Petros Tatsopoulos: Srdce bestie

Příležitost

"Naštvala tě ta ženská?"
Slova mi dolehla k uším jako hojivý vánek ve chvíli zoufalství. Právě mě navštívila sestra — moje první návštěva ve vězení a hrome, ta mě vzpružila! Protože nezapomněla donést svetry, spodní prádlo, zubní pastu a taky opovržení všech příbuzných nad mým zločinem. Co jsem to zač, že jim nevěnuju ani myšlenku! Jak by se teď podívali svým sousedům do očí? Paní Triandafillová mě vyhnala, už začala soudní postup. Kam teď dají můj nábytek - skutečně se mi nezdá, že by měli tolik místa. Když jsem byl v úzkých, proč jsem nehledal práci jako každý druhý? Co řekne dětem o jejich strýci, až se začnou ptát? Cokoliv, jakkoliv, kdekoliv - a i víc v tom smyslu. Pobouřeně jsem spustil křik, zeje to naposled, co jsem ji chtěl vidět, a ať ji vezme ďas, jestli si troufne znovu mě navštívit. Když se začala zvedat k odchodu, celá se třásla, a věděl jsem, kde jsem a že si zavírám dveře ke světu venku. V ten den, až mě propustí, na mě nebude čekat ani živá duše, ani domov. Moje šťastná hvězda navždy zapadla.
"Nic jsme neodposlouchávali. Váš hlas se nesl až ke vchodu."
Byl to vyšetřující soudce. Vedle něj stál neznámý, usmívající se tlusťoch, asi šedesátiletý, trochu Říman dekadentní éry. Marně se snažil utopit svou páchnoucí přirozenost v silné kolínské.
"Dovolte, abych vás představil Polybiovi!" řekl soudce. "Polybius bude od této chvíle váš právník. Nemůžu zaručit, jestli se vám bude líbit, nebo ne, je to takový protivný chlapík - i tak vypadá -, ale můžu vás ujistit, že je to ten nejvhodnější člověk na tu šlamastiku, co ho potřebujete."
Úsměv nezmizel Polybiovi z tváře. Určitě už stejný hanopis slyšel předtím.
"Polybie, to je náš přítel Stephanos Tzoutzes!"
"Vskutku úžasný, musím přiznat." Polybius řekl, jako by přistoupil na řeči, které se do té doby nezlepšily.
"Obávám se, že je trochu ustrašený," pokračoval soudce. "Takže nejdřív od vás chci, abyste ho uklidnil."
"A kolik je vám let, příteli?" zeptal se Polybius.
"Dvacet čtyři."
"Pane bože! Takové mládí! A kolik miliónů jste ukradl?"
"Neměl jsem čas to spočítat," řekl jsem rozpačitě. "Podle odhadu to muselo být čtrnáct nebo patnáct."
"Patnáct miliónů! To jste riskoval pro pouhých patnáct miliónů? Co si dneska můžete dovolit koupit za pouhých patnáct miliónů?"
"A ještě k tomu, můj podíl byl jen jedna - "
"Třetina?" vmísil se soudce, aby mě poškádlil, ale taky mi zabránil udělat chybu.
"Polovina," opravil jsem se s úsměvem.
"No dobrá, mladíku," pokračoval Polybius, "kdybyste si náhodou myslel, že jste udělal něco velkého, věřte: když mi bylo jako vám, dokonce ještě míň, osmnáct, udělal jsem čtyřicet miliónů!"
"Ale ne, už ne, Polybie, zase to stejné!" protestoval soudce.
"Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Matka byla v kuchyni tři minuty a já se chopil příležitosti a sebral čtyřicet miliónů!"
Tak tomu říkám zvláštní smysl pro humor.
"Tím chcete říct, pane, že jste ukradl čtyřicet miliónů matce z peněženky?"
"Přesně tak! Vlastně v bankovkách po deseti miliónech! Použil jsem je, jak si vzpomínám, na láhev oleje a - "
"Je nesnesitelný! Varoval jsem vás!" řekl mi soudce s falešnou důvěrou. "Jakmile se dostane k některé takové příhodě z německé okupace, není k zastavení! Polybie, zapomněl jste na svůj slib? Nedal jste čestné slovo muže, než jsme sem přišli, že sklapnete, nebudete mluvit o okupaci a budete pěkně a tiše sedět jako hodný chlapeček a poslouchat tady našeho přítele?"
"To jsem dal, ale tady náš přítel," řekl Polybius rozmrzele, "toho nemá o moc víc, než abychom si sedli."
"No jistě - pardon - myslel jsem, že návštěvní doba za chvíli končí, a nevěděl jsem, jestli budeme mít čas na..." snažil jsem se záplatovat nedostatek způsobů, jak to šlo.
"Už skončí, vážně? No tak odsud vypadneme na zahradu, ať si trochu protáhneme nohy."
Další z jeho nemístných vtípků? Vůbec ne. Polybius se přitočil k dozorčímu. Promluvil s ním jako nadřízený s podřízeným a pak mě dozorčí posunul, abych je následoval. Předpisy se bezpochyby netýkaly jistých výjimek.
"Nestanu se takhle terčem ostatních vězňů?"
"Žádny strach, příteli," řekl Polybius. "Nemají zbraně."
Naše procházka netrvala déle, než jsem potřeboval, abych dokončil svůj popis, s jistotou, abych se doširoka nerozpovídal o žádném konkrétním bodu ani nevynechal nic důležitého.
"Můj názor je," poznamenal Polybius, opřený zády o břevno, "že váš případ na první letmý pohled zaručuje jistý skromný optimismus."
"Jak skromný?" vyzvídal soudce.
"Nechtě toho! A přestaňte se do toho míchat každou chvíli! Prosím! Náš chlapeček se dopustil krádeže. Jeho další přestupky se dají víceméně považovat za jediný, byly spáchány před krádeží nebo po ní, ale vždycky ve vztahu ke krádeži - za účelem buď ji připravit nebo zajistit si po ní útěk; a tak máme dobrý důvod doufat, že se vejdou do jednoho ortelu a nepřidají nic navíc... Taky se mi zdá nadějné, že náš přítel nikoho neuhodil ani nezabil: jinými slovy neosvědčil se jako, jak tomu říkají hloupí soudci, "zločinecká osobnost"; tím chci říct, že to dítě tady pouhou silou svého vzhledu a jenom tím — a proto můžete dokonce předvolat Lamrozza jako svědka u soudu - totiž pokud ho dokážete vzkřísit z hrobu -"
"Tak teď blouzníte, " protestoval soudce.
"Tak abych to uzavřel - a už bych to udělal dřív, kdybyste mi v jednom kuse neskákal do řeči -, řekl bych, že tady náš přítel se tolik podobá archandělu Michalovi nebo Gabrielovi či komu, že snadno můžete tušit, že byl sveden na scestí, že má slabou povahu, které snadno podlehl, a v žádném případě nemůžete říct, že tento křehký, bledý, malý obličej je schopen byť jen myšlenky na zločin..."
Patolízalství o mém obličeji, jeho bledosti a mých andělských křídlech byl začátek, jak mi lézt na nervi. Skoro mě přesvědčili, že už nepotřebuji jejich pomoc, protože jsem měl každou chvíli vstoupit na nebesa.
"Krádež je pochopitelně vždycky krádež," pokračoval Polybius. "Dvacet čtyři říkáte?"
"Ano."
"Bohužel nemůžeme uplatnit fakt poadolescence. Ksakru, chlapče! Proč jste musel spáchat zločin tak dlouho?"
"Přestaň vtipkovat, Polybie!" soudce se na něj upřeně podíval. "Jde o to: co budeme teď dělat?"
Právník se nadechnul.
"Máme přece jeho předchozí neposkvrněný rejstřík: ten odepíše tak dva roky, možná víc. A navíc, navíc," opakoval, jako by sám nevěděl, oč jde, "jistě, proč!" bouchnul soudce nadšeně do zad. "Právě na tom všechno založíme: že jste zachránil lidský život!"
Nepletl si můj případ s něčím jiným?
"To jsem udělal?" ukázal jsem na sebe.
"Samozřejmě! Neřekl jste, že Tsakiris se pokusil vystřelit na odboráře a
vy-"
"Nic takového jsem neřekl!" přerušil jsem ho. "Řekl jsem jenom, že mířil na muže..."
"Mířil, můj bože!" Polybius byl vzteky bez sebe. "Střílel, nebo ne?"
"Mířil... puška vypálila, jestli to chcete slyšet!"
"Tak co tedy vlastně děláme? Hrajeme si se slovy nebo co? Vystřelil na muže, pokusil se zabít člověka, a nebýt vás, kdybyste nezachytil jeho ruku..."
"Pardon," zastavil jsem ho krátce. "Možná vystřelil, puška mohla vystřelit, ale i já jsem vtom nakonec mohl mít prsty, protože kdybych ho nechytil za ruku, puška by nemusela vystřelit ... no, prostě neměl v úmyslu vystřelit!"
Polybius se zamračil: zřejmě to byla nejhloupější věc, kterou kdy v životě slyšel.
"Podívejte se, mladíku, fakt je, že vystřelil: na tom jsme se všichni shodli. Jak víte, co měl v úmyslu udělat?"
"Sám mi to řekl. Řekl, že chtěl vzít odboráře jako rukojmí, že nechtěl střílet!"
Přesvědčil jsem ho: mlčel jsem.
"Předpokládejme, příteli, že chtěl střílet a že vystřelil - jak to skutečně udělal... co jste čekal, že řekne? Že měl v úmyslu krvavě zabít člověka a blahopřát vám, že jste ho zastavil?"
"Vím, že to možná zní legračně," řekl jsem, "ale Tsakiris mi nikdy nelhal."
Ti dva džentlmeni, kteří přišli, aby mě sami od sebe zachránili, aniž mi dlužili to nejmenší, aniž sledovali vlastní cíle, a činili tak z nejvznešenějších pohnutek, se podívali jeden na druhého jako podvedení manželové. Zejména Polybius se vůbec neobtěžoval zastírat nebo zmírňovat svůj vztek; a určitě by byl odešel a ponechal mě bídnému osudu, ke kterému mě odsoudila chorobná stupidita, kdyby nezasáhl soudce.
"Obávám se," řekl mírně, "že to, co oba říkáte, není k věci: otázka je, dovolíte-li, ne zda Tsakiris chtěl vystřelit, nebo ne - to se asi nikdy nedovíme -, ale jak využít faktu, nepopiratelného faktu, že vystřelil, a zlepšit Stephanosovu situaci."
"Myslím, že to není úplně fair k Tsakirovi," dodal jsem si odvahy, abych to řekl.
"Pane bože! Jak jste opovážlivý!" vzdychl Polybius. "K čemu to všechno je, fair nebo ne? Nic takového neexistuje! Jde o to, udržet jich co nejvíc na druhé straně vězeňských mříží a co nejdéle!"
Nedovolil, abych protestoval.
"Poslouchejte, milý příteli, neztrácejme teď čas. Z důvodů, které dosud zůstávají nejasné, mívají soudci sklon uplatnit svou mírnost u jednoho případu a přísnost u jiného. A i když, znovu říkám, jsou většinou nepředvídatelní a nevypočitatelní - nikdy nevíte, jestli se dobře vyspali nebo měli noční můru v hádce s manželkou nebo je pokousal pes, ani proč vám dají deset let navíc nebo vás mrknutím oka pošlou na popravu - nikdy nezapomeňte dát jim příležitost, abyste se stal jejich oblíbencem. Běda vám, když je urazíte -nespravedlivý rozsudek, krutý rozsudek, by se mohl, jenom mohl dostat skrz jejich tlustou hroší kůži a způsobit zažívací potíže, průjem nebo bolest hlavy, nic horšího než tohle... co se vás ubohého týká... A teď zpátky k věci: váš přítel Tsakiris sedí přinejmenším dvacet let. V jejich zápisech je to recidivista, vidíte, dokonce se pokusil zabít člověka - bez ohledu na to, co řeknete o jeho úmyslech nebo nárocích nebo o čem! Jestli chcete jet sním v jednom vlaku a dokázat soudu, jaký poklad je tento zločinec, skvělé, ale nedostanete míň než deset let! Vaše jediná naděje je přesvědčit soudce - ne dokázat, to ne, protože žádný soudce se nechce obtěžovat hrát dobrmana jako Maigret s tolika nevyřízenými případy - přesvědčit ho řekněme všemi možnými prostředky, které máte k dispozici, svýma nevinnýma očima, zlatými kadeřemi, uplakanou tváří, přesvědčit všechny ty kretény, kteří kašlou na vás i zbytek světa, co se tohoto týká, no dobrá. Budu stručný, panstvo - že jste oběť, že jste byl přiveden na scestí zlými okolnostmi, že byste musel dát v sázku vlastní život, kdybyste ho nenásledoval, a že za minutu dvanáct všemohoucí, který odhání všechna zla, vám otevřel oči a spatřil jste světlo a zabránil zločinu, což vás mohlo stát život, protože jste riskoval, že dostanete kulku do zad... Pokud předložíte fakta v tomto světle, pak ve spojení s polehčujícími okolnostmi nedostanete víc než dva tři roky a dočkáme se, že vás pošlou do zemědělského vězení, kde se budete učit dojit krávy, krmit králíky a celkově získáte dovednosti, které se vám budou hodit, až se svobodně vrátíte do Athén dřív než za rok - neboť každý pracovní den tam platí za dva a vy budete propuštěn, jakmile si odsloužíte třetinu času. Nedělejte si žádné výčitky kvůli Tsakirisovi: přinejhorším dostane čtyři pět let navíc... Věřte mi, drahý příteli, konec konců není tak velký rozdíl mezi dvaceti a pětadvaceti lety - pokud nespácháte sebevraždu v prvních pěti letech, buď si zvyknete, nebo se zblázníte, což je skoro totéž. Ale mezi dvěma roky - vlastně ve skutečnosti jedním - řekněme něco jako prodloužené prázdniny na farmě - a deseti lety je stejný rozdíl jako mezi životem a smrtí."
V té chvíli jsem to už nebyl já, kdo stál před ním. Obhajoval mě před budoucím soudem, nešetřil žádným ze svých po sobě jdoucích výbuších srdceryvných výmluvností směrem k vrchnímu soudu, v souboji se soudcem z lidu. Můj starý soudce, který ho předtím neustále vyrušoval nejmenšími záminkami, se mezitím držel posvátně potichu, jako by sním a s jeho důkazy tiše souhlasil: jinými slovy usvědčení.
"Prostě nemůžu takhle lhát," pronesl jsem se vší odvahou, kterou jsem k tomu sebral.
"Tady můj přítel," zachichtal se Polybius, obraceje se na soudce, "věří, jak se zdá, že jsme v jakémsi jezuitském klášteře a klábosíme o pravdě, spravedlnosti a jiných takových platonických věcech. Tak už dál neztrácejme čas - dobrý den a pane všemohoucí, smiluj se nad vámi!"
"Počkejte vteřinu, Polybie!" zadržel ho soudce, znepokojen výsledkem. "Nedávejte mu takhle nůž na krk! To není soutěž, ve které můžete vyžadovat odpověď za dvacet vteřin. Dejte mu čas na rozmyšlenou, nesvazujte mu ruce!"
"Já nikoho ani nic nenutím," odpověděl Polybius s nádechem uražené pýchy v hlase. "Čas je jeho, může ho využít, jak mu vyhovuje - může si to rozmyslet nebo ne, může si dokonce vymyslet lepší řešení, ale prostě nemůžu tolerovat," a tady zvýšil hlas, "aby mi někdo, kdo je o polovinu mladší než já, kázal o morálce. Ne, pánové, opravdu moc děkuji, ale do takové diskuse se nechci vměšovat."
"Ale to jsem neměl na mysli," bránil jsem se.
"A popravdě v tom ani není problém,“ soudce ještě jednou zopakoval, očividně stranil Polybiovi. "Co je pravda a co faleš, jestli to bylo dobrovolné, nebo ne, prostě můžeme se do toho všeho pustit mnohem důkladněji, někdy jindy se sklenkou whisky v ruce. Hlavní, Stephanosi, naléhavé je, abyste našel způsob, jak z té bryndy ven, a to rychle! Neočekávám, že si to teď uvědomujete, protože jste tady nebyl díl než týden, ale brzo, velmi brzo, buďte si jist, zapište si má slova, oprášíte všechny své filozofické zábrany, které všemožně ctím, a budete toužit dostat se ven, ven, za každou cenu! Na toto téma jsme měli zajímavou výměnu názorů s Polybiem, než jsme sem přišli."
"A já vám řekl, že je brzo, moc brzo!" pospíšil si Polybius, aby neměl nic společného se soudcem.
"Polybie, ach Polybie, vy víte, jak hluboce si vážím vaší inteligence! Takže nečekám, že od vás uslyším, co je samozřejmé! Neptal jsem se vás, jestli je příliš brzo, nebo ne; prostě jsem se ptal, je-li to možné."
uProč, dokonce i zemětřesení je možné!" vykřikl soudce s rozhořčením. "A buďte si jist, že vaše výtečná myšlenka je ve svých důsledcích stejná senzace jako zemětřesení, především když se o něm dozví jeden z upírů!"
"Jde tady o to, abych rozuměl, o čem mluvíte?" přidal jsem se.
"Tento pán," ujal se Polybius vysvětlení, "ztratil veškerou představu o proporcích, za každou cenu chce vyprovokovat svůj osud, mladý muži, osud, který mu dosud byl nakloněn..."
"Prokristapána, Polybie, dokončíte už pro změnu větu?" zabručel soudce.
"...jinými slovy, chce v ten moment, kdy ještě neoschl inkoust v novinách..."
"Polybie!"
"Jak mám skončit, když mě pořád přerušujete? Chce se, milý příteli, s vaším případem obrátit na magistrátní soud, jednoduše vás chce odtud dostat na kauci do dne, až bude přelíčení, s jistými omezeními samozřejmě, řekněme jako zákaz cestování do zahraničí, každých 14 dnů se hlásit na policii a tak, pochopitelně, až složí určitou částku peněz, kterou dosud nesehnal, ujišťuji vás, ale se svou prasečí hlavou a neústupností sobě vlastní, ji nejspíš sežene, i kdyby se sám měl dopustit krádeže... tedy: že dokážu být stručný, když mě necháte?"
Jako by do mě hrom uhodil. Myšlenka dostat se brzo z vězení nejen přesahovala má nejbujnější očekávání, ale ani mezi ně nepatřila. Cožpak moje šťastná hvězda měla znovu, tak brzo po zapadnutí, vyjít? Ale pořád jsem měl v hlavně hodně otázek.
"Slyšel jsem taky něco o upírech, nebo se mýlím?"
"Upíři, tak říká Polybius novinářům," vzal soudce Polybiovi, „bojí se skandálu, kdyby a až na to přijdou. Polybius vědomě přehání - zmlkněte, Polybie! Novináři, Stephanosi, už na vás úplně zapomněli a my pochopitelně nebudeme roztrušovat zprávy po celé zemi, celý případ budeme držet v potřebné diskrétnosti. Za druhé: náš drahý Polybius neřekl, že existuje předchozí případ, tedy přesněji případy..."
"Ale i zemětřesení mají předchozí případy!"
"Co to je pořád s tím zemětřesením, Polybie? Co to do vás vjelo? Kde je váš smysl pro praktické věci? Proč nám, místo toho, abyste z toho všeho dělal senzaci, neřeknete, na jaké lidi se máme obrátit?"
Polybius se zamračil, jako kdybych dostal příliš moc svobody.
"Na koho a jak," řekl soudci, "to bych raději, dovolíte-li, v soukromí, mezi čtyřma očima!"
"Tak slibte, tady před naším přítelem, že to prodiskutujeme!"
"Tak to už stačí. Rozloučíme se snáším přítelem a vypadneme odtud!" řekl a zneklidněně odešel.
"Neberte všechno za bernou minci!" řekl mi soudce. Zpočátku vždycky dělá těžkosti, ale nakonec spolupracuje. Všechno dopadne, jak chceme my, věřte tomu!"
"Můžu se vás na něco zeptat, pane? Něco, na co jsem se chtěl už dávno zeptat...?
"Ven s tím, poslouchám!"
Změnil jsem rozhodnutí, ale bylo příliš pozdě couvnout.
"Co se stalo s Arisem? Jak jste se o něm rozhodl?"
Byl překvapen. Nečekal takovou otázku.
"Samozřejmě jsme ho pustili," řekl vesele.
"Hej, nebudu na vás čekat do skonání světa," křičel Polybius z dálky.
Soudce vztáhl ruku.
"Mějte trpělivost," řekl. "Brzo ode mě uslyšíte."
Váhavě jsem mu potřásl rukou. "Bylo by pro vás moc těžké říct, proč to všechno pro mě děláte? Proč mě chcete dostat ven?"
Usmál se; třebaže trochu opožděně, zazněla otázka, kterou očekával.
"Bylo by pro vás moc těžké," zeptal se mě na oplátku, "zahodit formality?"


z angličtiny přeložila Ivana Bozděchová