Peter Matthiessen: Země stínů

V celé oblasti Deseti tisíce ostrovů byl Chatham Bend největším indiánským pahorkem hned po Chokoloskee. Tvořilo jej čtyřicet akrů úrodné černé půdy zarostlé neprostupnou houštinou, protože zdejší osadník se svou manželkou a dcerou na své půdě nijak nehospodařili – zabývali se převážně lovem ptáků a živili se kukuřicí a rybami. Jako většina obyvatel Ostrovů byl i Will Raymond psanec a vrah, jehož zamračený obličej na vás hleděl z šerifových zatykačů na celé trase z Tampy až po Key West. Na Chathamu se mu líbilo, protože ostrov obklopovaly míle mangrovových bažin, takže muži zákona se na něj nemohli dostat jinak než po řece.

Chlapec o tom prašivém darebákovi už ledacos slyšel a měl pořádně nahnáno. Blížili jsme se po řece k ostrovu a drželi se v bezpečné vzdálenosti. Na břehu jsme viděli nevábnou chatrč z palmového listí a kouř, ale když jsem zavolal na pozdrav, místo odpovědi bylo slyšet jen tiché plesknutí rybí ploutve, šum plynoucí řeky a skřehotavý hlas ptáka z mýtiny. Chlapec přirazil loďku ke břehu a já jsem vystoupil. Přikázal jsem mu, aby se vzdálil z dostřelu, ale zůstal na dohled, aby Will Raymond viděl, že mám svědka. Teprve když byla loďka dost daleko, znovu jsem jednou nebo dvakrát zavolal a pak povystrčil hlavu nad pobřežní křoviny, abych se rozhlédl. Nikde se nic nehýbalo. Pomalu jsem se vztyčil, ruce jsem držel nápadně od těla, a nervózně jsem se co nejlíbezněji usmál na umolousané děvče, které vzápětí zase zmizelo v chatrči.

Po celou dobu mě měl Will Raymond na mušce. Cítil jsem kovový chlad jeho pušky a její nenasytné hlavně, srdce jsem měl jako nahé a hrudník pod košilí bledý a křehký, ale stál jsem tam zpříma a zatím celý, s revolverem schovaným v rukávu, vytrvale jsem se usmíval a rozhlížel kolem dokola, jako bych se kochal okolím.

Konečně jsem uslyšel drsné chraplavé zakašlání, jako když zvrací pes, a když jsem se otočil, uviděl jsem chlapíka šeredného jako noc, který vystoupil zpoza své chatrče. Neoholený, bosý, ve špinavých hadrech a starém děravém klobouku, v závanu větru od řeky páchl jako mršina. Slušně jsem pozdravil, ale on mi nepřestával mířit ručnicí na břicho a prst se mu cukal na kohoutku. Cestou vnitrozemím z Oklahomy na jih jsem už viděl spoustu jemu podobných ničemů, bílých nuzáků s nožem v zubech a vpadlýma očima pod černým kloboukem, a také vychrtlých žen s mastnými vlasy připomínajícími koňské žíně a kysele páchnoucími kojenci na vyzáblých šlachovitých předloktích. Každou chvíli se některý z nich zblázní a někoho zastřelí. Will podle všeho nebyl výjimka, a ten zlozvyk už mu zůstal. Díval se na mě krhavýma nateklýma očima, zdraví očividně podlomené pitím, ale přitom stále ještě při síle – velmi nepříjemná kombinace u tak nebezpečného chlápka.

Ústí pušky z bezprostřední blízkosti vypadá jako černá díra vedoucí přímo do Pekla, ale já jsem se pořád statečně usmíval. Pane Raymonde, řekl jsem, přišel jsem vám vyslovit zajímavou obchodní nabídku. Nebudete tomu věřit, pokračoval jsem, máte před sebou muže, který je ochoten vám teď hned vyplatit na dřevo slušnou sumičku za to, že mu přenecháte pěkné hospodářství na kvalitním pozemku – jako je tohle. Dvě stovky dolarů, například (v těchhle chudých končinách přiměřená částka za místo zabrané usídlencem, jak mi řekl Erskine).

Will Raymond na mě upíral nepříčetný pohled a na dobré způsoby si věru nepotrpěl. Ani mě nepředstavil těm ženským, které vykukovaly ze své nory jako prérioví psouni nahoře v Oklahomě. Po pravdě řečeno mi vůbec neodpověděl, jen si znovu odkašlal a vrhl směrem ke mně hnusný chrchel, který vytáhl až odněkud z paty. Zmínka o penězích na dřevo ho však zaujala. Přimhouřil nateklá očka. Evidentně odhadoval, kolik peněz by asi mohl vyšacovat na mojí mrtvole, ovšem musel vzít taky v úvahu chlapce na řece, který se snažil udržet loďku na místě v proudu. Will Raymond dospěl ve svém životě do bodu, kdy už mohl ztratit jen velmi málo.

Znova si odchrchlal, temně a skřípavě. „Jestli hledáte hospodářství na samým konci tohohle prašivýho světa až u pekelný brány, kde vás od nejbližšího trhu dělí sedumdesát mil mořský vody, a jestli máte rád společnost věčně hladovejch komárů a třímetrovejch hadů, žraloků a panterů a krokodýlů a všelijaký další odporný havěti, kterou si Pán vymyslel, aby svý hříšníky potrápil – tak by se vám tady mohlo líbit.“

„To je přesně místo pro mě!“ zajásal jsem.

„Tak to teda není, vy chytrej, protože já sem tady byl dřív. A příště, panáčku, až vlezete na můj pozemek bez mýho dovolení, tak vám rovnou ustřelím makovici, jasný? Chcete vědět ještě něco?“

„Ani snad ne,“ řekl jsem pořád stejně vesele a zamával na loďku. Zatímco jsem čekal, než dorazí ke břehu, rozhlížel jsem se kolem a v duchu uvažoval, jak moc by se mojí Mandy líbily ty dva košaté „hořící stromy“ s velkými rudými květy. „Takže přeju krásný den na řece, pane. Tady může mít člověk opravdu radost ze života.“

Vyplivl další dávku hlenu. „Vy se budete radovat už nejvejš pár vteřin, panáčku. Pak už nebudete cejtit vůbec nic.“

Měl jsem v rukávu pod předloktím schovanou svou osmatřicítku, tak aby mi mohla rychle vklouznout do dlaně. Provrtat na místě tohohle tchoře by bylo milosrdenství pro všechny zúčastněné, zvlášť pro ty jeho usoužené ženské. Místo toho jsem ale nastoupil do loďky a zamířili jsme na pevninu. Teď jsem ze všeho nejvíc potřeboval získat pověst poctivého a zodpovědného občana, takže jsem se projednou neřídil svým heslem „na hrubý pytel hrubá záplata“, ale v duchu jsem si pomyslel, že „všechno má svůj čas“. A pak jsem se zařekl, že si to s tímhle smraďochem ještě vyřídím, jako že se Jack Watson jmenuju, i když ve skutečnosti se samozřejmě jmenuju jinak.

Will Raymond sledoval loďku, dokud jsme nezmizeli mezi stromy v další zátočině. Jeho temná a nehybná postava čněla na břehu jako cypřišový pařez nad bažinou, dlouhou pušku ještě z občanské války měl položenou na rameni jako Smrťák kosu. Když jsme byli dost daleko, znovu jsem se ohlédl a s uspokojením viděl, že ústí Chatham River, celé zarostlé chůdovitými mangrovníky, spolehlivě unikne lidským zrakům dokonce i ze vzdálenosti půl kilometru od pobřeží.

CAYO HUESO neboli BONE KEY neboli KEY WEST

Koncem týdne jsem se vypravil do Key West a poprvé uviděl Lost Man’s River, neboli Řeku ztraceného muže, která je tím nejdivočejším srdcem téhle divočiny. Na Žraločí řece ještě o něco níž na jih rostou obrovské tmavé mangrovy až do výše pětadvaceti nebo třiceti metrů jako neprostupná zeď: chlapec mi řekl, že prý to jsou největší mangrovové houštiny na světě. Od Žraločí řeky pak tohle mangrovové pobřeží pokračuje, až na Cape Sable, dlouhou bílou pláž, kde se kdysi vylodil Juan Ponce de León se svými konkvistadory a v těžké zbroji pochodoval bahnem a dusným horkem dobýt slané a jílovité močály a hnědé brakické bažiny mrtvého zálivu.

Z Cape Sable jsme pluli podél pobřeží na západní konec dlouhých pláží se světlými písečnými dunami, klikatými tyrkysovými zátočinami a smaragdovými ostrůvky po levoboku, a tisíce mil se rozprostírající modrou hladinou zálivu na pravoboku. Erskine vždycky ukázal prstem, když zaslechl na hladině funění tarpona, té nádherné veliké stříbrné ryby: a  dál od břehu pak jsme viděli skákat i obrovité rejnoky, kolem nichž se při dopadu do vody rozstřikovaly gejzíry bílé pěny.

Vpodvečer se pak v dálce na jihu ze sluncem prozářené mlhy vynořily stožáry a ráhna celé armády velkých plachetnic. Cayo Hueso neboli Ostrov kostí. Počátkem devatenáctého století byla na ostrově dnes nazývaném Key West vybudována námořní základna na ochranu před piráty a nebezpečím přílivových vln, ale dnešní piráti se vyskytují na souši, kde působí jako obchodníci, záchranáři a právníci.

Naše loď Veatlis proplula pod jihozápadním větrem kolem majáku a zamířila do průlivu. Kdo by se nadál, že na konci dlouhého poloostrova a souostroví nesčetných ostrůvků daleko od hlavní pevniny najde tak rušný přístav, jako je Key West Bight? Takové hemžení stěžňů, malých i velkých plavidel, tolik ruchu a chvatu? Obchodní lodě z New Yorku, škunery z Havany i bárky z Kajmanských ostrovů, které dovážejí živé karety do sádek, odkud jsou dopravovány do zpracovatelských továren na pevnině, jak mi vysvětlil Erskine. Mezi tím vším se hbitě proplétají a kličkují celé flotily malých „smackee“ šalup s bachratými plachtami, které přirážejí k bokům velkých lodí a nabízejí ke koupi ryby, jež rybáři uloví v pobřežních vodách a přepravují živé v nádržích uprostřed trupu šalupy: různými druhy makrel zásobují jednak trh ve městě, a také překupníky z Havany. Na otevřených prostranstvích na pevnině se suší mořské houby, které se dovážejí do New Yorku loděmi společnosti Mallory Line, jež zásobuje Key West nezbytnými potravinami.

Poté, co jsme přeložili náklad sáhového dříví na vozy tažené koňmi, které zacouvaly až na mělčinu, vystoupili jsme na břeh i my. Key West je přístavní město, ve kterém žije osmnáct tisíc přistěhovalců a utečenců všech barev a odstínů pleti – osmnáctkrát tolik, než kolik byste napočítali na celém jihozápadním pobřeží poloostrova v délce osmi set mil až na sever do Tampa Bay. Samotný ostrov Key West je sedm mil dlouhý a tři míle široký a město sousedící se starou pevností stojí na přirozené pískovcové skále. Ulice z bílých mušlí jsou úzké a samá díra, s rozbitými chodníky a kalužemi stojaté vody plnými drobných mátožných komárů. Kokosové palmy se sklánějí nad bílými domky se zelenými okenicemi a stinnými zahrádkami s pestrobarevnými květinovými záhony a tropickými stromy. Citrusy, fíkovníky, datlové palmy, mandloně a akácie, tamarindy a sapodilly – tyhle mi aspoň poradila jedna stará místní dáma, když jsem se zajímal, kterým stromům by se mělo dařit na plantáži o něco výš na severu na Chatham River.

Ve městě jsem se také vypravil do kanceláře šerifa okresu Monroe Richarda Knighta, abych mu podal informaci ohledně jistého nechvalně známého zločince na útěku, jehož podobizna je k vidění na zatykači vylepeném na místní poště. Sdělil jsem mu, že hledaný vrah Will Raymond se zdržuje nedaleko odsud na pobřeží Chathan River. Šerif o tom samosebou dobře věděl a neprojevoval nijak velké nadšení, když jsem mu to připomněl. Povzdechl si a ukousl špičku doutníku. Teď bude nucen vyslat na místo policejní oddíl, zatímco dosud – jako většina mužů zákona užívajících si v klidu skromných úplatků plynoucích z volené funkce – se podobným ožehavým záležitostem pokud možno vyhýbal.

Posadil jsem se na židli, kterou mi šerif nenabídl, a řekl jsem, že rozhodně nechci dělat panu Raymondovi nějaké potíže, ale jako zákonů dbalý občan vím, co je mou povinností. Šerif Knight se mi poprvé podíval do očí a jízlivě poznamenal: „Chcete tím říct, že nebudete požadovat vyplacení odměny?“

S šerifem jsme si od prvního okamžiku výtečně rozuměli v tom, že si navzájem nejsme ani trochu sympatičtí. Přesto o několik dní později šerifovi lidé až do tří hodin ráno uzavřeli ústí řeky a poté pokračovali s přílivem proti proudu (jak jsem jim poradil) až k místu, kde čtyři muži vystoupili na břeh a hlasitě vyzvali Willa Raymonda, aby vyšel z domu s rukama nad hlavou. Will se rozkřikl, že ať se propadne, jestli se vzdá bez boje, a na důkaz jim nad hlavou prosvištěla kulka, ale než se rozptýlil dým, měl dobojováno. Šerifovi muži hodili jeho tělo do lodi, načež projevili vdově soustrast a vyslovili laskavou nabídku, že může nebožtíka doprovodit a udělat si pěkný výlet do města, což ona odmítla slovy: „Děkuju pěkně, hoši, ale nemám zájem.“

Když jsem zašel k šerifovi podruhé, abych mu poblahopřál k úspěšnému zásahu, zmínil jsem se mezi řečí o svém oznámení, díky němuž byl Will Raymond přiveden před spravedlnost. Šerif na mě zamrkal, otevřel zásuvku a beze slova mi hodil balíček s dvěma sty padesáti dolary.

Nenechal jsem si z těch peněz ani cent. Z šerifovy kanceláře jsem zamířil rovnou do hostince u Peg na White Street a celou částku nabídl vdově Raymondové jako útěchu v jejím žalu. Vdova už vypadala mnohem líp, nebo se přinejmenším umyla. Nijak se neupejpala a řekla: „Tohle je namouduši můj šťastný den, cizinče, a vy jste můj zachránce, Bůh vám žehnej!“ Nabídla mi pálenku a něco k zakousnutí a pak mě pozvala k sobě do postele, z čiré vděčnosti a lásky k bližnímu.

Když jsem si zapínal kalhoty, zmínil jsem se o pozemcích nebožtíka Raymonda, a ona mě naléhavě prosila, abych je od ní přijal darem, a zároveň prohlásila, že upřímně doufá, že už to prokleté místo nikdy v životě neuvidí. Takže celá ta pohnutá historie nakonec dopadla dobře. S lehkým srdcem jsem zamířil k přístavu a v duši mě hřálo vědomí, že se můj život konečně začal ubírat tím správným směrem.

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová

kapitola 4: Deset tisíc ostrovů (str. 642 – 647)
knihu vydala Modern Library, Spojené státy, v roce 2008

foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha