti tramvaj uřízla nohy, taková hrůza, jděte se vyzpovídat k Dušičkám a bude vám líp, ať seženou tvoji dceru, a než přijde, vypij si odvar z lipového květu – lhostejná k jejich péči, se úkosem dívá na šedivou dlažbu a useknuté koleje jako někdo, kdo si prohlíží nevyluštitelné znamení.

Chlapec také pozoruje koleje. Zmrzačené, zatáčející nikam, až do konce souběžné, které rezavějí napůl pohřbené v dlažbě a pasivně přijímají paprsky trestajícího slunce zářícího vysoko na modrém nebi. Jaké může být volání několika kusů nepotřebného a zapomenutého železa a co znamená omyl nebo předstírání, kterého se dopustily? Opravdu tu ženu obestřel na několik minut, kdy ležela na takovém podvodu, opar smrti?

Šlechetná ruka se dotýká jejího lokte a paní Mirová na okamžik věří, že ji drží ve vzduchu. Zdá se, že neposlouchá žádný hlas, a taky nevypadá, že se cítí bezmocná. Vytrvale se dívá na koleje a jejich přerušený úděl, jejich podivný odkaz vložený do vozovky, a nakonec odvrací oči, odmítá sousedku, která ji chce doprovodit, a vydává se sama, pomalu a se sklopenou hlavou ke svému domu. Ale míjí ho a přechází ulici, zamíří na protější chodník, který ji dovede k baru Rosales.

Toulavý ohař, který čichal k jejím pantoflíčkům, ji z povzdálí sleduje, až se zastaví, vsedě se na ni dívá a packou se drbe za uchem, zatímco ho přepadne náhlá erekce. Zhrzená sebevražedkyně šlápne ve dveřích baru do louže vody, kterou zanechal kvádr ledu, aniž si to uvědomí, otáčí se a taky se dívá na psa, nakloní hlavu na stranu jako on a pak vstoupí dovnitř.

Člověk nemusí být věštec, aby věděl, že paní Mirová si dá u pultu číšku brandy a sklenici sodovky, z níž ochutná sotva doušek.