Nadine Gordimer: Určitě někdy v pondělí

Takové náklaďáky vídáte často na Main Reef Road mezi Johannesburgem a důlními městy - ty to zboží vozí a proto je na nich vyvedený nápis NEBEZPEČÍ - VÝBUŠNINY. Ten chlapík tam sedí a řetězem je k tomu sedátku přivázaný, aby ho to nesetřáslo na silnici, a ten praporek drží fest jako kluk mičudu. A zrovna tak vypadal Josias. Samozřejmě, když na to varování nedáte a jedete dál a do náklaďáku narazíte, tak on bude ten první, co poletí ke všem čertům, ale ten chlápek si tam prostě jen tak sedí, jako by neměl potuchy, kdy přišel na svět a že by nemusel umřít v posteli jako osmdesátiletý dědula. Jako by ten prach v očích a řev náklaďáku měl přetrvat na věky věků.

Moje sestra věděla, že má hodného muže, ale nikdy se nezmínila, že by jí jeho práce naháněla strach. Měla řeči jenom v zimě, když tam trčel ve studeném počasí a obyčejně dostal kašel (je totiž ošetřovatelka), a v létě, když celý den pršelo a ona říkala, že chytí revma a bude z něho mrzák a kdo ho potom vezme do práce? Ty lidi z dynamitky? Pochybuju, že jí vůbec kdy přišlo na mysl, že by kdykoliv, kterýkoliv den, místo aby se večer vrátil domů, mohl vyletět do povětří. Každopádně byste to nečekali, uvážíte-li, jak reagovala, když nám vyložil, co vlastně se od něho očekává.

Já jsem tehdy dělal v jedné garáži dole ve městě u benzínové pumpy a navečeřel jsem se dřív, než Josias přišel, protože jsem šel na noční. Emma měla pro něho vodu už připravenou, při mytí moc řečí nenadělal, jako obvykle, ale nemluvil ani potom, když zasedli k jídlu, a když hrábl rukou do kukuřičné kaše, zdálo se, že zapomněl, co drží v ruce a nedokázal uhníst sousto. Emma si zřejmě myslela, že nemůže jíst, jak mu vyprahlo, protože vstala a přinesla mu plechovku od konzervy plnou piva, které uvařila na sobotu. Napil se a pak složil ruce do klína, podíval se nejdřív na ni a pak na mě, ale Emma řekla: "Proč nejíš?" a tak se dal pomalu do jídla. Řekla: „Co je s tebou?" Vstal a zíval a zíval, až byly vidět ty zčernalé odrolené zuby, které mi připomínaly velkou opici v johannesburgské zoo, kterou jsem viděl, když jsme tam jednou byli se školou. Zašel do druhé místnosti, kde s Emmou spali, a vrátil se s dýmkou. Nacpával ji opatrně, po způsobu chudých; viděl jsem, hned jak jsem nastoupil u benzínové pumpy, jak nacpávají dýmku běloši; ti do ní nacpou tabák, pak vyberou všechny kousíčky, které jim nejdou pod nos, a hodí zpola zavřenou pikslu zpátky do auta, do přihrádky na rukavice. „Zaběhnu k Sele," řekla Emma. „Jestli ty nechceš, svezu se s Williem, až půjde do práce."

„Ne. Dnes ne. Zůstaneš.doma," Josias vždycky mluvil takhle, šetřil slovy a mluvil jako učitel nebo majordom na sluhy, ale když slyšíte, jak to říká, poznáte, že vám ve skutečnosti vůbec nic nepřikazuje, že vás jenom žádá.

„Ne, slíbila jsem jí, že přijdu," řekla Emma tónem ženy, která si v maličkostech dokáže

prosadit svou.

„Zítra." Josias začal znovu zívat a díval se na nás vlhkýma očima. „Jdi si lehnout," řekla

Emma. „Vrátím se brzy.“

„Ne, ne, chci..." Zavzdychal. „Až hoch vypadne..." Dýmkou ukázal na mne. „Řeknu ti to

potom."

Emma se zasmála. „Co mi tak můžeš říct, že by to Willie nemohl slyšet."

Bydlel jsem u nich od té doby, co se vzali. Právě Emma se o mě vždycky starala, i předtím, když jsem byl ještě malý kluk. Pravda je taková, že ať se nám přihodilo cokoliv, přihodilo se nám to společně. Podíval se na mě; počítám, že viděl, že už je ze mě chlap: měl jsem na sobě modrou kombinézu s nápisem Shell na kapse a vůbec. . . Řekl: „Něco po mně chtějí. . . abych něco udělal s náklaďákem."

Josias chodil pravidelně na politické mítinky a zúčastňoval se všech protestních akcí, než všechno přešlo do ilegality, ale vždycky byl jen jedním z davu. Měli jsme Mandelů a ostatní vůdce, teda jejich fotky, vystřižené z novin a pověšené na stěně, ale osobně žádného z nich neznal. Samozřejmě tu byli jeho kamarádi Ndhlovu a Seb Masinde, kteří prý odešli do ilegality, a příležitostně se k nám pozdě v noci chodili najíst a vyspat se pár hodin v mojí posteli.

„Chtějí zastavit náklaďák na silnici-„    

„Zastavit?" Emma vypadala jako člověk, který vstoupil do tmavé ledové vody každým slovem, které bylo vyřčeno, jakoby zacházela hlouběji. „Ale jak bys to mohl udělat - a kdy? Kde to chtějí provést?" Byla úplně bez sebe, jako by musela teď hned vyběhnout ven a všemu zabránit. Cítil jsem, že studená voda stoupá Emmě až do pasu, protože Emma a já jsme často mívali stejné pocity, ale taky jsem zachytil v tom, že se na mě vůbec Josias nepodíval, signál, který Emma nemohla znát. Něco ve mně poskočilo jako bych zachytil rozhoupaný provaz. „Oni chtějí to zboží vevnitř. . .?" Nikdo nepromluvil.

Řekl jsem: „Člověče, s tím se dá párkrát pěkně prásknout," ale pak jsem sklapl dřív než bylo třeba, aby mi to Josias řekl.

„A co jako máš udělat?" Emmina ústa zůstala po těchto slovech otevřená, pak sevřela rty.

„To se teprve dozvím. Akorát jim musím říct, kde je na silnici nejpříhodnější místo - bude to ta silnice do Svobodného státu, jinde je moc velký provoz... a... taky jim mám říct, kdy tudy pojedeme......."

„Tohle tě bude stát život." Emma zavrtěla hlavou a celá se roztřásla; nikdy jsem neviděl člověka, kterého by něco tak vzalo. Josias byl už mrtvý, v duchu ho už viděla na vlastní oči a vyváděla a ječela a nevěděla, jak mu to dát najevo. Vypadalo to, že by nejradši zabila Josiase sama za to, že je mrtvý. „Jinak to dopadnout nemůže, to je jistý. Ten běloch vepředu má přece zbraň, že, sám jsi mi to říkal. A ten co je tam s ním? Zabijou tě. Půjdeš do vězení. V Pretorii tě posadí do kriminálu a tam tě oběsí... Jo, určitě má zbraň, sám jsi mi to říkal, že jo - sám jsi mi to několikrát říkal -"

„Ti druzí mají zbraně taky. Jak jinak by nás mohli přepadnout? Mají zbraně a ze všech stran náklaďák obstoupí. Všechno je promyšlené -"

„Ten zepředu tě zastřelí, já to vím, nic mi nevykládej, vím co mluvím..." Emma pobíhala sem a tam, až jsem se bál že povalí zdi - moc by se do nich ani strkat nemuselo, v tomhle našem baráku na černošském předměstí Alexandria - a dostával jsem z ní husí kůži. Ne kvůli tomu, co by mi udělala, kdybych se jí nebo Josiasovi postavil do cesty, ale kvůli tomu, co by se mohlo stát s ní; třeba by mohla dostat záchvat, nebo se rozječet tak, že by na to nikdo z nás nedokázal zapomenout. Těžko říct, jestli chtěl předtím Josias tu věc udělat, ale teď už jo. „Nekřič. Nikdo mě nezastřelí. Nikdo nebude vědět, že jsem o tom věděl. Nikdo jim nic nepoví. Budu přepadený stejně jako všichni ostatní! Stejně jako ten běloch vepředu. Kdo by mě střílel? Copak mě za to mohou zastřelit?"

„Může to udělat někdo jiný. Nechci abys to byl ty, slyšíš? Zůstaneš doma. Řeknu, že jsi marod... Zabijou tě, zastřelí tě... Josiasi, povídám ti, nechci... já nechci..."

Celou dobu jsem čekal na příležitost něco říct, a cítil jsem, že Josias si chce promluvit s někým, kdo zachytil signál. Zatímco ona mlela pořád dokola, řekl jsem rychle: „Ale i po téhle silnici nějaká auta určitě pojedou."

„Zátarasy," řekl s očima upřenýma na zem. "Jsou na nich dopravní značky, takové, co vidíš, když je silnice rozkopaná, a taky tam bude pár chlapů s krumpáčema. Až náš náklaďák projede, silnici uzavřou, takže ostatní vozy budou muset odbočit na starou silnici na  Kalmansdrif. A stejně tak to udělají na druhé straně o dvě míle dál. Tam, co se k farmám jede na Nek Halt."

„Sakra, chlape! Musel sis vybrat zrovna tuhle silnici?"

„Znám ji jako náš dvůr. Copak to nevíš?"

Probírali jsme celý ten podnik spolu a Emma stála mezi námi. Nemuseli jsme se bát, že nás někdo uslyší, nejen proto, že Emma měla v kuchyni okno pořád zadrátované, ale také proto, že dvůr, kde náš barák stál, byl pro alexandrijské předměstí typický: ve dne v noci spousty ječících dětí a hulákajících lidí, nemluvě o tranzistorech, které naplno vyhrávaly ve všech barákách kolem. Emma nás celou dobu pozorovala a já koutkem oka sledoval, jak se ve výstřihu rychle zvedá a klesá mohutné poprsí.

„.. .takže oni tě svážou stejně jako ostatní?"

V odpověď potáhl z dýmky. Chvilku jsme přemýšleli a pak jsme se jeden na druhého usmáli; za celý večer to udělal Josias poprvé. Emma nám začala pod nosem sbírat talíře. Sundala z plotny plechové umyvadlo horké vody a myla se. „Řekla jsem, že si beru ve středu volno. Počítám, že k tomu dojde příští týden."

Zčistajasna, i když zdánlivě pokračovala tam, kde přestala, byla úplně jiná.

„Nevím."

„Musím to vědět, protože bych nejspíš měla být doma."

„Proč bys musela být doma?" zeptal se Josias.

„Jestli přijde policie, nechci, aby mluvili s ním," řekla a dívala se po nás obou jako by nás

nechtěla vidět.

„Policie -" řekl Josias, a trhl hlavou jako by je posílal k čertu, zatímco já jsem se smál, abych jí to ukázal.

„A chci vědět, co mám říkat."

„Co bys měla říkat? Dostanou moji výpověď, až mě tam najdou svázaného. Večer mě tady máš zpátky."

„No dobře," řekla a shrnula kukuřičnou kaši, kterou nesnědl, zpátky do hrnce. Dělala všechno jako obvykle; chtěla nám ukázat, že kvůli té velké věci nic nepočká, ona musí umýt nádobí a nasypat popel na oheň. „Vrátíš se, tak jo. - Budeš tu sedět celý večer, Willie? - Tak jo, vrátíš se."

A potom jsem měl na okamžik pocit, že i Josias vidí sám sebe mrtvého; neodpověděl, když jsem si nasadil čapku a ode dveří jsem řekl tak ahoj. Věděl jsem, že to určitě bude v pondělí. Všiml jsem si, že ženy si často neuvědomují takové obyčejné věci, jako je tahle - nevím na co myslí - například Emmě ušlo, že to musí být v pondělí, buď příští pondělí nebo to další, ale určitě některé pondělí, protože přece víme, že pondělí je den, kdy Josias s náklaďákem jezdí do dolů Svobodného státu. Řekl nám to v pátek a já měl po celou sobotu strašný pocit, že k tomu dojde už tohle pondělí a že se všechno odehraje dřív, než budu moct - co vlastně?'Já nevím, člověče. V neděli jsem měl volno, a tak jsem vzal bicykl a vyjel jsem do města dřív než do ulic vyrazili lidi; jel jsem na hlavní nádraží a zjistil jsem, že v neděli nejede žádný vlak, který by mě dovezl až na místo, ale můžu nasednout do toho, co mě sveze aspoň třicet mil. Musel jsem si koupit lístek a ještě zaplatit za kolo ve voze pro zavazadla, ale v pátek jsem zrovna bral. Vystoupil jsem na stanici, která byla Kalmansdrifu nejblíže, a pak jsem se zeptal místních lidí na nejkratší cestu. Bylo to daleko, jel jsem přes dvě hodiny. Z pisty jsem vjel na hlavní silnici akorát v té zatáčce, co o ní Josias mluvil. Bylo to přesně jak říkal: plechový ukazatel KALMANSDRIF mířil tam, odkud jsem přijel. A přímo přede mnou pěkná modrá hladká asfaltka: jak jsem byl rád, že jsem na ni najel! Až dosud jsem okolní krajině moc pozornosti nevěnoval, byl jsem celý zbrocený potem, ale teď jsem přišel k sobě a všechno jsem viděl. Stačí na ni pomyslet a vidím ji znovu. Veld je tu všude placatý, a protože byl konec zimy, byla štěpní tráva suchá. Dosti daleko a velice stranou byl kopeček a o kousek dál další, tyčily se uprostřed ničeho, růžovoučké, vršky uražené jako hrdlo láhve. Ať jedete jak dlouho chcete, ty kopce se nikdy nepřiblíží, a u silnice žádný není.

Všechno tu budí dojem prázdnoty a nebe je mnohem větší než země, ale nějací lidé tam byli. Je zvláštní, že jim nevěnujete tu pozornost jako ve městě. Všechno to byli naši lidé, samozřejmě; všude byly ploty z ostnatého drátu, takže pozemky zřejmě patřily bílým farmářům, ale naši lidé tam měli vodu a jejich domy stály daleko od silnice, obvykle je vidíte jen skrze velké tmavé stromy, které je zakrývají. Našinci měli hliněné baráky, stály většinou tři čtyři pohromadě na holině vydupané lidskýma nohama a vypasené kozami. Chatrče často stávaly poblíž jakýchsi trhlin v půdě, kde si hrály malé děti a kde se podle mého v létě držela voda. I dnes dokázaly ženské na některých místech vyprat. Viděl jsem, jak děti běhají k silnici a když kolem projíždějí auta, hopsají a podupávají, ale muži a ženy si ničeho nevšímali. Bylo to zvláštní pomyšlení, že teď jsem úplně jako oni, jako ti muži a ženy, v jednom kuse ponoření do myšlenek na práci, do plánů, do úvah jak přijít k penězům a jak s někým o něčem důležitém promluvit, místo aby jako dítě, jakým jsem byl ještě před několika roky i já, brali každou maličkost, která se kolem nich šustne, jako hotovou věc.

Ale přesto prese všechno bydlí tihle lidé zatraceně blízko silnice. Co by si počali, kdyby viděli, jak někdo přepadl náklaďák s dynamitem a došlo tam k boji? (Nedokázal jsem si to tehdy představit jinak než tak, jak jsem to viděl ve westernech, třebaže jsem za celý svůj život byl u spousty rvaček mezi gangy a opilci na domorodých předměstích - styděl jsem se, že v době tak vážné jako je tato nedokážu zapomenout na ty dětinské fórky z westernů.) Utekli by k bílému farmářovi? Skočil by někdo na kolo a jel pro policii? A kdyby tam kolo nebylo, jel by třeba na koni? Viděl jsem tu přece někoho jet na koni.

Dojel jsem pomalu k nejbližší zatáčce, tam, kde farmářská silnice klesá k Nek Haltu. Tady je to, přesně jak Josias říkal. Tohle je to místo, kde bude druhý zátaras. Ale když o tom mluvil, tak mezi těmi zátarasy nic nebylo! Žádní lidé, žádné domy, žádný veld a kopečky trčící ze stepi! Byla to jen jednat těch situací, které dospělí vidí ve své hlavě jako na mapě: a on tam zatím celou tu dobu byl něčí domov, místo, kde lidi měli ohniště; slyšel jsem, jak pasáček svolává špinavý houfec ovcí a velký pták, jakého jsem dosud neviděl, balancuje přímo přede mnou na plotě z ostnatého drátu... Seskočil jsem z kola a pták odletěl.

Poseděl jsem chvilku na okraji cesty. Vypil jsem něco studeného v jednom indickém krámku na zastávce, kde jsem vystoupil z vlaku, ale měl jsem už zase sucho v ústech, protože se mi všechna ta voda zase vyrazila na kůži, co vám mám povídat. Vracel jsem se po té silnici a hledal jsem místo, které byl vybral já, kdybych byl Josias. Byl tam jeden takový úsek, kde byl akorát jeden kraal se dvěma baráky, a to ještě kus od silnice. A navíc tam byla taková prohlubeň, v místě, kde silnice obcházela rokli. Zvětralé pařezy a kolem nic než kravská lejna; chlapi se mají kde schovat. Seskočil jsem znovu z kola a dobře jsem si to tam prohlédl. Ale přemýšlel jsem o lidech tam nahoře. Nevím proč, ale chtěl jsem o těch lidech něco vědět, zrovna jako bych se chystal jít za nimi a žít tam nebo co. Nechal jsem kolo dole v rokli a přešel jsem na druhou stranu silnice za Cadilakem, který jel tak rychle, že se vzduch za ním hned zas zavíral, a vydal jsem se veldem k těm barákům. Vím, že takhle žije většina našinců ve veldu, ale v takovýchhle domech jsem nikdy předtím nebyl. Narodil jsem se na jednom černošském předměstí (nevím na kterém, jednou se na to musím Emmy zeptat), a Emma a já jsme žili u naší babičky v Maroce. Naše máma pracovala ve městě a někdy se na nás přijela podívat, ale otce jsme nikdy neviděli; Emma si myslí, že jsme možná neměli stejného otce, protože si vzpomíná na jednoho muže předtím než jsem se narodil, ale po mém narození ho už nikdy neviděla. Já se vlastně z té doby, kdy jsem byl úplně malý, nepamatuj u na nikoho kromě Emmy. Emma mě za sebou táhla tak rychle, že mi div nevytrhla ruku z ramene, on nás totiž málem chytil jeden Ind, kterému jsme z náklaďáku kradli broskve; kradli jsme je každý den.

Žili jsme v jedné světnici snáší babičkou, ale to byl plechový barák s číslem, a později na rohu ulice postavili pouliční lampu. Ty domy, ke kterým jsem přicházel, měly všechny zdi ozdobené vzorkem vyrytým v mazanici, z níž byly uplácané. Byla tam taky taková ohrada uhnětená z kravského lejna, vysoká jako já, a ta byla taky vzorkovaná. Kromě toho se tam válelo obvyklé harampádí, jaké sem našinci snášejí stejně jako u nás na předměstí: staré plechovky a rozbité krámy, které vybírají z hromad bělošských odpadků. Před mýma nohama se na všechny strany rozbíhaly slepice a dvěma dědulům zamrzla slova na rtech, a když jsem se k nim přiblížil, vydávali pouhé áchy a echy. Pozdravil jsem je tím správným způsobem, jakým je třeba starce zdravit, a oni přikývli a pokračovali ve svém áchání a échání, aby dali najevo, že jsem ji dal pozdravení jak se sluší a patří. Jeden z nich měl velice čisté roztrhané kalhoty přivázané k tělu provazem a seděl na zemi, zatímco druhý, který seděl na obráceném kbelíku - nejspíš pocházel z vraku nějakého auta - byl oblečen zcela nevídaně, jako za starých časů. Měl na sobě černý oblek s velice širokými kalhotami, šněrovací boty, tuhý bílý límeček s černou kravatou a k dovršení všeho děravý černý klobouk. Ovšem, byla neděle, a tak se nejspíš vyparádil. Slyšel jsem, že tihle lidé, co pracují pro farmáře, tráví většinu času nošením pytlů. Dědkové se mě neptali, co tam pohledávám. Jen na mě upírali oči, jež nabyly barvy mýdlové vody, protože byli tak staří. A já nevěděl co říct, protože jsem předem nepřemýšlel co řeknu, a tak jsem prostě pokračoval v cestě. Pak z černého otvoru dveří rychle jako šváb vyklouzl nějaký klučina. Myslel jsem si, že jsou možná všichni pryč, protože je neděle, ale pak se ozval zevnitř, z toho druhého baráku, hlas, a když dítě neodpovědělo, ozval se znovu a vzápětí žena vyšla ze dveří. Řekl jsem, že jsem píchl kolo a jestli bych mohl dostat trochu vody. Zavolala něco do domu a ve chvilce nějaké děvče, mohlo jí být asi tak patnáct, se kolem mne protáhlo s kanystrem od petroleje a šlo pro vodu. Všechny holky v tomhle věku jsou stejné, žádná se na vás nepodívá. Chvěla se pod ošklivými starými šaty a tak spěchala, aby už byla z dohledu, že téměř klopýtala. Na hlavě měla nějaký hadr, sahal jí skoro až k očím, jak to nosí staromódní lidé, jinak by byla docela hezká jako každé jiné děvče. Když poodešla, rozběhlo se dítě za ní, supělo, křičelo, a přes kameny a mraveniště doširoka roztahovalo hubené nožky jako nůžky; pak ji kluk dohonil a mohli jste vidět, že se úplně změnila, já vím, jaké to je, volala na něj, slyšel jsem, jak se směje a zahání kluka kanystrem, krouží a víří, aby se dostala z dosahu jeho nenechavých rukou, zápasí s ním; byli spolu, tak jako jsme bývali spolu my s Emmou, když jsme utekli od staré paní nebo ze školy a od kdekoho. Emma byla také jednou z těch našich děvčat, která mají statná silná a útěšná mateřská těla, třebaže jsou sama ještě děti, možná je to tím, že pořád tahají na zádech mladší sourozence.

Za ženou vyšel z baráku muž a tvářil se přátelsky. Měl zplihlé vlasy jako člověk, který vyspával opici. Ve skutečnosti se ho ještě tak docela nepustila.  

„Jdeš z Jo'burgu?"

Rozhodně jsem se nehodlal nechat přistihnout při nějaké neopatrnosti. V tom se na mě Josias mohl spolehnout. „Z Vereeningingu."

Myslel si, že je to dost zvláštní - nikdo se neobléká tak jako v Jo'burčan, nás poznáte na míli daleko - ale byl přece jen ještě trochu líznutý, než aby si to uvědomil.

Nutil se udržet klížící se víčka otevřená; pak se na mě vrhl, jak to mívají někteří lidé ve zvyku. „Nemůžeš mi tam u vás obstarat práci?" „Jakou práci?"

„Máchl rukou a ukázal na mě."Ty máš dobrou práci." „Ujde to." „Co děláš?" „Zahradníka."

Zachichotal se. „Vypadáš, jako bys dělal ve městě," řekl a zavrtěl hlavou. S překvapením jsem zjistil, že mi žena podává plechovku piva, a tak jsem si sedl na zem a pil. Asi je hloupé říkat, že barák z mazanice může být hezký, ale ten vzorek na hliněné stěně způsobil, že barák opravdu vypadal pěkně. Někdo ten vzorek zřejmě vyryl ostrým kamenem nebo klacíkem, když byla mazanice uhlazená, ale ještě vlhká; připomínal velké listy a měsíce, vyčárkované jednou tím a vedle zase opačným směrem, takže když jsem díval na zeď, na níž dopadaly sluneční paprsky, byly některé vzory tmavé a jiné světlé, a když jsem se přesunul do stínu, světlé vzory ztmavly a tmavé zesvětlely. Děvče se vrátilo s těžkým kanystrem s vodou na hlavě, pod jehož vahou se jí sesedal krk. Umyl jsem plechovku, z níž jsem pil pivo, a nabral do ní vodu. Když jsem poděkoval, starci se opět probrali a začali znovu áchat. Muž jako by se chystal jít kousek se mnou, ale měl jsem štěstí, ušel jen pár kroků. „Tady je to zlé," řekl. „Každé ráno v pět - a peněz maličko."

Jak strašně nerad bych byl na jeho místě, mužem už ženatým s velkými dětmi, který dělá celý život na poli a tahá pytle. Když o někom takhle přemýšlíte a máte pocit, že něco takového se vám nemůže stát, vypadá to, jako by to byla jeho chyba, jako by to nebylo pouhým dílem náhody, kde jste se zrovna narodili. A zároveň jsem měl takový bláznivý pocit, chtělo se mi říct mu něco báječného, něco, o čem se mu nikdy ani nezdálo, něco takového, aby padl na kolena a děkoval mi. Chtělo se mi říct mu: „Brzy budeš sám farmářem a budeš mít boty jako já, a tvoje dcera bude chodit pro vodu k větrnému čerpadlu. Protože teď v pondělí nebo někdy jindy v pondělí tady zastaví náklaďák, všeho zboží z něj vyloží, a oni - Josias, já; ba i ty, ano -jednou provždy zvítězíme." Ale místo toho jsem řekl všeho všudy jenom: „Kdo to udělal na tom vašem baráku?" Nerozuměl mi a tak jsem rukou ve vzduchu naznačil malování. „Ženské," řekl bez zájmu.

Dole v rokli jsem chvíli poseděl, pak jsem odhodil plechovku a odjel, a už jsem se tam, kde stál kraal, znovu nepodíval.

Nedošlo k tomu tohle pondělí. Emma s Josiasem si šli brzy lehnout a když jsem se v neděli pozdě večer vrátil, tak samozřejmě už spali - Emma si myslela, že jsem s kamarády, s nimiž se o víkendech obyčejně scházím. Josias tehdy ráno vstával pravidelně o půl páté, protože z předměstí to bylo do továrny na dynamit daleko; a třebaže jsem ho obvykle vůbec neslyšel, ani když v kuchyni, kde jsem spával, rozdělával oheň, toho rána jsem se probudil hned, jak vedle za dveřmi vstal z postele. Když přišel do kuchyně, seděl jsem v pokrývkách a hlasitě jsem zašeptal: „Včera jsem tam byl. Viděl jsem tu odbočku a všechno. Tam dole u té rokle, viď? Že je to to správné místo?"

Podíval se na mě, ještě trochu rozespale, a přikývl. Pak dodal: „Proč jsi tam vlastně jel?" „Viděl jsem, že je to jediné vhodné místo. Vyšel jsem taky nahoru k tomu domu, jenom tak... jsou to fajn lidi. Není jich mnoho. Když není zrovna neděle, možná bude doma jen jeden stařec - včera byli dva, ale myslím, že ten druhý tam byl na návštěvě. Ten chlapík a ženské budou někde na poli a pole bude asi dost daleko, protože ze silnice jsem žádnou kukuřici nikde neviděl..." Cítil jsem, že mě pozorně poslouchá, že jsem s ním za řeči navázal spojení (a když s ním, tak s nimi), věděl jsem přesně, co říkám, naprosto jasně, stejně jako budu přesně vědět, co jsem dělal. Začal se mě vyptávat; ale tak jako bych byl starší nebo někdo chytrý; nevěděl, co má říkat. Pil čaj a já jsem mu zatím všechno vylíčil. Zamyslel se. Těsně před odchodem řekl: „Neměl jsem ti to říkat."

Vyběhl jsem za ním ven na dvůr. Byla ještě tma. Vyhrkl jsem šeptem, tak jak jsme mluvili předtím: „Dnes to nebude, viď? Neviděl jsem mu pořádně do tváře, ale bylo mi jasné, že neví, má-li mi odpovědět nebo ne. „Dnes ne." Byl jsem tak šťastný, že už jsem se nemohl vrátit do postele.

Večer se Josiasovi podařilo najít nějaký důvod, abychom spolu mohli na chvilku vyjít sami ven. Oznámil mi: „Řekl jsem jim, že je na tebe stoprocentní spolehnutí. Že je to jako když to vím já." „Samozřejmě, žádný rozdíl. Prostě jsem jenom neměl ještě příležitost něco dělat..." Nedodal jsem „...protože jsem byl moc mladý". Emmu jsme do toho nechtěli zatahovat. Když se to tak vezme, kromě opravdového dítěte už stejně není nikdo moc mladý. Podívejte se na ty kluky, co jedou v sabotážích. Řekl jsem. „Mají už všechny?" Pokrčil rameny.

„Myslím ty s krumpáči a lopatami..."

Nic neřekne, ale vím, že se můžu zeptat. „Ale no tak, člověče, jenom hlídkovat, tam na té

silnici..."

Vím, že to nechtěl, ale jakmile věděli, že to vím a že jsem tam byl a tak vůbec, moc stáli o to, abych se zapojil. Aspoň si to myslím. Na žádné schůzi jsem nikdy nebyl, ani tam, co se to připravovalo; před akcí jsem se setkal jen se dvěma dalšími, co byli se mnou v místě, kde silnice odbočovala, a Seb Masinde nám přesně řekl, co máme dělat. Samozřejmě že ani Josias ani já jsme před Emmou neřekli slovo. To pondělí, co jsme to udělali, nastalo o tři týdny později; a co vám mám povídat, třebaže se mi od té doby přihodilo ledacos, nikdy nezapomenu na tu chvíli,1 když jsme mávajícím praporkem zastavili náklaďák s Josiasem sedícím vzadu na tom malém sedátku. Josias! Tam ve veldu jsem měl tisíc chutí smát se a křičet; strach jsem o něho neměl - čeho se bát, sedal tam na té hoře dynamitu den co den po celé léta, tak co je na tom zvláštního. Měli jsme takový ten barel co v něm hoří oheň a vědro na asfalt a z oddělení veřejných prací pravé cedule s nápisem SILNICE UZAVŘENA, takže na našem křídle bylo všechno v nejlepším pořádku. Potíže začaly na druhém konci u Nek Halt, když tamtudy projížděl na kole chlapík z hlídky Automobilového sdružení (Josias říká, že to bylo něco nového, v téhle denní době tam nikdy předtím na žádnou takovou patrolu nenarazili), a tomu chlapíkovi byly ty zátarasy podezřelé. Mezitím se náklaďák podařilo řádně zastavit, ale někdo byl při tom zabitý, a Josias se pokusil vzít tomu bělochovi vepředu bouchačku a potom došlo k pekelné bitce a oni museli prásknout do bot s dynamitem v autě a v dodávce a ujíždět zpátky přes zátaras, místo aby se zmocnili toho náklaďáku a zajeli s ním někam do ústraní a tam ho vyložili. V náklaďáku zůstala víc než polovina zboží. Ale přesto se jim s tím, co pobrali, podařilo zmizet, a policie to nikdy nenašla. Kdykoliv jsem pak četl v novinách, že doma někde něco vyletělo do povětří, tak jsem si v duchu říkal, jestlipak je to pořád ještě jedna z našich prskavek. j Dva našince chytli hned na místě a několik dalších

později, a celá věc_se probírala v novinách; tiskli tam i proslovy šéfa Zvláštního oddělení o

mistrovském spiknutí a tak podobně. Ale Josiasovi se podařilo upláchnout. My tři chlapi u zátarasu jsme tehdy prostě utekli do veldu, tam co jsme měli schované bicykly. Jak nám řekli předem, odjeli isme na jedno místo v okrese Rustenburg, kde jsme pobyli týden a pak nám vzkázali, že máme přejít hranice do Bečuánska. V Rustenburgu nám nebylo tak špatně; peníze jsme neměli, ale nebylo těžké občas štípnout farmářům papáje nebo pomeranče... Poslal jsem Emmě vzkaz, že jsem v pořádku; a v té době to nevypadalo na to, že bych se nemohl vrátit domů. V Bečuánsku bylo ale všechno jinak. „Peníze jsme neměli a v té vyprahlé zemi jídlo na

stromech nenajdete. Slíbili, že nám pošlou peníze; nepřišly. Ale Josias tam byl také a drželi jsme spolu, lidé nás schovávali a tak to šlo. Přilétala letadla a odvážela velká zvířata a bílé uprchlíky, ale třebaže nám„řekli, že poletíme také, nikdy k tomu nedošlo. A abychom si cestu zaplatili sami, na to jsme neměli peníze. Zpočátku bylo takových jako my mnoho. Nakonec jsme se prostě vydali na cestu pěšky: vzhůru přes celé Bečuánsko a přes Severní Rhodesii do Mbeye, což je město za hranicí v Tanganice, kam jsme měli namířeno. Byla to dlouhá cesta; Josiasovi a mně trvala celé měsíce. Seznámili jsme se s jedním chlapíkem, který dostal trochu" peněz a tak jsme někdy jeli kus cesty autobusem. Když nejste nikdo důležitý a jdete pěšky, tak jako všichni ostatní Afričani, nebo jezdíte autobusy, kterými běloši necestují, nikdo se vás na nic neptá; všechny ty věci, o kterých čtete v novinách, se vám přihodí jen když máte peníze na auto nebo když se ohlásíte na letišti: vrátí vás zpátky přes hranici, nepovolí vám vstup a tak dále. A tak jsme konečně dorazili do té Tanganiky, až do města Dar es-Salaam, kam jsme podle instrukcí měli jít.

Je tam uprchlický tábor a dávají vám jeden dva šilinky na den, dokud si nenajdete práci. Jenomže ten tábor je za městem a tak jsme odtamtud brzy odešli do černošské čtvrti a našli si cimru v dřevěném baráku. Samozřejmě jsou tam hezké budovy - v tom skutečném městě - i když se to s Johannesburgem nebo s Durbanem nedá srovnat - tohle bývalo bělošské město a běloši, kteří tu zůstali, tam bydlí dál, ale bydlí tam taky afričtí hlavouni od vlády. Někteří naši vůdcové, kteří jsou uprchlíci jako my, v těch domech bydlí taky a mají velká auta; všichni vědí, že jsou to důležití lidé, rozumějte: tady, ne jako doma, kde když jste černí, tak jste odpad, co patří na černošská předměstí. Tam, co bydlíme my, jsou lidi velice chudí a těžko sháníme práci, protože nemají dost práce pro sebe, ale já mám sedmitřídku a tak jsem se uchytil jako kancelářská síla. Josias nikdy stálou práci nesehnal. Ale tak moc to nevadilo, protože trefa byla, že po pěti měsících za námi mohla přijet Emma, a já a ona jsme vydělávali. Ona je ošetřovatelka, chápete, a afrikanizace začala v nemocnicích a vláda neměla dost sestřiček. A tak se Emmě naskytla možnost přijet sem s celou skupinou, kterou sem speciálně vyslala Jižní Afrika a Rhodesie. Měli jsme veliké štěstí, protože normálně je vyloučené, aby sem našinci dostali svoje rodiny. Přiletěla letadlem, které platila vláda, a když přistáli, tak ji a ostatní děvčata na letišti fotografovali pro noviny. Ten den, co přiletěla, jsme ji zavedli na pláž, kde se smí koupat každý, bez omezení, a do jednoho hotelu (nikdy předtím v žádném hotelu nebyla) na sklenici něčeho studeného, a pak jsme chodili sem a tam po cestě podél zálivu, kde se všichni procházejí a odkud vidíte lodi jak odplouvají a připlouvají z takové blízkosti, že na vás lidi odtamtud mávají. Vždycky když jsme narazili na někoho z domova, zastavil nás a vyptával se na domov a co se tam děje. Josias a já jsme se nepřestávali culit, když jsme slyšeli, jak my všichni vprostřed Daru mluvíme naším jazykem o věcech, které známe. Toho dne to bylo jako že se už všechno stalo: že jsme už zase doma a všechno je po našem.

Vida, pomalu to budou tři roky, co za námi Emma přijela. Josiase teď poslali pryč a tak je tu jen Emma a já. Vždycky měli v plánu poslat nás na výcvik. Někteří jdou do Etiopie a někteří do Alžírská, všude, kde je dobojováno, a až se vrátí, nebudou umět Verwoerdovi vojáci, pokud jde o zacházení se zbraněmi, nic, co by oni neuměli lépe. A to je jen začátek. Počítám, že pojedu taky, ale někteří z nás čekají dlouho. Zatím chodím do práce a večer se procházím po městě a když mám peníze, dám si v baru sklenici piva. Emma a já držíme pořád ten byt co jsme měli než Josias odjel, a dvě sestry z nemocnice nám platí nájemné za druhou ložnici. Emma pořád pracuje v nemocnici, ale nevím jak dlouho to vydrží. Od té doby, co je Josias pryč, většinou chce, abych jí každý den, když jde ze služby, chodil do nemocnice naproti, a když cestou parkem zajdu pod stromy, vidím, že třeští oči, jako bych se už nikdy neměl vynořit. Každý den je to stejné. Když přijdu, usmívá se a chviličku se tváří jako dříve, ale neujdeme ani deset kroků od nemocnice a ona jen vrtí hlavou tak dlouho, až jí vytrysknou slzy a opakuje pořád dokola „Tohle se nedá vydržet, tohle se nedá vydržet." Říkala to hned od začátku, že nemocnice tady není jako nemocnice doma, kde musí sestry znát svou práci. Má teď na starosti celé oddělení a říká, že je to čím dál tím horší, že nikomu nemůže věřit a že jí nikdo nepomůže. A personál v nemocnici tak jako tak není rád, že s nimi pracují cizinci. Vypráví mi to každý den jako by mi to říkala poprvé. Samozřejmě je pravda, že někteří místní lidé nejsou rádi, že jsme tady. Víte jak to chodí, není tu tolik práce, aby stačila pro všechny. Ale já si toho moc nevšímám; teď někdy nás pošlou odtud pryč, a do té doby se jíst musí a bašta.

Byt je pěkný, je tam opravdová koupelna a my si připlácíme na stůl a šest židlí, které se jí tak líbily, ale když přijdeme domů, tváří se příšerně. Pořád opakuje, že tohle normální byt nikdy nebude. Doma jsme měli jen kohoutek na dvoře pro všechny baráky, ale tam nic takového neříkala. Neposedí ani minutu a hned zase vyskočí, ale nepřimějete ji, aby si vyšla ven, dokonce ani teď, když je večer takové vedro, že se těžko dýchá. Na trh pro potraviny teď chodím já, říká, že by to nevydržela. Když se jí zeptám proč - protože na začátku chodívala na tržiště ráda, dá se tam velice levně koupit živá slepice - tak si stěžuje na mizerná malá rajčata co tady pěstují, a taky že tam hulákají sprostí lidé a ona jim nerozumí. K tomu ještě polovinu noci probdí, nedávno mě dokonce probudila. Stalo se to zrovna včera v noci. Stála tam ve tmě a říkala: „Je mi špatně." Řekl jsem „Udělám ti čaj," i když k čemu by byl ten čaj dobrý? „Musí to být něco vážného," řekla. „Půjdu zítra za doktorem."

„Bolí tě něco, nebo co je?"

Pomalu vrtí hlavou, pořád znovu a znovu, a mě je jasné, že se zase rozbrečí. „Město, kde

nikdo není. Vstanu a podívám se z okna a je to stejné jako když nejsem vzhůru. A tak je to

každý den, den co den. Nemohu se ani probudit a být mimo město. Pořád to město vidím."

Jistě, pro ni je to tvrdé. Já jsem pochytil svahilštinu a můžu dělat, co mě napadne; chci říct, že

když mám chuť, můžu se dát do řeči s kýmkoliv, ale ona se nenaučila více než ahsante;

mohla se to naučit stejně snadno jako já, ale ona není s to, jestli chápete, jak to myslím. Pro ni

je to jenom rámus, něco jako psí štěkot nebo krákání vran na palmách. A když už k ní někdo

přijde  na  návštěvu,  obvykle  někdo  z domova,  nebo  když přivedu jednoho  chlapíka

z Rhodesie, který pracuje tam co já, - tak jen sedí, a ať ten člověk mluví o čemkoliv, neposlouchá až do té doby, než může vzdychnout a říct: „Těžko je, těžko. Ano, samotné ženě je těžko. Žádní přátelé, nikde nikdo. Jak vám říkám, samotné ženě je těžko."

Včera večer jsem jí řekl: „Kdybys byla doma, bylo by to horší, to bys neviděla Josiase ani mě pěkně dlouho."

Ale ona řekla: „Ano, to by bylo zlé. Je tam Sela a ostatní. A stará parta v nemocnici - ale

stejně, bylo by to zlé. Vzpomínáš, jak jsme chodívali do Jo'burgu, když jsem měla v sobotu volno? Ti lidé tam - oj! Ještě když ti bylo dvanáct, bál ses, že se ztratíš."

„Já se nebál, to ty ses občas bála, že zabloudíš." Ale u nás na předměstí, kde jsme kradli

ovoce a sladkosti v obchodech, mě Emma vždycky dokázala vytáhnout z každé šlamastyky,

Emma mě vždycky zachránila. Tahle Emma. A přece to není táž Emma. A co pro ni mohu

udělat?

Myslím si, že by chtěla být zpátky tam doma. Ale stejně by to nebyla ona. Nemívám často

pocit, že ví, o čem přemýšlím, teď už ne, nebo že vím, co si myslí ona, ale ona říká: „Ty a on, vy si odejdete, možná se vrátíte a možná taky nevrátíte, vy víte, co máte dělat. Ale co si má počít žena? Co si mám tady počít se svým životem? Co si tu počnu? Jaká doba je to pro ženu?"

Pro ni, pro Emmu, je to těžké. Bude teď tohle všechno říkat často, já vím. Říká mi všechno tolikrát. Dobrá, nevadí mi, že jí chodím naproti do nemocnice, a nevadí mi chodit na tržiště. Teď však, když večer dojíme, nechám ji, aby mi to všechno ještě jednou zopakovala, ale pak mizím. Když se po setmění trochu ochladí, chodím po ulicích. Nevím čím to je, ale pociťuji tak naléhavé nutkání vyrazit do ulic, že odstrčím jídlo tak rychle, jak jen je to možné, aby si toho nevšimla. Tak moc toužím vypadnout, až mám takový divný pocit napětí a rozčilení.  Trvá to tak dlouho, dokud nevypadnu a nepřestanu slyšet. Oželel bych i to jídlo. Večer vyjdou do ulic všichni. Na trávě u zálivu sedí tlustí Indové v těch svých bílých oblecích a jejich manželky v bláznivě barevných šatech. Muži se vodí se svými dívkami za ruce. Staří hlídači spějí jako žebráci ve vchodech do zamčených obchodů. Lidé se procházejí sem a tam, jen sunou jednu nohu za druhou, protože tu a tam to od moře zafouká, jako by někdo zvedl deku. Měla by jít večer ven a trochu se nadýchat čerstvého vzduchu, člověče. Tohle je prý staré, velice staré město. Nemyslím ty domy, ale to město. Lodi sem prý připlouvaly ještě dřív než se stal Londýn městem. Prvního dne jí záliv připadal tak hezký. Světla z lodí se honí po hladině a palmy se rýsují ještě dlouho poté, co se setmí. A pak je tu ten odér, který cítím od první chvíle, co jsme přijeli - tři roky! Nemyslím pachy chudinské čtvrti; myslím ten zvláštní odér zdejší teplé noci. Ten cítíte i ve tři ráno. Cítil jsem jej, když jsem stál u okna s Emmou; tady je vprostřed noci stejné vedro jako u nás doma v poledne - zvláštní, díváte se na hvězdy a na tmu. Tak dobrá, co nevidět odjedu. Teď už to nemůže trvat dlouho. Teď když odjel Josias. Prostě musíte počkat, až přijde váš čas; nezapomněli na vás. Dar es-Salaam. Dar. Někdy se procházím s jiných chlapíkem od nás z domova, vykládá všelijaké věci, člověka rozesměje! Říká třeba, že staří hlídači, kteří spí ve vchodech do obchodů, nutí své ženy, aby chodily s nimi. No, nic takového jsem neviděl. Říká, že určitě pojedeme s příští skupinou. Dar es-Salaam. Dar. Myslím, že jednou budu vzpomínat a vyprávět své ženě, že jsem tam svého času tři roky žil. Chodím a chodím, podél zálivu, kolem obchodů a hotelů a německého kostela a velké banky, a blátivými uličkami mezi starými chatrčemi a stánky. Je tu tma a spousta dalších lidí jako jsem já bloumá kolem světel, deroucích se ven puklinami ve zdech, kde žijí lidé u sebe doma.