Patrick McCabe: Řeznickej kluk

Před dvaceti, třiceti nebo snad čtyřiceti rokama, kdy jsem byl ještě kluk, jsem žil v malým městě, kde po mně všichni šli za to, co jsem udělal paní Nugentové. Tehdy jsem se schovával u řeky, v díře pod spletenýma větvema keřů. Byl to bunkr, kterej jsem postavil s Joem. Smrt všem psům, který by chtěli dovnitř, říkali jsme. Jenom nám ne.

Zevnitř toho bylo vidět hodně, ale nás neviděl nikdo. Řeka odnášela plevel, naplavený dřevo, a vůbec všechno pod temnou klenbu mostu. Odplouváme do Timbuktu. Hodně štěstí, pleveli, říkal jsem.

Pak jsem vystrčil nos, abych se podíval, co se děje. Plesk — prší, co ty na to?

Ale já si nestěžoval. Déšť jsem měl rád. Syčení vody a půda tak měkká, že kolem mě málem rašily lesklý zelený kytky. Tohle je život, říkal jsem si. Seděl jsem tam a civěl na kapku na konci listu. Nemohla se rozhodnout, jestli chce spadnout nebo ne. Mně to bylo jedno — nikam jsem nespěchal. Jen si dej na čas, kapko, říkal jsem — máme teď tolik času, kolik jen chceme. Máme všechen čas na světě.

Slyšel jsem, jak v dálce hučí letadlo. Jednou jsme stáli v uličce za domky, zakrývali si oči před sluncem a Joe povídá: Viděls to letadlo, Francie? Řek jsem, že jo. Zdálky vypadalo jak malej stříbrnej pták. Chtěl bych vědět, povídá Joe, jak najdou tak malýho chlápka, aby se jim do toho vešel. Řek jsem, že nevím. Tehdy jsem toho o letadlech moc nevěděl.

Myslel jsem na paní Nugentovou, jak tam stála a brečela. Povídám, co teď řvete, Nugentová, stejně za všechno můžete vy, kdybyste do toho nestrkala nos, všechno bylo v pohodě. A byla to pravda. Proč bych jejímu synovi Philipovi ubližoval — měl jsem ho rád. První den, co přišel do školy, mi Joe řekl: Viděls toho novýho kluka? Jmenuje se Philip Nugent. Ale, povídám, toho musím vidět. Předtím chodil do soukromý školy a nosil takový to sako se zlatým lemováním a s korunkou na náprsní kapse. Měl tmavomodrou čepici s odznakem a šedý ponožky. Co si o tom myslíš? ptá se Joe. Ty brdo, řek jsem, Philip Nugent. Tohle je Philip Nugent, řekl učitel, přišel k nám studovat. Philip bydlel v Londýně, ale jeho rodiče jsou odtud a vrátili se, aby tu zase žili. Chci, aby se mezi vámi cítil jako doma, ano? Vypadal v tom svým ohozu jak Winker Watson z komiksu Dandy, akorát že Winker měl vždycky za lubem nějakou čertovinu a Philip naopak. Pokaždý, když se na něj člověk podíval, zkoumal pod kamením hmyz nebo vysvětloval bod varu nějakýmu zasoplenýmu trouboví. Já a Joe jsme se ho vyptávali na všechno, co se týkalo tamté Školy. Co tajný schůzky a hesla? Povídej nám o cukrárně — no tak, Philipe, ale nevím, jestli věděl, o čem mluvíme. Nejlepší na něm byla ta jeho sbírka komiksu. Já se s tím nějak nemůžu smířit, řekl Joe, nikdy jsem nic takovýho neviděl. Všechny je měl pěkně narovnaný do krabic od košil, bez jediný rýhy nebo oslího ucha. Vypadaly, jako by právě přišly z obchodu. Byly tam komiksy, který jsme nikdy předtím neviděli, a to jsme si mysleli, že toho o komiksech víme hodně. Paní Nugentová řekla: Dejte pozor, ať jim něco neuděláte, teď už stojí peníze, my jsme odpověděli: Dáme! — ale pak mi Joe povídá: Francie, my je musíme mít. Takže by se dalo říct, že to začal on, a ne já. Dlouho jsme o tom mluvili a nakonec jsme se rozhodli.

Museli jsme je mít a hotovo.

Stavili jsme se u Philipa a udělali takovej obchod. Obrali jsme ho. Přiznávám. Byla to jenom sranda. Kdyby si o ně řek, tak bysme mu je vrátili. Stačilo říct: Hele, kluci, myslím, že chci zpátky svoje komiksy. A my bysme řekli: Tak jo, Phile.

Na to ale Nugent samozřejmě nečekal. Tak jsme nechali Philipa s tou jeho hromadou starejch krámů a šli do našeho bunkru a celou cestu jsme si o tom povídali, až nám po tvářích tekly slzy. Počkej, až uslyšíš tenhleten, řekl Joe, jedna blecha povídá druhý, půjdeme se projít nebo vyvenčíme psa? Nahlas četl všechny vtipy a já se nemoh přestat smát, dusil jsem se. Byli jsme tak rozjařený, že jsem mlátil pěstma do trávy a křičel: Přestaň, Joe, přestaň. Ale když se do toho na druhej den vložila Nugentová, už jsme se nesmáli.

Když jsem šel přes náměstí, potkal jsem Joea a ten mi povídá dej si bacha, Francie, Nugentová nám vyhlásila válku. Byla u nás doma a přijde i k vám. A taky že jo, ležel jsem nahoře na posteli a někdo zaklepe na domovní dveře. Slyšel jsem, jak máma zamručela a jak se šourá v pantoflích po linu. Á, dobrej den, paní Nugentová, pojďte dál, ale Nugentová neměla náladu na á, dobrej den, pojďte dál, ani na nic podobnýho. Spustila na mámu o těch komiksech a o tom všem a já slyšel, jak máma říká ano ano, já vím, ano samozřejmě! a čekal, že vyletí po schodech, popadne mě za ucho a mrští se mnou na práh před Nugentovou, a taky by to udělala, kdyby Nugentová nezačala o těch prasatech. Řekla, že o takovejch, jako jsme my, věděla ještě dřív, než šla do Anglie, a že neměla svýho syna dávat nikam mezi nám podobný, co by taky člověk čekal od baráku, ve kterým otec nikdy není doma, protože se válí od rána do noci po hospodách a není o nic lepší než prase. Nemyslete si, že nevíme, co se v tomhle baráku děje, my to víme moc dobře! Žádnej div, že ten kluk je takovej, jakej je, jaký má taky vyhlídky, když pořád lítá po městě a když z něj padají šaty, oblíkat dítě přece zas tolik nestojí. Bože, smiluj se nad ním, není to jeho chyba, ale jestli ho ještě u Philipa uvidím, budete v maléru. Budete v maléru, vzpomeňte si na moje slova!

Máma se mě začala zastávat a pak už jsem jenom slyšel Nugentovou, jak jde po chodníku a řve: Jste prasata a vito o vás celý město!

Máma mě stáhla ze schodů a pěkně mě zmlátila, ale stálo ji to víc než mě, protože se jí třásly ruce jak listy ve větru. Odhodila hůl, v kuchyni se uklidnila a pořád dokola říkala, že je jí to líto. Řekla, že pro ni nikdo na světě neznamená tolik, co já. Pak mě objala a řekla, že za to všechno můžou její nervy. S tvým tátou a se mnou to nebejvalo vždycky jako teď, povídá. Pak se mně podívala do očí a řekla: Francie — že se na mě nikdy nevykašles, že ne?

Chtěla tím říct, že se na mě nikdy nevykašleš, tak jako táta, řek jsem, že ne, nevykašlal bych se na ni ani za sto miliónů let a bylo by mně jedno, kolikrát by se do mě pustila s holí. Řekla, že je jí líto, co udělala, a že už to nikdy neudělá, dokud bude naživu.

Řekla, že na světě jsou jenom lidi, co se na člověka vykašlou. Řekla, že když paní Nugentová poprvý přišla do města, nikdo se k ní nechoval tak jako ona. Chodila jsem s ní každej den do města, povídá. Pak začala brečet a říkat, že tohle je hrozný místo, a utírat si oči kouskem ubrousku ze zástěry. Nebyl ale k ničemu, jenom se rozdrolil na malinký kousky.

Na okno šikmo dopadalo světlo a bylo slyšet, jak si venku na chodníku hrajou děcka. Udělaly si obchod a za zboží platily kamínkama. Měly prázdný krabičky od mýdla a plechovky od fazolí. Ne — teď je řada na mně, řeklo jedno. Flus Armstrong se škrábal na uchu, běhal kolem nich a štěkal.

Napadlo mě, že máma má pravdu — paní Nugentová byla samej úsměv, když nás potkala: A jak se vám daří, paní a Francisi, máte se oba dobře? Ani se nechtělo věřit, že jediný, co po celou tu dobu říkala, bylo: A, dobrej den, paní Čuňasová, jak se máte? Podívej se, Philipe, kdopak to jde — Prasečí rodinka!

Patrick McCabe: Řeznickej kluk (přeložila Sylva Ficová, vydal Host v roce 1999)