Robert Menasse: Vyhnání z pekla

Zapálí nám dům. Uhoříme. Když vyběhneme ven, zabijí nás. 

Viděl, jak venku za zavřenými okenicemi zaplály pochodně, slyšel ten povyk, který lidé venku tropili, jak zpívají, křičí, hulákají. 

Pohřební průvod to byl. Ulicemi se pohyboval největší smuteční průvod, jaký městečko Vila dos Começos kdy vidělo, a taky nejpodivnější: smuteční průvod, ve kterém nikdo nedržel smutek. 

Dva vraníci, ozdobení fialovými látkovými růžicemi, táhli pohřební vůz, na němž spočívala rakev, úplně malinká, jakoby vzatá na míru nějakému čerstvě narozenému dítěti. Za kočárem, v obou rukou pozvedaje krucifix do výše, kráčel v krvavě rudém taláru a s červeným biretem na hlavě kardinál Joăo d’Almeida z Evory, přes ramena dlouhý obřadní plášť pošitý hermelínem, jehož vlečku nesli čtyři kanovníci ve fialových talárech.

Následovali faráři z Começos a z okolních obcí v černých sutanách, s bílými rouchy a fialovými štólami. Aristokraté v purpurovém sametu se širokými koženými límci šli s kordy tasenými, špicí dolů. Zástupci obecní správy a měšťanského stavu, v černých oblecích, na hlavě velké černé klobouky, nesli pochodně, jejichž kouřové stopy obtáčely slunce smutečním flórem. 

Všechna ta pompa, jež by slušela spíš nějakému státnímu pohřbu, nemohla zastřít skutečnost, že náladu ovládá vztek, nenávist, krvežíznivost. Téměř celé Começos bylo na nohou a téměř celé se taky přidalo k průvodu, v němž nesli do hrobu kočku. Nemumlali žádné modlitby, ale kletby, nespínali ruce, ale hrozili pěstmi. Obličeje neměli zarudlé sluncem, ale vysokoprocentní kořalkou z cukrové třtiny, neměli je poznamenané smutkem, ale žádostivostí zabíjet, pálit, drancovat. 

Duchovní teď spustili chorál Martyrium Christi, ten ale lidé přehlušili, a vždycky když míjeli určitý dům, pokřikovali na nosiče pochodní vpředu: „Na tuhle střechu pochodeň!“ 

Pohřební průvod zahnul na Rua da Consolação, v malinké rakvičce kočku, která se dožila nejvýš tak osmi devíti měsíců, malou černou kočku s bílými skvrnami kolem očí jako s nasazenou maskou. „Dělejte! Na tuhle střechu pochodeň!“ Teď byl na řadě dům Soeirů. 

Antonia Soeira byla jedna z těch nemnoha, kdo nebyli na ulici. Stála se svými dětmi Estrelou a Manoelem u okna, opatrně vyhlížela škvírami v zavřených okenicích, a když hluk venku sílil stále hrozivěji, odtáhla děti dál do světnice a utrousila: „Tihle blázni tu kočku ještě prohlásí za boha. Ať ji sežere holubice v tom jejich katolickým nebi!“ 

Důvodem toho velikého rozčilení, které zachvátilo Começos a okolí, byla skutečnost, že kočka byla ukřižována. Byla nalezena přibitá na dřevěný kříž před Domem Milosrdenství. Mužům církve bylo okamžitě jasné, že velkolepě inscenovaným pohřbem, jenž měl navrátit posvátnou vážnost Ukřižování, budou moci obyvatelstvu vlít do žil fanatické nadšení a vyslat je v jednom šiku do boje proti kacířům a heretikům – čtrnáct dní předtím dorazila do Começos inkvizice.

Zpěv a křik venku se vzdaloval a chlapec stál uprostřed tmavé místnosti a cosi ho nutilo utíkat, utíkat rychle a tak daleko, jak to jen půjde, ale jen stál, celý strnulý. Než ho matka odtáhla od okna, právě ještě koutkem oka zahlédl rakev na voze, onu rakvičku, a při tom mu poprvé blesklo hlavou, že už možná nikdy neuvidí tátu. Otec byl jedním z prvních, koho Svaté oficium uvěznilo.

Jako noc černými koňmi tažený vůz s rakví zalitou narudlým světlem, jako kdyby slunce zacházelo za obzor a kardinálův nach vzplál. Možná poslední západ slunce, zánik světa.

Manoel musel být vždycky doma před západem slunce, tenkrát, když chodil ven za kamarády. Na tom otec nekompromisně trval: před západem slunce. Běda, kdyby se opozdil. Proč? Žádné vysvětlení tehdy nebylo, a když pochopil, bylo pozdě.

Jeho otec byl muž při těle, bez jakékoli elegance, oblékal se vždycky velmi pečlivě, ale nikdy vybraně. Na tváři měl jako půlměsíc velkou jizvu, která Manoela odpuzovala a naháněla mu hrůzu. Otec se pokaždé před dětmi vypjal a pak je začal peskovat. Mluvil tiše, téměř chraptivě, ani trochu jasně. Večer si potichu čítal v jakési knize, nad níž už docela ztrouchnivěl. Manoel byl veden k tomu, aby mu říkal senhore, jenže pro něho to nebyl žádný senhor, díval se na něj jako na kohosi, kdo senhora jen špatně hraje. Klopil před ním oči, strachem, ale taky pohrdáním: nedokázal k němu vzhlížet.

Avšak nyní v něm pomyšlení, že otce už nikdy neuvidí, vyvolávalo nesmírnou úzkost. Zdáli bylo ještě slyšet lomoz toho pohřebního průvodu a Manoel cítil, jak mu srdce buší až v hlavě, v rytmu tak tvrdém, jako by se zoufale pokoušelo nalézt shodu s tím bubnováním a rytmicky skandovaným pokřikem tam venku. Ale už žádná shoda. Všechny nás pozabíjejí.

Teď zaslechl, jak spolu matka a Estrela hovoří, mluvily tiše, ale jejich hlasy zněly podivně chladně a věcně. Ačkoli Estrela byla jen o čtyři roky starší než osmiletý Mané, vypadala už jako malá dospělá, věrná podoba matčina, ne-li přímo její kopie. Špičatá, poměrně drobná tvář s tvrdými zlobnými umanutými rysy a buclaté tělo, jež však možná kvůli dojmu, který vyvolávala tvář, nepůsobilo měkce, ale energicky, neohebně, mohutně, každý sval pod tou spoustou černé látky dvakrát, třikrát mohutnější.

Mluvily o tom, co by se dalo podniknout na ochranu, a také o tom, že dokud tatínek nebude zpátky, útěk nepřipadá v úvahu, říkaly „zpátky“, jako kdyby otec jen někam odjel. Manoela tenhle hovor rozčiloval, kupodivu mu byl trapný, jako by se matka a sestra před očima všech zesměšňovaly jaksi nepřiměřeným, groteskním chováním.

„A pak taky máme ještě problém tady s –,“ říkala Estrela právě v okamžiku, když Mané vzhlédl, sestra se zarazila a on teď hleděl do tváře oběma ženám, které se na něho mlčky dívaly. Sám se teď viděl jejich vlastníma očima a měl pocit, že spatřil něco, co mu mělo zůstat skryto. Svůj strach, ale i svou oddanost: že mu připadá tak trapné a tak zbytečné, jak matka a Estrela reagují.

Pokud se dosud něčemu naučil, bylo to toto: je třeba zapadnout do hry, hrát roli, kterou člověk má. Nebyla to jasná myšlenka, přesto se v něm ozývala dost zřetelně: ti lidé tam venku nemohou jinak, musejí to dělat. Ani on nemůže jinak, a musí si to nechat líbit. Důsledky toho, co předtím učinil, nedokázal odhadnout, a přesto byly započteny. Musí je spolknout. Cokoli jiného by zlobu těch lidí a ty ohavnosti jen vystupňovalo.

Nemohl strachy skoro ani dýchat, ale přece to byl pouze strach dítěte, i když hodně přemrštěný, strach z trestu, který ho nutně čeká.

Od začátku věděl, že z toho bude skandál, a také ho chtěl mít, skandál, na který se nikdy nezapomene, na rozdíl od všech těch malých sprosťáren, které zas nebyly tak malé, jenže teď už upadly v zapomnění, anebo se o nich bude vyprávět jako o povedených vtípcích, se zblblou stařeckou shovívavostí, s úšklebkem, možná s úsměvem, s plácáním do tučných stehen, vše prominuto a zapomenuto ve jménu vzpomínky.

Připravil se na to. Pokoušel se předem si představit, jak bude kdo reagovat. Byl ochoten všechno spolknout, snášet všechny důsledky, pro tento divadelní kus, který chtěl inscenovat, který chtěl bezpodmínečně vidět. A přesto když to přišlo, všechno tak, jak předpokládal, bylo to mnohem hrozivější, než by si kdy dokázal vymyslet. Očekával mlčení a pak křik, ale ne tohle ticho a pak ten skřek.

Zuřivost, agresivní výpady, myslel si pochopitelně, že je dostatečně vyzbrojen, ale proti téhle zuřivosti všech, proti téhle svorné agresi? Ne, jakkoli bedlivě všechno uvážil, přece jen nevěděl, co činí.

Dvacet pět let po maturitě. Nikdy předtím Viktor na třídní sraz nešel, a pokud si dobře vzpomínal, dobrých dvacet let mu už ani nechodily pozvánky. Možná prostě akceptovali, že stejně nepřijde, a třeba se taky už žádná setkání nekonala, protože už ani na těch prvních se jich nejspíš moc nesešlo. Třída nikdy nebyla takovým tím „osudovým společenstvím na život a na smrt“, jak jejich pedagogové tenkrát formulovali ideální představu.

Sotva všichni udělali maturitu a převzali závěrečná vysvědčení, prostě se rozešli, s chladným uspokojením, že se už nikdy nebudou muset vidět. Tahle třída taky porušila starou školní tradici maturitních výletů, většinou s třídním a řečtinářem do Atén, na Akropoli, poslední snímek celé třídy před Parthenonem, první velká opice po ouzu nebo retsině. Oni byli první maturitní ročník, který dal svorně a bez dlouhých diskusí jasně najevo, že o takový závěrečný výlet nestojí.

A teď, po dvaceti pěti letech, se v plném počtu dostavili do zadního salónku „Zlatého telete“, do restaurace pět minut od jejich bývalé školy. Sentimentálně a zvědavě stáli u dlouhé prostřené tabule, kde na ně čekaly sklenice na aperitiv, sklenice na bílé víno a sklenice na červené víno, byly tam přichystány na oslavu, která měla pak trvat vyměřených dvacet pět minut, z jiné perspektivy viděno celou noc až do východu slunce – ale ani jedno se nedalo v tomto okamžiku odhadnout.

Těch vykřičníků za každou větou! Pětadvacet let!!! Čtvrt století!!! Viktor čekal vypasené muže s pleškou, buclaté matinky, ale většina z nich byla fyzicky dobře udržovaná, sami tím byli okouzleni, neustále to jeden druhému dávali s uznáním najevo a sami uznání s uspokojením přijímali. Viktor byl vlastně jediný, jehož vlasy výrazně prořídly a tělo začalo viditelně ztrácet kontury. Jenže jakkoli všechny tváře šťastně zářily, nálada byla křečovitá.

Měl by člověk nasadit masku gymnazisty, jímž kdysi byl, upadnout zpátky do role, kterou před tou spoustou let v kruhu těchhle lidí měl či kterou mu připsali, anebo by měl prostě dávat najevo, co a jak se z něho stalo pak, kam až to v životě dotáhl? Jak tak pořád přicházeli další a další a každému se dostalo hlasitého pozdravení Ahóój, nedokázal se Viktor rozhodnout, zda usazení a rozšafní lidé se tváří infantilně, anebo zda se ti věčně infantilní tváří rozšafně.

Také ho překvapilo, že přišel nejenom ředitel, ale i řada bývalých učitelů: nejenže se mu nechtělo uvěřit, že budou s to si skutečně vzpomenout na žáky, které učili před víc než čtvrtstoletím – divil se prostě tomu, že jsou ještě naživu. A mátlo ho, s jakými pocity teď na ně hledí: tak třeba paní profesorka Rehaková, učila je tenkrát matematiku, nenáviděl ji a bál se jí, nikdo jí neřekl jinak než „jedubaba“, z té se stala obdivuhodně krásná stará dáma, velice čiperná, velice zvědavá, schopná oslovit všechny jménem.

Anebo paní profesorka Schneiderová, dívčí tělocvik, s tou neměl pochopitelně nikdy nic společného, ale vzpomínal si, jak jednou nafackovala Hildegund, jen proto, že přišla do školy v džínách – teď tady sedí jako moderní babička z reklamy, přesně taková, jakou by si člověk sám vždycky přál, co dělá s vnoučaty výlety na kole a kupuje jim značkové džíny, protože na rodiče jsou moc drahé. Profesor Spazierer, latina: z jeho rudě svítící jasné tváře vyzařuje ukázková poživačnost, kterou nepřekoná žádný věk, jedině smrt.

Jak toho Viktor nenáviděl, když mu jednou při postupové zkoušce kladl zvlášť hnusné otázky, takže Viktor zkoušku neudělal a celé prázdniny se musel biflovat na reparát. Tehdy mu prof. Spazierer řekl: „Když chceš obstát na humanistickém gymnáziu, tak musíš konečně pochopit, že humanistický nemá nic společného s humánní! Sednout!“ 

Zasedli.

Čtrnáct kluků, osm holek – s jakou samozřejmostí si tihle muži a ženy zase říkali kluci a holky! –, sedm bývalých učitelů a ředitel, třicet lidí, kteří poněkud prkenně sledovali vrchního v černém a dva pikolíky v bílých žaketech, jak nalévají aperitiv. Většina z nich si brala prosecco, jen Eduard chtěl čerstvě vylisovanou pomerančovou šťávu, Thomas koktejl Kir royal a Hildegund campari – to všechno museli teprve zvlášť připravit a donést. Tím se ještě stupňovalo to všeobecné mírné napětí, protože nikdo se neodvažoval pozvednout svou sklenici a napít se, dokud se taky těm třem nesplní jejich přání, Viktor viděl, jak ředitel dr. Preuß neklidně přejíždí ukazovákem a palcem po stopce své sklenky nahoru a dolů a zjevně už ze sebe chce konečně vysypat připravený přípitek, který má večírek takříkajíc oficiálně zahájit.

Jinak mlčení, čekání, uculováním provázené pokukování sem a tam, jako kdyby se co chvíli čekal gong a vzápětí mělo vypuknout bujaré veselí bez konce.

Konečně nadešla ta chvíle. Ředitel se zvedl, odkašlal si, začal hovořit. Viktor se značnou nelibostí nesl, jak nejistě, jak strojeně působí tenhle člověk, který jim v době, kdy ještě byli dospívající výrostci, s takovou samozřejmostí dokázal nahánět strach. Je hrdý a má radost a dík a uznání bývalému mluvčímu třídy magistru Fritschovi za iniciativu k tomuto setkání, jak potěšitelná sounáležitost zde shromážděných s jejich bývalou školou a je hrdý a doufá a všem přeje, a Děkuji vřelý dík.

Jak studenti na výraz uznání klepali klouby prstů o stůl, ředitel Preuß pozvedl ruce, děkoval a zároveň ještě jednou žádal o klid, chtěl by ještě něco dodat.

Jediná obtížně předvídatelná věc u Viktorova plánu byla otázka, jak se mu podaří vytvořit situaci, kterou pro jeho uskutečnění potřeboval. Nejprve si říkal, že vyčká a teprve později, až budou mít všichni trochu upito, zacinká nožem o sklenici a poprosí o všeobecnou pozornost, jako by chtěl pronést přípitek. Ale nápad, který teď měl ředitel Preuß, všechno nečekaně ulehčoval a urychloval.

Dovoluje si navrhnout, říkal ředitel, aby dámy a pánové bývalí žáci jeden po druhém „několika rysy v hrubých slovech... chci říct několika slovy v hrubých rysech“ popsali, jaká byla jejich životní pouť od maturity. Tímto způsobem se všichni alespoň v hrubých rysech okamžitě dozvědí to nejdůležitější i o všech ostatních, a ne jen od těch, co sedí vedle nich u stolu. Představuje si, že tento postup ukojí podstatnou část zvědavosti všech zde shromážděných a možná usnadní další komunikaci. Rozhlédl se, a když někteří učitelé souhlasným zvoláním nápad podpořili, navrhl, aby se začalo na druhém konci stolu a pak se postupovalo po řadě, tak jak sedí jeden vedle druhého, takže by prosil pana doktora, dr. Horaka, ano, prosím, pane doktore, kdybyste tedy začal.

Turek, řekl oslovený, Eduard Turek, komerční inženýr, udělal komerčního inženýra – na opačném konci tabule se ozvalo „Hlasitěji! Není slyšet!“ a Eduard vstal, zopakoval „takže jsem udělal komerčního inženýra a“ – ve Viktorovi se v té chvíli všechno sevřelo. Podle toho, jak tu sedí, přijde na řadu jako třetí, anebo když „samozřejmě“ dá přednost Marii sedící naproti, jako čtvrtý.

Nečekal, že příležitost uskutečnit svůj výpad se dostaví tak rychle, nervózně začal hledat po kapsách saka papír, který si připravil, v pravé, pak v levé – že by ho zapomněl? Eduardova řeč mu šuměla kolem uší, kostrbatá, až to bolelo, u vět jako „Teďko mám pod sebou dvě stě lidí“ málem zasténal, pak začal mluvit Wolfgang, pochopitelně je advokátem, převzal pochopitelně kancelář po otci, ten se ale pochopitelně „jako stařešina“ pořád ještě „angažuje ve studentské korporaci“, jenže ne v „Toskáně“, jak je to dneska v módě, ale v „Bajuvarii“, smích.

Teď všichni upřeli pohled na Viktora, který zdvořile pokynul Marii, ta ale zašeptala „Ne, ne, mluv napřed ty!“, a v tu chvíli nahmátl v náprsní kapse saka list papíru. Viktor povstal, cítil, že má najednou chladnou hlavu, začal si náhle vychutnávat, jak tu stojí a pohledem klouže z jednoho na druhého, aby si prohlédl tváře těchhle důvěrně známých cizinců, kteří na něho tak vlídně hledí, naplněni očekáváním, i když jistě nečekali, že se bude moci pochlubit podobně působivou kariérou jako většina ostatních.