Marek Šindelka: Zůstaňte s námi

Luk

„Nechtěl bys mi k tomu něco říct?“ zkusil to Petr. Trochu se od té marné věty zamlžilo čelní sklo. Jinak nic. Vlhkost se zmenšuje a ztrácí. Ztrácí se i význam, důvod těch slov. Ticho. Jemné konstantní otáčky motoru, dutý pohyb řadící páky, vzdychnutí projíždějícího vozu. Vedle něj v periferním vidění syn. Opřený o sklo, hlavu zakloněnou, zvrácenou, rty bledé, sevřené, nepřístupný, cizí. Petr se pohledem vrátil na silnici. Jedou lesem. Prší. Stěrače se v pravidelném intervalu pohnou. Opíšou oblouk, skřípne guma, čistá plocha se okamžitě začne plnit deštěm.

„Ze školy tě vyhoděj, to je myslím jasný,“ říká Petr teď už úplně zbytečně. Z vedlejšího sedadla jako by zavanul chlad. Skřípne guma, plocha se začne plnit deštěm. Petrovi z toho po zádech přejede mráz. S razancí, která ho samotného překvapila, podřadil. Jako by něco vykloubil, jako by lámal něco živého. Odbočil na lesní cestu. Do podvozku zacvakaly kamínky. Podíval se na kluka. Seděl bez hnutí, beze změny, bledý, cizí. Na co myslí? Dívá se nahoru, do korun stromů. Ubíhá to nad ním. Větví se to jak nějaké obrovské nervy. Všechno klouže, ujíždí pryč. Trochu závrať. A na okně voda. Kapka předá váhu kapce, ztěžkne, sklouzne, nechá mokrou stopu, ta se po chvíli samovolně rozpadne zpět do jednotlivých kapek. Kdyby tak věděl, kde začít, kudy se přiblížit. Aspoň mluv, Jakube! Neschovávej se mi! Jenže Jakub mlčí, cesta stoupá, o sklo se rozbíjí déšť. A nad vším neuróza. Oblouk, vrznutí gumy. Kluk jménem Jakub. Syn v periferním vidění. Pohyb větví, pohyb stromů. A nad vším najednou oblouk.

„Hele, Kubo, duha!“ říká Petr, ukazuje, ale je to marné, zbytečné.

„O tomhle ty už nerozhoduješ! Je ti to doufám jasný, ty už ne!“ rozčiluje se ta drobná, křehká žena. Bývalá žena. Bývalá Petrova žena. A Petra napadají zlá slova, ale nahlas radši říká: „Jano, prosimtě, já ti rozumim, mělas pravdu, tenkrát… Měli jsme s tím něco dělat. Ale takhle… To nejde. Přece Jakuba nechceš úplně ztratit!“

Jenže Jana trvá na svém: „O tomhle ty už ne–roz–ho–du–ješ!“ a do rytmu zacvaká nožem o prkénko, cibule se rozpadne, z vedlejšího pokoje se ozve skřípot. Janino druhé dítě. Druhé s novým mužem. Nový muž stojí opřený o futra. Poslouchá. Mlčí. Zírá do hrnce, v kterém vzniká potrava.

„Jakub není blázen,“ vypraví ze sebe Petr nejistě, „ani násilník, ani nic jinýho. Je citlivej, je mu čtrnáct, to je blbej věk. Období… Narazil na nějaký idioty, já nevim…“ Slyší sám sebe v sykotu páry, v kuchyni, která kdysi byla i jeho kuchyní. Zářivka nad linkou s malým mastným vypínačem na straně, dvířka na magnet, levý zadní hořák sporáku nefunguje, okno se špatně zavírá – člověk ho musí dole trochu přitlačit. Tapeta s květinovým vzorem, kvůli kterému se pohádali. Flek na tapetě kousek nad stolem, čokoládový otisk prstu tříletého Jakuba.

„Vyprovokovali ho,“ řekne nakonec Petr a zní to rozhodně. „Zajdu za ředitelem, ještě se to dá řešit…“ „Co bys na tom sakra chtěl řešit?!“ sekne po něm Jana pohledem. Odřízne z mrkve nať. Pod nervózním pohybem škrabky vysvitne jiný odstín. „Řešit se to mělo, když mu bylo devět…, když sousedce oběsil kočku…“

Petrovi se okamžitě vybaví to odpoledne. Léto, dusno, inverze, šedé nebe, všichni otupělí horkem, zpocení. Petr, Jana, Kuba a ta semetrika z přízemí, na kterou se Petr ve dveřích rozeřval, protože Jakuba přitáhla domů za ucho. Všichni stojí za domem, zírají na růžový lístek jazyka, na dvě vypoulené rybí oči, na neforemný chuchvalec pověšený na klepadle, který se ještě před hodinou jmenoval Mikeš.

„Jano, tohle… občas… děti udělaj. Prostě… si to potřebujou vyzkoušet…“

Jana se uchechtne. „Ty ses asi zbláznil. Takže s tím klukem, to si taky jenom něco potřeboval vyzkoušet.“

„Kristepane, to jsou dvě úplně jiný věci! Tohle byla rvačka, nehoda.“

„Ne, to nebyla nehoda. Ten kluk má zlomenou čelist.“

„Vyprovokovali ho.“

„To není pravda,“ řekne Jana, Petr zabubnuje prsty o stůl a zavrtí hlavou.

„To, že si začal Jakub, je verze nějakejch smradů, to věříš víc jim?“ Zvuk škrabky utichne.

„Bylo to ve třídě plné dětí a… Jakub to přiznal.“

„Blbost,“ vyrazí ze sebe Petr.

„To je úplná hovadina! Nevím, proč to říká, ale není to pravda. Dělá to naschvál, nevím, říká to natruc, mně i tobě…“

Jana se ušklíbne, zkřiví ret. Krájí mrkev a mlčí. Nový muž stojí, civí do hrnce jako do propasti. Petr by pokračoval, ale nejde to. Nadechne se, něco si uvědomí, něco v sobě uchopí, ale pak to zahodí pryč.

„No, podívej,“ řekne nakonec opatrně, „co kdybych si Kubu místo toho na chvíli vzal k sobě, zkusil to…“

Ticho.

„Co se najednou tak staráš?!“ rozkřičí se Jana nečekaně, „kdes byl, když jsme tě potřebovali? To tys od nás odešel, jestli si nevzpomínáš! Ty! Za tou mrchou! Jak jsem to asi měla sama zvládat? Všechno jsi zkazil! Víš, jak tě měl Jakub rád? Jak se pořád ptal… Ty si takovej parchant! Vůbec ti neměli dovolit ho ještě vídat!“

„Jano, já…“

„Vypadni,“ řekne Jana tiše, chladně.

Petr kouká na Janu. Nový muž do kastrolů. Jemné bublání a sykot páry. Marnost.

„Říkám ti vypadni. Běž pryč! Rozuměls?“

„Jano podívej, já tu nejsem kvůli tobě, ale kvůli Kubovi. Laskavě se uklidni. Takhle to nejde. Co si vůbec myslíš…“

„Vypadni odsud!“ zařve Jana a řízne se přitom do prstu. Do bílého kruhu překrojeného celeru se vsakuje kapka krve. „Běž pryč!“ Slzy, bunda, boty, dveře, na chodbě je chladno, vlhký smrad sklepů.