Primo Levi: Příměří

Vyšli jsme následujícího rána za úsvitu (toto vyprávění je utkáno z mrazivého svítání) a naším cílem byly Katovice: ověřili jsme si, že je tam opravdu několik center, kde se shromažďují rozprášení Italové, Francouzi, Řekové atd. Katovice jsou od Krakova vzdálené asi osmdesát kilometrů: za normálních okolností o něco víc než hodina vlakem. V té době chybělo dvacet kilometrů kolejí, nebylo na co přesednout, řada mostů byla vyhozena do povětří, a vzhledem k špatnému stavu trati vlaky jezdily jen ve dne, a to velice pomalu, a v noci nejezdily vůbec. Byla to cesta značně složitá, která trvala tři dny, s nočními zastávkami v místech nesmyslně vzdálených od spojnice mezi oběma body: cesta plná hladu a zimy, která nás prvního dne dovedla do obce zvané Trzebinia. Tady se vlak zastavil a já jsem vystoupil na peron, abych si protáhl nohy ztuhlé mrazem. Asi jsem byl jeden z prvních zebrovaných, kteří se na této stanici zvané Trzebinia objevili: okamžitě mě obklopil houf zvědavců, kteří se mě jeden přes druhého na něco vyptávali polsky. Odpověděl jsem, jak jsem nejlépe uměl, německy; z hloučku dělníků a vesničanů vystoupil městsky oblečený člověk v plstěném klobouku, s brýlemi a koženou aktovkou v ruce: advokát.

Byl to Polák, mluvil dobře francouzsky a německy, byl velice zdvořilý a přívětivý. Zkrátka měl všechno, jak se patří, abych v něm po nekonečném roce otroctví a zapomnění mohl vidět vyslance, mluvčího civilizovaného světa: prvního, kterého jsem potkal.

Měl jsem toho nekonečně mnoho na srdci, co jsem nutně musel sdělit civilizovanému světu: o sobě samém a tím i o všech ostatních, o všech těch krvavých událostech, o všem, co musí, jak se mi zdálo, otřást svědomím každého člověka až do morku kosti. Ten advokát byl skutečně zdvořilý a přívětivý: vyptával se mne a já jsem o překot vykládal o svých ještě zcela čerstvých zkušenostech z Osvětimi, která ležela tak blízko a o níž přesto zřejmě nikdo nic nevěděl, o hekatombách, kterým jsem sám unikl, o všem. Advokát překládal do polštiny pro ostatní publikum. Neumím sice polsky, ale vím, jak se řekne žid a jak se řekne politický; a brzy jsem si uvědomil, že překlad mé zprávy byl sice účastný, ale nebyl věrný. Advokát mě líčil shromáždění nikoli jako italského žida, ale jako italského politického vězně.

Udiveně a takřka dotčeně jsem ho požádal, aby mi to vysvětlil. Odpověděl mi rozpačitě: C?est mieux pour vous. La guerre n?est pas finie. (Je to tak pro vás lepší. Válka ještě neskončila.) Řekova slova.

Cítil jsem, že ta vřelá vlna radosti z nabyté svobody, z toho, že jsem zase člověk mezi lidmi a že žiju, mě rychle opouští. Náhle jsem si připadal starý, bez krve, a má vyčerpanost dosáhla přímo nadlidských rozměrů: válka neskončila, pořád je válka. Moji posluchači se trousili pryč: zřejmě pochopili. O něčem takovém se mi zdávalo, všem se nám o tom zdávalo za osvětimských nocí: že mluvíme a nikdo nás neslyší, že jsme na svobodě a jsme sami. Zkrátka brzy jsem s advokátem osaměl a za chvilku mě se zdvořilými omluvami opustil i on. Doporučil mi, stejně jako předtím farář, abych raději nemluvil německy; když jsem chtěl vědět proč, odpověděl vyhýbavě: Polsko je smutná země. Popřál mi hodně štěstí a nabídl mi peníze, jež jsem odmítl: zdálo se, že je dojatý.

Hvízdání lokomotivy oznámilo odjezd vlaku. Vlezl jsem zpátky do nákladního vagonu, kde na mě čekal Řek, ale o příhodě jsem mu nic neřekl.

Nebyla to jediná zastávka: následovaly další, a na jedné z nich, právě večer, jsme si uvědomili, že Szczakowa, kde každý dostane teplou polévku, je nedaleko. Bylo to sice směrem na sever, kdežto my jsme měli jet na západ, ale protože ve Szczakowé každý dostane teplou polévku a my jsme neměli na práci nic jiného než ukojit hlad, proč si to nenamířit do Szczakowé? Tak jsme vystoupili, počkali jsme si na správný vlak a pak jsme se znovu a znovu hlásili u pultu Červeného kříže; myslím, že polské sestry mě s jistotou poznaly a že si mě pamatují dodnes.

Když nastala noc, uložili jsme se k spánku na zemi, uprostřed čekárny, protože všechna místa podél stěn už byla obsazená; o několik hodin později se objevil polský četník, vousatý, kníratý, ruměný a tělnatý. Moje oblečení v něm zřejmě vzbudilo soucit a zvědavost. Marně se mě pokoušel vyptávat ve svém rodném jazyce; odpověděl jsem první větou, kterou se člověk v neznámém jazyce naučí, totiž nie rozumiem po polsku. Připojil jsem německy, že jsem Ital a že trochu umím německy. Dostavil se zázrak! Četník začal mluvit italsky.

Byla to italština velmi špatná, hrdelní a s těžkým cizím přízvukem, prošpikovaná naprosto moderními nadávkami. Naučil se ji, a to vysvětlovalo všechno, v jednom údolí blízko Bergama, kde pracoval několik let jako horník. I on, a byl už třetí, mi doporučil, abych nemluvil německy. Zeptal jsem se ho proč: odpověděl mi výmluvným gestem, přejel si totiž ukazovákem a prostředníkem jako nožem po krku mezi bradou a ohryzkem a dodal celý rozveselený: Dnes v noci všichni Němci kaput.

Bylo to jistě přehnané, ale byl to názor vyslovený s nadějí: a vlastně hned druhý den jsme se setkali s nákladním vlakem s vagony uzavřenými zvenčí; mířil na východ a zamřížovanými okénky bylo vidět množství lidských tváří lapajících po vzduchu. Tento výjev, vyvolávající otřesné vzpomínky, vzbudil ve mně změť protichůdných pocitů, které bych ještě dnes sotva dokázal rozmotat.

Četník velice laskavě nabídl mně a Řekovi, abychom zbytek noci strávili v teple v místní šatlavě; rádi jsme přijali a probudili jsme se v tomto zvláštním prostředí po posilujícím spánku až pozdě dopoledne.

Ze Szczakowé jsme se vypravili na poslední etapu naší cesty. Bez potíží jsme dorazili do Katovic, kde opravdu existoval sběrný tábor pro Italy a jiný pro Řeky. Rozešli jsme se bez dlouhých řečí: ale ve chvíli loučení jsem na okamžik, ale zřetelně pocítil, jak se ve mně vzdouvá náhlá vlna přátelství, v níž se mísila trocha vděčnosti s pohrdáním i obdivem, nevole se zvědavostí i s lítostí, že už ho víckrát nepotkám.