Před zmrtvýchvstáním těla Luky Signorelliho

Jen pohleďte, jak spěchají

zpátky

do svých těl,

tihle duchové.

Pověz, tělesnost, je to lepší,

že tak

velmi spěchají?

Shora

sesílají

zelenokřídlí andělé

hlasy trub a světlo. Avšak těm duchům

na tom nezáleží,

jen se spěchají shluknout,

spěchají se

rozhovořit, až

je z toho tržiště,

je z toho člověčenství. Ale stejně se

ptáme sami sebe,

v kněžišti

šeré katedrály,

je to lepší – zpátky?

Umělec

se pokusil to tak předestřít: každý pruh svalů,

který ty bytosti usilovně roztahují,

aby mohli vstoupit,

je dokonalost sama. Ovšem co oni

–  jde jim snad také

o dokonalost,

když se prodírají

horní slupkou půdy

do hmotnosti, do barev,

do oka

malířova? Venku

se píše rok 1500,

kolem katedrály

se mezi trsy divoké

stříbrné trávy spěšně rozevírají

ulice…

Muži a ženy

před zdí katedrály

nevědí,

když už se dostali tak daleko,

jak zarazit

svůj spěch. Shlukují se

do skupin, spojují

v páry. Brzy

jsou někteří oblečení, vzdalují se

od sebe, rodí se

perspektiva. Když v Orvietu stojíme

pod nimi

v kostele, jak jim máme

vysvětlit,

že by měli být tvrdí a bezostyšní

a rozvážní,

že není žádný

vstup,

jen vstupování. A stále

přicházejí

a touží po jménu,

touží

po štěstí.  Luca Signorelli

ve své dílně

ve jménu Boha

a vědy

a uvěřitelného poznání

vnikl do lidského těla,

aby zkoumal příchod člověka na svět.

Avšak stěna

tělesné hmoty

se otevírá dál a dál

a bod, ve kterém mizí, je tak hluboko

a znovu a znovu uniká,

že nám stále ještě zbývá ji najít

a přimět ji, aby nás

zastavila.  A tak Signorelli řezal

stále hlouběji

a pomalu postupoval

od symbolického

ke krásnému. Jak daleko

je pravda?

Když jeho jediný syn

zemřel násilnou smrtí,

dal si přinést jeho tělo

a položit ho

na kreslicí stůl,

načež

poodstoupil

a čekal na nejlepší

možné světlo, na nejlepší hlubinu

dne. A pak,

s opatrnou elegancí

a rozmyslně

pevnou rukou, řízl

do stínu a zatínal ostří

do kostí a šlach a každé

dutiny,

ve které se utápělo

studené světlo.

Trvalo mu celé dny,

ono ponorné

laskání, řezání,

uvolňování,

než se jeho mysli

podařilo vniknout

do otevřeného těla

a zacelit se.

přeložil Miroslav Jindra