Ljubomir Nikolov: Básně

ÚDOLÍ
Andreji Andreevovi

Tíží tě
světlo,
ulehlé na křivku kopců.
a vzduch -
jak olovo vyšplíchlý -
tiskne tě
k zemi.

Tíží tě všechno.

Oblaka s outěžkem deště a semen.
Řeka, kluzká a dlouhá jak ryba.
Kameny s nápisy –
už nejasnými.

Tvé chřípí saje vzduch z údolí
Koně a vážky v nížině podél řeky.

Kolíbka z plátna,
uvázaná
za slunce a za měsíc,
ta, která kolíbala i tvého otce
i jeho otce –

celé pluky otců -je teď prázdná...

A v tichu
slyšíš
slova,
co tvůj děd
slýchal od svého děda,
a ten od nějakého
ještě dávnějšího oráče:
Chlapče,
pamatuj si, že údolí
jsou zatravněné kadluby,
do kterých bůh
odléval naše hory...

Neklidné vření kořenů a větví.

Je čas se vzpamatovat
Je čas,
aby se řeka vrátila do svého koryta.
Slova zpět do kamene.
Oráči do brázd
a červ - do plodu,
jenž zůstal nesklizen.

Je čas,
aby ten plod
konečně
padl
k svým kořenům.







STRAŠÁK
Krstanu Djankovovi

Roky z něj pomalu svlékají šaty
a hadry svezly se na teplou zem.
Rozpíná dva své práchnivé hnáty
zelený kříž nad vinohradem.

Jde o hrozny. A víno láká.
V blátě svítí peříček hrst.
Zvyká si, zvyká pták na strašáka –
tak jako rozum na samu smrt.







ZMIJE

Z travin sypal se bohatý pyl.
Sykot přicházel odněkud zblízka.
Samotnou zmiji jsem nespatřil.
Jen její kůže se přede mnou blýskla.
Viděl jsem přízrak. Svlečený šál.
Stopu vinout se v poledním parnu.
Nevinné klubko žár rozmotal,
pátrat, kde je, bylo marno.
Kdybych byl v trávě uviděl spát
její pylem zažloutlé tělo,
má ruka mohla se ustrnout snad.
l ty, kamení, by ses ustrnout chtělo.
Když je však nepřítel tvým očím skryt,
stokrát zdá se být hrozivější.
Se strachem z neznáma těžké je žít.
Neviditelné síly nás děsí.
A tak jsem - tišší než ona - nastražil sluch,
neslyšně rozhrnul vzrostlou trávu,
zatajil dech - a jako duch
kamenem jsem jí roztříštil hlavu.