Sol, 2004

Probuzení.

Jako když se stiskne vypínač a místnost zalije světlo.

Sotva se proberu ze spánku, jsem jako zapnutý elektrický alarm, tělo i mozek plně funkční, je mi šest let a jsem génius, první ranní myšlenka.

 

V mém mozku je svět jasný,

svět se mým mozkem jasní,

mám přehled o každém jeho kousíčku a řídím ho.

 

Květná neděle časné ráno, PéBé - prababička - u nás na návštěvě.

Mamka a taťka ještě spí

Slunečná neděle

Slu - Slunce - Sluncepán

Sol - Solly - Solomon

Jsem paprsek světla, bleskový, neviditelný, ale všemocný, všude snadno pronikne, i do nejtemnějších koutů vesmíru

 

v šesti letech dokážu všechno vnímat všechno vysvětlit všechno pochopit

 

Šup šup a mám umytý obličej, jsem oblečený, postel je ustlána. Ponožky a slipy ze večera jsou v koši na špinavé prádlo, v týdnu je mamka vypere, usuší, vyžehlí, složí a pak uklidí do první zásuvky mého prádelníku, aby byly připraveny k dalšímu použití. Nazývá se to koloběh. Každý koloběh musí být pod kontrolou a bedlivě sledován, jako třeba stravovací koloběh. Strava nám koluje v těle a vlastně se stává námi, takže si musíme pečlivě hlídat, co do sebe pustíme a co musí zůstat venku. Já jsem výjimečný. Nemůžu dovolit čemukoliv, aby mi vlezlo do těla: hovínko, které z něj vyjde, musí mít správnou barvu a správnou hutnost i to patří ke koloběhu.

Já vlastně nikdy nemám hlad a mamka má v tomhle ohledu pochopení, dává mi jenom jídlo, které mám rád a které snadno obíhá, jogurt a sýry a těstoviny, arašídové máslo a chleba a obiloviny, netrvá na správném poměru zelenina/maso/ryby/vejce ve stravě, říká, až na ně budu mít chuť, tak si o ně řeknu. Dělá mi obložené chleby s majonézou a ještě odkrajuje kůrku, ale i tak toho sním půlku nebo čtvrtku a mám dost. Uždibuju drobky chlebové střídy a vlhčím je v puse slinami, a pak, protože se mi nechce polykat, zasunu je jazykem mezi rty a dásně a tam se pomalounku rozpustí. Nejdůležitější ze všeho totiž je, aby to člověku pořád dobře myslelo.

Taťka by chtěl, abych jedl jako každý jiný normální americký kluk. Zajímalo by ho, co se bude dít v jídelně, až začnu od příštího podzimu chodit do školy, ale máma říká, že se pro mě každý den přijde a uvaří mi oběd doma, k čemu by jinak byla v domácnosti?

Bůh mě obdařil tímhle tělem a touhle inteligencí a já se musím o ně co nejlíp starat, abych z nich vytěžil maximum. Vím, že má se mnou velké plány, jinak by mě nenechal narodit v nejbohatším státě nejbohatší země na světě, která disponuje superdokonalými zbraněmi, schopnými během okamžiku zahubit celé lidstvo. Naštěstí Bůh a prezident Bush jsou přátelé. Ráj si představuji jako Texas, jako velký stát na nebi. Bůh se tam prochází na svém ranči, v kovbojských botách, na hlavě stetsona, a kontroluje, jestli je všechno O.K. a občas si jen tak z plezíru spíská nějakou tu planetu.

Když tuhle vytáhli Saddama Husajna z té jeho krysí díry, měl špinavé zašmodrchané vlasy, krhavé očí podlité krví, rozcuchané vousy a propadlé tváře. Taťka řičel u televize radostí: „Tomu říkám porážka! Dostanem je všecky, ty arabský svině teroristický! Až do posledního!“ „Randalle,“ mírnila ho mamka a položila před něj tácek se sklenicí vychlazeného piva a miskou buráků, „měli bychom si dávat pozor na jazyk. Přece nechceme, aby si Solly myslel, že všichni Arabové jsou teroristi! Jsem přesvědčená, že jsou i hodní Arabové, i tady v Kalifornii, i když, popravdě, je osobně neznám.“ Řekla to jakoby žertem, ale vlastně ho napomínala. Taťka si dal pořádný lok piva. „Dobrá, Tessie, omlouvám se, máš naprostou pravdu,“ řekl a nahlas říhnul, což mamka vzala jako legraci, a tak se zasmála.

Mám suprové rodiče, co se mají pořád rádi, což většina děcek v naší školce říct nemůže. Že se mají rádi, se pozná podle toho, že na kredenci pořád trůní zarámované fotky z jejich svatby a blahopřání, ačkoliv se brali už před sedmi lety! Mamce je vlastně o dva roky víc než taťkovi, nejde mi na rozum, že je jí už třicet – některé děti v mateřince mají mámy i víc jak čtyřicetileté, matce mého kamaráda Briana je padesát, je starší než moje babi Sadie. Znamená to, že ho měla ve čtyřiačtyřiceti, což je teda humus, nechce se mi věřit, že tak staří lidé ještě souloží. Ano, já totiž vím, jak přicházejí na svět miminka, vím všecko. 

Fakt je, že jméno mi vybrala babi Sadie. Vždycky litovala, že taťkovi nedala nějaké židovské jméno, a tak nechtěla u další generace podruhé propásnout příležitost, a mamka řekla, že na tom nevidí nic špatného. mamka je hodně tolerantní, chce, aby všichni spolu dobře vycházeli, a Sol může být docela klidně i křesťanské jméno. 

Babiččin vliv na můj život tímhle končí, protože naštěstí bydlí daleko od nás v Izraeli a já ji skoro nevídám. Říkám naštěstí, protože taťka ji moc v lásce nemá, ale přitom se jí bojí a nedokáže jí doopravdy odporovat, takže kdykoliv k nám babi přijede na návštěvu, panuje velké napětí a mamka je nervózní. Ale sotva babi Sadie zas odjede, taťka najednou dostane kuráž a začne ji kritizovat, že strašně ráda rozkazuje a plete se do věci, do kterých jí nic není. Jenou dokonce prohlásil, že Aron, jeho milovaný otec, zneuznaný dramatik, umřel v devětačtyřiceti letech její vinou; ale mamka pravila, že je to nesmysl, že Arona zabily cigarety a ne jeho žena, ale taťka namítl, že rakovina a potlačovaný hněv spolu jak známo souvisí, přičemž mi nebylo zcela jasné, co znamená potlačovaný. 

Otec žil taky v Izraeli, když byl v mém věku, a zalíbilo se mu v Haifě, takže ze všech možných míst, kde se dá ve Spojených státech bydlet, si vybral Kalifornii, protože eukalypty a palmy a pomerančovníkové háje a kvetoucí keře mu připomínají to město a staré časy. Právě v Izraeli taky začal nesnášet Araby, kvůli jedné arabské holčičce, do níž se tam pobláznil, nevím ale, co se přesně stalo, protože vždycky, když se na to v řeči narazí, stáhne se do sebe a zmlkne; dokonce i pro mamku je tahle jeho dětská láska historkou zahalenou tajemství.

Babi Sadie je invalidní a na rozdíl od všech ostatních členů rodiny ortodoxní židovka. Nosí paruku, protože vlasy ortodoxních židovských žen smí vidět jenom jejich manžel, jinak by po nich mohli jiní muži zatoužit a chtít s nimi souložit mimo posvátný svazek manželský.  Ale jelikož je vdova a pohybuje se na kolečkovém křesle, pochybuju, že by po ní někdo toužil a chtěl jí líbat, ale i tak odmítá paruku sundat. Na Floridě prý nějaký rabín zakázal ortodoxním židovkám nosit paruky vyrobené z indických vlasů, protože v Indii se lidé modlí k bohům, co mají šest rukou a sloní hlavu, a jak se těm bohům Indové klaní až k zemi, jsou celí špinaví a židovky, co nosí jejich vlasy, jsou od toho poskvrněné, takže jim rabín přikázal, aby si neprodleně koupily nové paruky z umělých vlasů, ale babi prohlásila, že to přehání. 

Kolečkové křeslo má kvůli autonehodě už před dávnou dobou, ale v cestování jí to nebrání. Navštívila víc zemí než všichni členové rodiny dohromady. Přednáší a je slavná a její máma Erra, moje prababička, je slavná zpěvačka a můj otec bude brzo slavný voják v Iráku a já se ještě rozhodnu, čím se sám proslavím, nebude to ovšem žádný problém, sláva se u nás dědí.

Na rozdíl od taťky, jehož matka věčně lítala přes hory a doly a střídavě obrážela různé univerzity, mám já úžasnou mámu, která se rozhodla zůstat v domácnosti, ne proto, že by to bylo úděl žen jako za starých časů, ale že sama chtěla. Jmenuje se Tess, ale já jí říkám mami. Samozřejmě všechny děti říkají svým matkám mami, ale někdy, když jsme v parku a nějaké dítě zvolá „Mami!“, mamka se otočí, protože si myslí, že jsem to já, a to mě šokuje. „Víš,“ vysvětluje, „to je jako když zazvoní mobil. Když má někdo stejné vyzvánění, tak prostě automaticky zareaguješ a pak se teprve uvědomíš, ne, to nebylo pro mě...“ 

Jenomže tohle je něco jiného než mobil. Můj hlas je můj hlas. Já jsem jedinečný.

Ve školce i jinde všechny matu tím, jak umím číst, protože mamka mě číst naučila, když jsem byl mimino. Mockrát mi vyprávěla, jak jsem ležel v postýlce se zábradlím a ona ke mně vždycky přišla a ukazovala mi kartičky a četla slova, která na nich byla napsaná, třikrát denně a pokaždé dvacet minut, prakticky od mého narození. Takže jsem se naučil číst a mluvit současně a nedokážu si vybavit dobu, kdy jsem číst neměl. Mám úžasnou slovní zásobu.

Taťka je přes týden od rána do večera pryč, protože jezdí víc jak dvě hodiny do Santa Clary, kde zastává velmi významné místo počítačového programátora. Má skvělý plat, díky čemuž máme v rodině dvě auta. „Máme víc aut než dětí!“ smějou se někdy rodiče, protože mamka pochází z rodiny, kde bylo šest dětí a jen jedno auto! Její rodina byla katolická, což znamená, že moje babi nesměla plánovat rodičovství, a tak měla pořád děti, dokud neměli opravdickou nouzi, až pak s tím přestala. Taťka měl naopak spíš židovskou výchovu, takže když se s mamkou do sebe zamilovali, rozhodli se, že ustoupí oba, a shodli se na protestantské církvi, což jim dovoluje rodičovství plánovat. V podstatě to znamená, že manželka bere pilulky a manžel s ní může souložit, kdy chce, a přitom jí nedává do břicha dítě, no a proto jsem jedináček. Mamka by chtěla ještě někdy další dítě a taťka říká, že by si to za rok či dva snad mohli dovolit, ale ať už bude v naši rodině děti kolik chce, z konkurence strach nemám. Ježíš měl taky spoustu sourozenců a nikdy se o nich nemluví, prostě tu není co srovnávat.

Jednou měsíčně chodí taťka do takové skupiny mužů, kde se probírá jak zůstat mužem v dobách, kdy ženy chodí do práce. Nevím, proč tu skupinu potřebuje, když mamka do práce nechodí, ale funguje to tam tak, že každý, když na něj přijde řada, si sedne na stoličku a vykládá svoje problémy. Potom se musí řídit radami skupiny, a když neposlechne, je exemplárně potrestán. Někdy celá skupina provozuje nějakou mužskou činnost, což znamená třeba jít na dlouho túru anebo klít anebo spát pod širákem a snášet štípání komárů, protože muži vydrží víc než ženy. 

Jsem opravdu rád, že jsem se narodil jako kluk a ne jako holka, protože klukům se tak moc často nestává, aby je někdo znásilnil, ledaže jsou katolíci, a to my nejsme. 

Na webových stránkách nasili, které jsem náhodou objevil, když jsem hledal na Googlu fotky z války v Iráku, se dají vidět stovky děvčat a žen, jak se nechávají dobrovolně brutálně znásilnit; píše se tam, že se jim ubližovalo opravdu přímo před kamerami. Rozhodně přitom nevypadají, že by se bavily, zvlášť když mají v puse roubík nebo jsou svázané. Někdy jim muži kromě toho, že jim strkají penis do pusy nebo do vagíny nebo do konečníku, vyhrožují, že jim uříznou bradavky, ale doopravdy to neudělají, takže je to možná jen taková hra.

Nůž použil Mohamed Atta a ostatní teroristi, aby mohli nasměrovat letadla do mrakodrapů, 11. září, to mi byly tři roky, pamatuju se, že mě taťka volal, ať se jdu kouknout na telku, věžáky se tam hroutily k zemi, pak zas a pořád dokola, taťka klel „svině arabácký“ a pil pivo.