Muž, který skutečně miloval ženy

Francouzská revoluce hřmí za horami, jeho nejlepší přátelé umírají; ženy, které miloval, odcházejí z tohoto světa; ten starý svět, o němž je přesvědčen, že k němu stále patří, je zesměšňován, ničen, vražděn na guillotině. Nové hodnoty, kterých si tak váží - svoboda jednotlivce, síla osvícenství a rozumu, ateismus – ještě nejsou všeobecně uznávány. Benátčan se cítí osaměle.

Ve Španělsku promlouvá o kolonizaci Sierra Moreny a pěstování tabáku. S ruskou carevnou Kateřinou Velikou diskutuje o gregoriánském kalendáři a doporučuje jí zavést pěstování ostružin. U vévody de Courlande se chová, jako by byl důlní inspektor, a rozebírá téma, jako by s ním byl dokonale obeznámen jak po stránce teoretické, tak po stránce praktické; sám sebe překvapuje schopností hovořit lehce o předmětu, o kterém ještě před minutou nevěděl vůbec nic. Když je v Londýně, chce prodat tajemství červeného odstínu bavlny své vlastní zemi. V Praze vynalézá „gramatickou“ loterii, která učí hráče francouzštinu a „jen o něco nedokonaleji i všechny ostatní jazyky vesmíru“!

Mezi hazardními hráči je Řek; mezi herci se stává provozovatelem divadla nebo dramatikem. S pošetilci připouští, že je podvodník; s džentlmeny je čestným člověkem. V osmnácti letech žádá papeže Benedikta XIV., aby mu udělil povolení jíst maso v postních dnech a číst zakázané knihy. V pětatřiceti s Voltairem recituje Ariosta a diskutuje o Homérovi, Dantovi, Petrarkovi a Goldonim. Byl postupně knězem, doktorem práv, vojákem, obecním písařem, violoncellistou, fyzikem a kouzelníkem, adoptovaným synem benátského šlechtice, liberálem, hazardním hráčem, finančníkem, pierotem, tanečníkem furlany - a milovníkem a přítelem žen.

„Miloval jsem je za to, že ony milovaly mne. „

V Casanovovi není ani stopy po misogynství. Ve velké knize života jsou ženy jeho vládkyněmi. Ztělesněná ženskost ho tak fascinuje, že by s ní rád splynul. Giacomo Casanova vidí sám sebe stejného pohlaví, jako je jeho partnerka, nebo ji ztotožňuje se svým; již více neví, ke kterému pohlaví patří. Taková je cena extáze.

„…jestliže potřebuji zemřít, abych zjistil, zda jsem nesmrtelný, je toto vědomost, ke které nespěchám dospět. Pravda získaná za cenu života je příliš drahá; ale kdybych měl i po své smrti stále cítit, nikdy bych nesouhlasil s tím, že jsem mrtev.“

Jeho materialismus a sensualismus ho vedou k tomu, aby uvěřil, že nesmrtelnosti lze dosáhnout pouze prostřednictvím literatury.

„Smál jsem se, když jsem našel své syny po celé Evropě.“

Casanova kráčí tam a zpět Evropou. Jeho život je cesta; jeho život je divadlo. Cítí se být všude doma – v Římě, v Petrohradu, v Madridu, v Cařihradu, ve Vídni, v Amsterodamu – jako herec na jevišti. Patří k té rozlehlé zemi bez hranic, kde lidé mluví a myslí francouzsky: k Evropě rozprav a rytířskosti. (138)

„Zdálo se mi, že potřebuji jen knihovnu, abych byl šťastný.“

„Strávil jsem v knihovně celý týden, aniž bych z ní vůbec vyšel, kromě chvil, kdy jsem šel do svého pokoje a zpět. Od chvíle, kdy mi má práce zabránila, abych si uvědomoval, že vůbec existuje přítomnost, žil jsem v nejdokonalejším klidu bez toho, abych vůbec pomyslil na minulost nebo budoucnost. Dnes vidím, že chyběla jen nepatrná souhra okolností, abych byl opravdovým mudrcem v tomto světě, protože mravní čistota pro mne měla vždy větší půvab než neřest.“

Jeho tělo je v plameni. Jeho slova překypují tím, co pohání jeho i jeho přítelkyně: krev, pot, sliny, mléko, slzy, sperma, ženské tekutiny. Tělo je zkapalněné, vylévá se, přístupné všem formám proudění. Nebojí se popisovat tělní šťávy a miazmy. Když se otevírá vstříc světu, všechny jeho smysly jsou v pozoru. Když, jako spisovatel, popisuje scénu, vyvolává vzpomínku na pachy, chutě, hmatový dojem, zrakové vjemy. Neexistuje pro něj žádný jiný život, pouze tělo; rozum je v něm již zahrnut, ne oddělen. Jeho smyslovost je životním principem, filosofií potěšení.

Casanova nikdy nepřestal zlehčovat ubíhající a přetrvávající čas; odmítal ho, popíral ho s vytrvalostí a zatvrzelostí. Trval na této iluzi všemohoucnosti tak dlouho, jak jen mohl. Nyní je zuřivý, malomyslný a myslí si, že zešílí: stáří je mu odporné. Tváří v tvář nehybnosti na lůžku, šílenství a zoufalství zná jen jediný lék, jediné útočiště: filosofii.

„Neschopen usnout, snažil jsem se utěšit sebe sama fyzicko-metafyzickými rozbory, dovolávaje se laskavosti svých smyslů, abych byl dost silný a naříkal si jen sám pro sebe. Když jsem skončil, cítil jsem se spokojen. Spokojen, že jsem nalezl sám sebe vinným! Divné uspokojení, ale jen to jediné,které může přinést útěchu filosofovi zmoženému ranou osudu.“

Vybíraje si mezi osudem a svobodou, Casanova zavrhl cestu tragédie. Aby uvedl v soulad sílu lidské vůle se silou osudu, učinil sám sebe zodpovědným za své neštěstí a své štěstí přisuzuje Boží Prozřetelnosti.

„Nikdy se nestala v mém životě žádná nešťastná věc, která by se nestala mou vlastní vinou, a já skoro všechno dobré ve svém životě přisuzuji náhodám; což je, popravdě řečeno, trochu nespravedlivé a ponižující; ale takový je člověk. Věřím, že bych zešílel, kdybych ve svých samomluvách zjistil, že jsem nešťastný, aniž by to byla moje vina, a kdybych nevěděl, kde najít vinu, ledaže bych přiznal, že jsem zhloupl. Jenže já vím, že jsem nezhloupl.“

Je nesporným faktem, že ušlechtilá duše nikdy neuvěří, že by mohla být nesvobodná. A kdo je vůbec ještě svobodný v tomto pekle, které nazýváme svět? Nikdo. Jen filosof může být svobodný, ale pouze díky obětem, za něž vidina svobody nestojí.

V létě roku 1794 ho princ Charles Joseph de Ligne silně povzbuzuje, aby pokračoval ve své práci a publikoval. Byl jsi tak rád, že jsi nebyl kastrován, tak proč chceš, aby se to stalo Tvé práci? Jedna třetina tohoto okouzlujícího druhého svazku, můj drahý příteli, mne rozesmála, jedna třetina mne vzrušila a jedna třetina mne přinutila k zamyšlení, gratuluje princ Casanovovi. Pro ty první dvě jsi vášnivě milován a pro tu poslední jsi obdivován. Překonáváš Montaignea – podle mého názoru není většího komplimentu.

„Cítil jsem, že jsem zestárl …. Zjistil jsem, že dlouhý večírek není následován nejhlubším spánkem a že můj apetit, který se dříve láskou jen zostřoval, je jí nyní otupen tak, jako tomu bylo ve chvíli po prožití sexuálního potěšení. A kromě toho jsem přišel na to, že už sex u mne není na prvním místě, musel jsem hovořit, oponenti mi byli přednější … Když o mně někdo řekl: „Stárne“, musel jsem to připustit, ale ta pravda mne mrzela.“

Pamatuje si potěšení, která jsem zažil, oživuji je a směji se bolestem, které jsem snášel a které už dále necítím



z knihy „Muž, který skutečně miloval ženy“
k vydání připravila Lydia Flem, Belgie
v českém překladu Michaely Červenkové zde publikováno poprvé