Péter Esterhazy: Sedmkrát na české motivy

KAPITOLA NEVĚRNOSTI

Co byste tomu říkal, kdybych Vás vzala na pár míst, že bych Vás krmila, napájela, že bych s Vámi cestovala? Bohoušku, mám to! Já bych si Vás vydržovala! Na stará kolena byste se stal vydržovaným chlapečkem. Co Vy na to? Neříkejte, že je Vám ta myšlenka cizí. Vy byste jenom posílal účty a já bych je vyrovnávala… Za pivo, knihy, šampaňské, za ženské, totiž to ne, to bych Vám vyškrábala všech deset očí – vlastně obráceně: dvě oči všema deseti nehty, ale sako, sako bych Vám koupila, pod rukou, to se ví, že staromódní tweed a ještě jedno takové to dnešní, vyhrnuli bychom na něm rukávy a pořídili bychom ho za směšnou cenu…
…
Byli bychom jen přítomni, nic než přítomni v Praze a přítomni v Budapešti, poletovali bychom sem a tam, Vám by se vždycky v letadle udělalo špatně, potily by se Vám dlaně a říkal byste šerednosti, vůbec by to nebyla příjemná přítomnost, měl byste vztek, pak byste mi položil hlavu na rameno, přece jenom je to rameno mladé ženské!, a já bych vzala do rukou Vaši ruku, chvějící se a posetou jaterními skvrnami, a z ní a z vrásek ve Vaší tváři bych popořádku citýrovala z Vašich knih tu spoustu, spoustu lidí! Ty Vaše lidi, ty zakleté, nezapomenutelné české huby… Kdo píše romány, je přece jenom pohádkář! A jako takový je dítě štěstěny.

…

Říká se, že lepší je se bát než se vyděsit. Bojím se a jsem i vyděšená. Zbrusu nová zkušenost. Po dlouhé dny žijeme ve lži, nelžu já, to slunce se stalo lží a čas a prostor a vzduch, lež je můj dech, škvíra mezi dvěma mými víčky, a lež je i místo mezi mýma nohama, i má upřímnost je lživá. To proto, že žijeme pod svrchovaností větší lži.

Kníže lži se svým dvorem vtáhl nezván do všech našich komnat a dává pseudoelegantní recepci, je tu každý, kdo něco znamená, TOUT PARIS...

Naše myšlení ztrouchnivělo; během okamžiku; nevěřila bych tomu, kdybych to neviděla.

Nejistota vyšla ze mne, jako ze mne jindy vycházela jistota. Mé tělo mi nedává znamení, nemá klid: tak co se teda děje? Jaká je situace? Nevím. Nikoli má duše, ne moje mravy, nikoli já: mé tělo mě nechalo na holičkách, to teď nepromlouvá. Při předcházejících dětech se radovala, výskala každá částečka ve mně. Můj pokoj zesvětlel. Maso bylo lacinější. Na ulici se lidé za mnou otáčeli, ženy sykaly závistí, muži se beznadějně rozohňovali, odkláněli trasy autobusových linek - povodně v Jižní Africe a v Indii sucha... chápete, Bohumile, změnil se svět. CIA se proměnila v literárně-naučný kroužek a v Baku objevili tutově důvěryhodné důkazy boží existence . Teď mě mrazí, pořád mi vyráží husí kůže, takříkajíc husokůžuju a jsem samá vyrážka, a znovu cítím porodní bolesti, ne, ne, ne, a když jsem si při sprchování sáhla na ňadra, necítila jsem nic, protože byla jako zmrzlá, taková necitlivá, dala jsem se do breku, já jsem to nechtěla, nikdo to nechtěl, kdo by to taky chtěl?, tak proč teda... Obrátilo se proti mně to, s čím jsem byla vždycky nejdůvěrnější, mé tělo. Mé tělo, ty zrádče, neopouštěj mě.

…

Už kolik dní se vehementně modlím. Je to jako letní liják, jenže mi to jde jak psovi pastva. A přitom modlit se člověk má. Modlitba nepřináší řešení tím, že by se změnil svět nebo že se nám rozsvítí v hlavě, nýbrž tím, že o píď posune tu strnulost, co se v ní všecko jeví jako dokonale nehybné, bezvýhledné, a to tím, že v nás povstane něco nepatrného a dokonale bezvýznamného, snad ani ne víc než toporný záměr modlit se.

Nestalo se nic.

Přeložil Milan Navrátil