Michael McClure: Galerie savců

PANDA VELKÁ, obrovský savec s černobílým kožichem, se vyhřívá a povaluje ve stinném bambusovém hájku. Někdy panda sedí jako člověk, na zadku, s nohama roztaženýma, na návrší porostlém mechem. Možná se dívá na své milované a na svou rodinu. Je obklopena svou potravou, výhonky bambusu, který při svém růstu z povrchu země ke slunci často dosáhne stejné výšky jako ona. Třeba se po tlačných deskách jejího smyslového aparátu sunou zvláštní, nepromyšlené filosofie a utvářejí a přetvářejí se v její údy a orgány. Celá její bytost je nahromaděním plazmy a činností jejího těla. Vzešla z hmoty země, když dostala energetický impulz z blízké hvězdy, kterou vidí z řídkých holin bambusových porostů.

Bambusy kolem pandy je bytosti vzduchu. Čerpají dusík, vyživující látky a vodu ze země póry svých pohyblivých zakončení kořínků. Ale většinu své hmoty nasává bambus ze vzduchu, z atmosférických plynů, které se chemickým cyklem a slunečním zářením mění v pevnou látku. Plyny se přes bambus stávají TĚLEM pandy. Bambus jsou vlákna, která sahají z planety ke hvězdě, jež jim dodává energii.

V MÍSTNOSTI s mužem a ženou, kteří se přou – jsou to milenci, manžel a manželka – je neviditelný pozorovatel. Ti dva se hádají o splátku za auto nebo kvůli ztrátě lístku do čistírny. Na tak malicherný důvod se argumenty hrotí až příliš. Ukazuje se, že muž a žena konají jakýsi rituál. Kdyby si neviditelný pozorovatel zakryl uši, aby nevnímal význam slov a poslouchal pouze jejich zvuk, napadlo by jej:

Poslouchá dva savce. Mohou to být dva sněžní levharti, dva bizoni, dva vlci. Je to konverzace savců. Muž a žena vrčí, syčí, kvičí, vrkají, prosí, přemlouvají a vyhrožují. Specifický obřad a biomelodické formování masité konverzace sílí a utichá. Vytváří různé variace, opakuje se, opět začíná, sílí, slábne. Je tu syčení a protisyčení. Je tu odpověď a nový výbuch. Hra, rituál, který muž a žena předvádějí, je stejně starý jako jejich plazma. Je schopen extrémních nervových modulací už z povahy jejich neuronové komplexnosti, ale je víc než prastarý – je to ur-ritus.

Kdyby se muži i ženě poštěstilo dokázat rozumě uvažovat, pak jeden z nich USLYŠÍ, že to je rituál – že oba vrčí a syčí. Pak by se jeden z nich zasmál té komedii a absurdní zámince. Druhý partner by odpověděl smíchem, protože intuitivně vnímá totéž. Většinou je to sexuální rituál. Jeden jako druhý hladoví po dotyku. Jejich rozumové a emoční procesy pod tlakem okolí a událostí zamrzly v předstírání nezájmu. Když se jim dostatečně poštěstí, jeden z nich vztáhne ruku ke druhému, aby se ho dotkl nebo jej pohladil, a bude chápat druhého jako vesmír, protějšek hvězdy, galaxie, planety, bakterie, viru, levharta. Tak ztvární a dokončí tantru Šivy a Šakti. Stanou se savci a bohy a bohyněmi.

MUŽ SEDÍ SE ZKŘÍŽENÝMA NOHAMA v jasném odpoledním slunci. Otevře knihu s reprodukcemi egyptského umění. Od stránky se odráží jasné světlo. Socha alto relievo (vysoký reliéf) je záhadná. Líná rozumová mysl prolétne protější stránku a hledá text v cizím jazyce, jenž sochu popisuje. Zjevně se v něm říká, že se jedná o faraona a dvě bohyně. Mužova pozornost se vrací k reprodukci – probíhající vnímání nabývá tvar fragmentární básně:

POSEL (RNA)
vklouzne do ribozomu
(do konstelace).
Krůpěje se pohnou.
Faraon, Šakal & Hathor
jsou holí
dokonale
vyvážení
ruku v ruce. Váha
Muže-Boha
je na
jedné / nebo druhé noze.
Vytvářejí lesk
této dimenze,
tohoto prostého
procesu,
dokonalosti
Ale kdo je kdo? a CO?

Slova mimikují rovnováhu postav a říkají – bohyně, faraon, bohyně – bok po boku, dotýkají se jeden druhého. Jejich váha je bezchybně vyrovnaná. Sochař prastarých postav měl znalosti, jichž je těžké opětně nabýt, ačkoliv opětně vnímat je je snadné i po tisících let.

Sochař cítil, že člověk-savec je utvářen zevnitř ven. Že člověk počíná uvnitř svých buněk a že tělo je utvářeno z jejich dokonalé rovnováhy.

( (V lidském těle prochází RNA stěnami buněčných jader, infinitezimálními trubičkami ve struktuře a v cytoplazmě nachází perličce podobná tělíska ribozomů. Tělíska se POHYBUJÍ podél dlouhých, nitkám podobných molekul RNA a utvářejí buněčnou hmotu.) )

Tři postavy vykazují vyvinuté svaly, které jsou úchvatné, úměrné, nikoliv přemrštěné. Těla spočívají v přirozené poloze savců. Šakala lze vidět, jak vstoje odpočívá, hledí se zúčastněným, a přece nezúčastněným zájmem. Vytesaný kámen ztvárňuje zdravý tonus svalů, bez kontraindikujících pnutí. Tvář faraona a bohyně je zajímavá i nezajímavá, jako tvář sněžného levharta. Těla mají vzpřímená, pánví lehce vpřed, aby vyvážili váhu hlavy. Faraon stojí s jednou nohou mírně vykročenou – je nemožné říci, která noha nese jeho váhu, či zda je váha rozprostřena na obou. Bohyně stojí v jedné z variant takového postoje.

STOJÍM PŘED drátěnou klecí se samicí sněžného levharta. Můj přítel má magnetofon. Ještě než ZOO otevřou, nahráváme zvuky zvířat. Překročím zábranu před klecí s levharticí a ona na nás kouká. K lidem, kteří se drží zpátky, je lhostejná. Jejím úkolem je bojovat s šílenstvím a s fyzickou psychózou z uvěznění. Většinu svého probdělého času strávila obcházením tísnících hranic své klece. Ale nyní je časně ráno a ona odpočívá. Když překročím ochranné zábradlí, zlostně a bez hnutí zavrčí – jenom hlavou pohne, když se otočí, aby mě měla na očích.

Žádná její část se nemůže dostat přes drátěnou síť. Přiblížím tvář až téměř k drátům a téměř až k ní. Mezi její tlamou a mým obličejem je jenom několik centimetrů. Zuří a tvář, která z blízka vypadá božsky, se jí zkřiví do kočičích křivek zlosti. Zlost a zuřivost jsou výraznější než výrazy lidského znechucení v každodenních ulicích. Ví, že máchnutím či seknutím po mě ničeho nedosáhne.

Přesune svou tvář na palec od drátů a MLUVÍ ke mně. Bez ustání a nemelodicky vrčí. Hrdelně. Hlas sílí a šíří se, dokud necítím vnitřek jejího těla, odkud energie vrčení vychází, až dosáhne maximální hlasitosti. Zvětšuje se, vibruje a opakuje se ve smyčce. Pak vrčení, ještě s plnou, nevyužitou energií, náhle utichne a přejde v syčení. Sprška slin mi dopadne na tvář. Necítím se pošpiněný, ale očištěný. Měří si mě pohledem. A aniž by musela znovu nabrat dech, vrčení opět začne. Je to jazyk, kterému rozumím víc než jakémukoliv jinému. Slyším zuřivost, zlost, muka, varování, bolest, dokonce i humor, vztek – vše najednou.

Jsem zavalen fyzičností její mluvy. V okolním vzduchu je to něco skutečného. Pohlcuje mne to a já neslyším, necítím a nevidím nic jiného. Její tvář a rysy mizí, jsou s její řečí jedna bytost. Tahle řeč je nejčistší, nejdokonalejší hudbou, jakou jsem kdy slyšel, a vím, že se mne na tvářích, na čele, na ušních bubíncích, vibracích v mé hrudi a na vnitřních orgánech vnímání dotklo božské.

Je to hudbořeč. Podobá se hudbě, kterou člověk slyší, když položí hlavu na břicho svému milovanému partnerovi. Mručení, cvrkání, dunění, srdce a tep uvnitř těla jsou dokonalou hudbou. Je to hovořící a hýbající se maso – tak jako se hýbou, smršťují a svíjí varlata v šourku při svém pohybu ve snaze o dosažení konce. Jsem takovou univerzální zkušeností zcela přemožen. Doufám, že kapky levhartích slin na mé tváři nikdy nezaschnou.

Několik minut na sebe vrčíme a je to úžasnější než nějaká Mozartova skladba. Tři čtvrtiny kazety je čisté pronikavé skřehotání bantamského kohouta tvořícího vlastní odpověď na inscenaci o něm – na volání jeho dam, na vrabce, na zvuk okolního provozu, na vrčení levhartice, na ranní slunce, na vlastní potřeby vokálně si vymezit svoje území. Křik tohoto malého kohouta je menší, ale neméně dokonalý či monumentální nebo významný než vyjádření levhartice – utvářejí gestalt. Když nahrávku posloucháme, je to umění. Ale nijak netoužíme přidat ji do vesmíru mediálních a plastikových artefaktů. Vidíme, slyšíme, cítíme přes závoj. To MY jsme proměněni.

CESTOU LODÍ na Farallonské ostrovy u sanfranciského pobřeží hovořím s jedním virologem, který se právě vrátil z Austrálie. Na Farallonské ostrovy jede zkoumat králíky. Syn správce majáku měl párek králíků, kteří mu utekli na ostrov. Králíci a jejich potomci zničili na ostrově každý lístek tamější vegetace. Ostrov byl holá skála, bez sebemenší stopy po nějaké vyšší vegetaci. Virolog věřil, že králíci – na ostrově stále početní – se živí vysušenými mrtvolami racků a mořských ptáků. Měl představu, že se jedná jediný druh králíků se schopností přežít v takových podmínkách.

Vystoupil jsem na ostrov – viděl králíka a stopy po dalších – ale ani stéblo trávy nebo keříku. Ostrov je skalnatý, rozeklaný, trochu podobný miniaturnímu erodujícímu alpskému hřebenu. Po překonání jednoho vrcholku jsem sestoupil na pobřeží, které bylo poseté oblými skalisky. Přistihl jsem se, jak hledím na houf lvounů, ten nejbližší nebyl víc jak třicet stop daleko. Dřímali a povalovali se na slunci. Zdálo se mi na tom výjevu cosi zábavného, a tak jsem zvedl ruku a začal mluvit jako kazatel. Užaslí lvouni se potopili do oceánu. Plavali kolem a prohlíželi si mě. Začali sborově SKUČET a zahájili obrovský, zlostný MASITÝ KŘIK, sytý svou šíří i hlasitostí. Skučelo snad třicet nebo čtyřicet zvířat najednou. ZUŘILI, BĚSNILI, ŽASLI. Jako u levhartice měly i jejich hlasy v sobě stovky liber masité síly a energie. Bál jsem se, dumal, co mohou udělat, vylézt ven a pustit se do mně. Zůstali ve vodě, nadávali mi jasným prastarým jazykem, který zanechával jen malé pochyby o významu.

A TEHDY jsem poznal, že to nejsou pouze monstra tvarovaná masitou zuřivostí, ale že je to TĚŠILO. SMÁLI SE STEJNĚ JAKO ZUŘILI! Těšilo je, že jsou vyprovokováni k zlosti nějakým nový – a jistě že neškodným – vetřelcem. Nepochybně se smáli mému údivu a strachu, stejně jako fyzickému potěšení ze své zuřivosti. Snad si vychutnávali mou fyzickou reakci na jejich zvukový útok. Začali skučet ne jenom kvůli mně, ale kvůli sobě vzájemně.

Moje uši to už déle nevydržely a já jsem začal jít dál po pobřeží. Obešel jsem polovinu ostrova. Pět členů kmene mě sledovalo ve vlnách. Pozorovali mě, smáli se mi, vyzývali mě, peskovali mě a vychutnávali si mě, co to šlo. Nepatřil jsem do ploutvového společenství.

MŮŽE LIDSKÝ DRUH získat spíše savčí, nebo cherubínskou zkušenost vnímání vesmíru, možnosti radovat se? Hudba těla je stejně krásná jako hudba Mozartova. Buď pozdraven svatý Rimbaude! Buď pozdraven svatý Ježíši! Buď pozdraven svatý Rafaeli! Buď pozdraven svatý Muhammade Ali! Buďte pozdraveni svatí malíři dynastie Sung! Buď pozdraven svatý Francisi Cricku! Dejte mi svůj dar, ale nedělejte mi prostředníka k mesiášovi, kterého VY zobrazujete. Ve mně je VESMÍR – a vně také. Jsme sopečný výlev, faseta, aura ve vibrující, plynoucí vlně nekonečných možností.

JSEM ČLOVĚK A JSEM SAVEC!
– VÍM
ŽE
JSEM

Přeložil Luboš Snížek