Roberto Calasso: Zásnuby Kadma a Harmonie

Na mořském břehu, nedaleko Sídónu, se býk pokoušel napodobit milostné vrkání. Byl to Zeus. Po těle mu přebíhal třas, jako když ho bodali ovádi. Tentokrát to však byl třas plný něhy. Erós mu právě posadil na hřbet dívenku jménem Európé. Bělostné zvíře se pak okamžitě vrhlo do vody, ponořilo se však do ní svým mocným tělem jen natolik, aby se dívenka na jeho hřbetě v ní nesmočila. Těch, kdo ho zahlédli, bylo hodně. Viděl ho Tritón a na jeho zásnubní řev odpověděl svou zvučnou lasturou. Európé se celá chvěla a přidržovala se jednoho z býkových rohů. Brázdit vody je viděl i Boreás, a jak už byl zlomyslný a žárlivý, při pohledu na nezralá dívčí ňadra, které svým vanem odkrýval, dokonce zahvízdal. Když seshora spatřila svého otce osedlaného ženou Athéna, tak studem zrudla. Uviděl je i jeden áchejský námořník a strnul údivem. Že by to byla Thetis, žádostivá pohledu na oblohu, nebo pouze jedna z Néreoven, a tentokrát dokonce oblečená? Nebo snad Poseidón unesl další děvče? Európé cíl jejich bláznivé plavby prozatím neznala. Představovala si však, co ji čeká, až se jednou ocitnou na pevné zemi, a svěřovala své poselství větrům a vodám: „Povězte mému otci, že Európa opouští svou vlast na hřbetu býka, svého únosce, svého námořníka a předpokládám, že i toho, s nímž budu sdílet lože. Předejte, snažně prosím, tento náhrdelník mé matce.“ Málem by se obrátila i na Boreáse a požádala ho, aby ji na svých křídlech zvedl a odnesl, jak to učinil se svou nevěstou, athénskou Óreithyí. Pak se ale radši hryzla do rtu a mlčela: proč měnit jednoho únosce za druhého?

Jak ale všechno vlastně začalo? Dívky v houfu u řeky trhaly kvítí a hrály si. Bezpočtukrát se tento výjev měl stát pro bohy čímsi, čemu nedokázali odolat. Persefoné byla unesena, “když si hrála s dívkami s hlubokým klínem“ a trhala růže, krokusy, fialky, hyacinty a narcisy. Především narcisy, “zázračný zářivý květ, na pohled tehdy zbožňováníhodný jak pro nesmrtelné bohy, tak pro smrtelníky.” A Thálii vzal do pařátů Zeus v podobě orla, když si na vršku hrála s míčem uprostřed květin. A Kreúsa ucítila, jak jí zápěstí svírají ruce Apollónovy, když trhala květy šafránu na svazích athénské akropole. Európé a její družky rovněž trhaly narcisy, fialky, růže a tymián. Najednou si všimly, že je obkličuje houf býků. Byl mezi nimi i jeden bílý jako padlý sníh, s drobnými rohy, které vypadaly jako lesklé drahokamy. Tváří se, jakoby ani nevěděl, co to je pohrůžka. Proto také Európa, zprvu bojácná, mu květiny, které právě natrhala, přiloží k bělostné tlamě. Býk jako psíček zasténá rozkoší, lehne si na záda do trávy a květinovým věncům nabídne své drobné rohy. Princezna se nakonec opováží posadit se mu na hřbet, na způsob amazonky. Stádo se jakoby náhodou přemístí z vyschlého koryta řeky na mořský břeh. Býk se na pohled váhavě přiblíží k vodě. A pak už je pozdě na útěk, ponoří se do vln s Európé na hřbetě. Dívenka se obrací zpátky a dívá se ke břehu, pravou rukou se drží býčího rohu a levou se opírá o býčí hřbet. Jak se ženou vpřed, ve větru se jí třepetá šat.

Jak ale všechno vlastně začalo? Európé se ve své komnatě v prvním patře královského paláce, kde spala, měla k ránu podivný sen: zdálo se jí, že se ocitla mezi dvěma ženami, jedna byla Asia, druhá země, co je naproti ní a nemá žádné jméno. Ženy se o ni zběsile praly, každá jí chtěla mít jen pro sebe. Asia Európé připadala jako její krajanka, druhá žena pro ni byla naprostou cizinkou. Právě cizinka ji však nakonec svýma silnýma rukama začala kamsi odvlékat. Prý tomu chce Zeus, tvrdila, z Európé bude asijské děvče unesené cizinkou. Sen byl naprosto jasný a přehledný jako výjev, který se odehrává za bílého dne. Európé se probudila celá vyděšená a dlouho ještě seděla mlčky na posteli. Pak jako obvykle vyšla se svými družkami z domu. Poblíž ústí řeky, mezi růžemi a šploucháním vln, se procházela se svým zlatým košíkem v ruce. Na louce se objevil býk, měl velice světlou barvu a na čele bílý kruh. Vydával vůni mocnější než byla vůně květin kolem. Přišel k Európé, zastavil se před ní a olízl jí šíji. Hladila ho a přitom otírala pěnu, která mu hojně kapala z tlamy. Býk si před ní klekl a nabídl jí svůj hřbet. Sotva se posadila, vyrazil k moři. Vyděšená Európé se obracela ke břehu, volala své družky a vytahovala ruku do prázdna. Když už se ocitli uprostřed vln, chytila se jednou rukou býčího rohu a druhou si zvedla a přitiskla k ňadrům peplos. Ten jí za zády nadmul vítr a vypadal jako purpurová plachta.

Jak ale všechno vlastně začalo? Európé šla ven se svými družkami, v ruce si nesla svůj překrásný zlatý košík. Vytepal jej Efestos před dvěma generacemi coby dar Libyi. Lybia jej pak darovala své dceři Telefasse a ta jím pak zase podarovala svou dceru Európé. Byl to rodový talisman. Byla na něm ze zlata vytepána zlatá jalovička, která jakoby plavala v emajlovém moři. Dva záhadní muži, ve stoje na břehu, výjev sledovali. V pozadí protékal stříbrný Nil. Ta jalovička byla Ió, Európéina prababička. Její příběh je rovněž příběhem proměn a únosů. Neúnavný ovád ji vytrvale sužoval a hnal z místa na místo. Při tomto svém strastiplném bloudění přebrodila a přeplavala všechna moře a jednomu z nich, směrem k Itálii, zanechala dokonce své jméno. Diova láska jí uložila šílenství a kletbu. Všechno začalo podivnými sny, když Ió ještě byla kněžkou v Héraionu nedaleko Arga, nejstarší ze všech svatyní, v místě, které udávalo postup času: po dlouhou dobu Řekové počítali roky podle toho, jak šly za sebou kněžky v Héraionu. Sny jí šeptaly o tom, jak žhavě ji Zeus miluje a radily jí, aby se vydala k lernským loukám, kde se pasou voli a berani jejího otce. Neměla už být kněžkou zasvěcenou bohyni, ale zvířetem obětovaným bohu, jako ta, co se volně potloukají v ohradách svatyň. Tak tomu chtěl sen a tak se taky stalo. Svatyně se jednoho dne zvětšila na celý svět, se všemi jeho nekonečnými oceány, jimiž se měla, neustále sužována strašlivým ovádem, bez odpočinku brodit. A čím rozlehlejší byl obzor, tím krutěji ji měl ovád bodat. Když konečně dorazila k dalšímu mučedníkovi, jímž byl Prométheus, nechtěla už nic než zemřít, a to ještě nevěděla, že má před sebou bytost, která stejně jako ona trpí bez naděje na smrt. Stejně jako pro Prométhea, i pro ni mělo přijít vyvázání z neúprosného osudu. V Egyptě, kam měla jednou dorazit, se jí Zeus vlastní rukou dotkne a z šílené jalovičky bude rázem zase dívenka a ta se tělesně spojí s bohem. Na památku onoho okamžiku dala svému synkovi jméno Epafos, což znamená letmý dotek ruky. Epafis se pak stal egyptským králem a říkalo se o něm také, že to je volek Ápis.