Rodiče museli z Kafky šílet

"Pravda není vždy krásná, ale hlad po pravdě je krásný vždycky," napsala Nadine Gordimer. Jako by tím odpovídala na otázku, proč začala psát. A proč v tom vytrvala přes všechny překážky po celých pětašedesát let.

Naďa Klevisová: Proč jste za dlouhé roky apartheidu nikdy neodešla do exilu? Neptali se vás zahraniční přátelé, jak můžete žít v tak strašné zemi?

Nadine Gordimer: Jistěže se mě ptali. Odpovídala jsem, že zůstávám v Jihoafrické republice, protože to je moje země, místo, které miluji a kde chci žít. Vždycky jsem měla pocit, že ten, kdo odejde do exilu, ztratí své místo na světě. Cítila jsem loajalitu vůči utiskované černé většině, chtěla jsem dělat, co bylo v mých silách, abych těm lidem pomohla v jejich boji za svobodu. Jejich postavení bylo strašné. Někdy se divím, proč jednoduše nepovstali a nepodřezali nás. Byl to podivný osud, muset žít v tak strašlivě rozdělené společnosti. Ale v tom, že jsem se dožila chvíle, kdy rozdělení pominulo, je pro mě obrovské zadostiučinění. Říkám o sobě, že jsem realistická optimistka. V souladu s tím jsem nikdy neměla přehnané očekávání. Už jen to, že se poměry v zemi změnily, je zázrak.

Jak chápete nedávné rozhodnutí loňského nositele Nobelovy ceny za literaturu, vašeho krajana Johna Maxwella Coetzee, přesídlit z Jižní Afriky do Austrálie?

Je to pro mě záhada. Nechápu, proč zůstal doma po celou dobu apartheidu, a teď, když jsme konečně svobodni, nás opustil. Řekla jsem mu, že je mi to moc líto, protože teď své spisovatele potřebujeme.

Vysvětlil vám nějak svůj krok?

Ne. Není to ostatně jeho povinnost. Lidem se musí dovolit, aby činili vlastní rozhodnutí.

Myslíte, že by si černí Jihoafričané měli připomínat doby útlaku?

Jistě. Jako bílá Jihoafričanka cítím, že se musím omlouvat za to, co napáchala generace mých rodičů. Pro mě omluva nejsou jen slova, ale i činy. Omlouvám se svými knihami.

Váš román Bez doprovodu (None to Accompany me) z roku 1994, kdy byly v Jihoafrické republice první svobodné volby, je zajímavý tím, že je to vaše první kniha napsaná v nové situaci. Jak vnímáte rozdíl mezi psaním v apartheidu a ve svobodné zemi?

Je to příběh stárnoucí právničky Very Starkové, jež zastupuje černé klienty, kteří se snaží získat půdu. Stará Jižní Afrika se bortí a Vera musí zapomenout na své někdejší já a přijmout svou novou osobnost: stává se ženou silnou, ale osamělou. Sám námět byl nový, protože se najednou děly jiné věci než předtím.

Jaké věci?

Vyvstal například rozpor mezi lidmi, kteří bojovali uvnitř země, a byli ve vězení, a těmi, kdo bojovali zvenku, z exilu. Africký národní kongres měl mezi nimi řadu vynikajících vůdčích představitelů. Spojenými silami jsme dospěli až k první svobodné vládě. Ale pak přišla na scénu odvěká lidská rivalita: Měly by se pozice v kabinetu nabídnout těm, co byli ve vězení, zůstali v zemi a sdíleli s ní všechny těžkosti, nebo těm, kteří žili, často ve velmi těžkých podmínkách, v zahraničí? Uplatnila jsem v té knize nové aspekty a dá se říct, že i nové téma.

Problém vnitřního odboje a exilu se velmi podobá naší situaci.

To si dovedu představit. Škoda, že se domů nevrátil Milan Kundera, kterého velice obdivuji. Jistě k tomu má nějaké důvody. Už řadu let jsem se s ním nepotkala, a tak jsem neměla možnost s ním o tom mluvit.

Ještě jedna otázka se týká problému, který museli řešit tvůrci i v naší situaci: Kde je pro vás hranice mezi pozicí angažovaného účastníka dějů a umělce, který by měl být spíš pozorovatelem?

V tomhle smyslu jsme žili v konfliktní situaci. Něco jiného jsem dělala jako občan, a něco jiného jako spisovatelka. Jako občan máte určitou zodpovědnost. V represivním režimu musíte být proti a vzít na sebe rizika, která jsou s tím spojena. Podobně to vidí i německý spisovatel Günter Grass. Tři moje knihy byly zakázané, a staly se mi i další zlé věci. Ale jako spisovatelka jsem si vždycky hlídala vlastní svobodu a integritu. Nemám nic, kromě svého literárního talentu. Proto se nikdy nestanu propagandistkou, ani pro ty, na jejichž straně stojím. Byla to trochu schizofrenická situace, ale vydržet stálo za to.

Byla to otázka osobní odvahy?

Nevím, když se dívám zpět na nejrůznější situace, často si říkám, že jsem nebyla dost statečná. Že jsem měla udělat víc. Ale dělala jsem, co bylo v mých silách.

S jakými pocity jste vnímala pád sovětského impéria a změny ve východoevropských zemích?

Vzpomínám si na první okamžiky po pádu berlínské zdi. Lidé se objímali, otevírali šampaňské, bylo to nádherné. Ale pak přišlo vystřízlivění. Musí přijít, aby se začaly řešit věci, na které pro euforii nebyl čas. Sledovali jsme vývoj se zvláštními pocity. Politici vedou spory, jeden získává moc a jiný ne, ale veškerá pravda nikdy není jen na jedné straně. V místech, kam sahalo sovětské impérium, byly i některé věci dobré. Znám docela dobře Berlín a vím, že v NDR byly některé věci pozitivní, a jiné naprosto příšerné. Klíčovou otázkou pro většinu z nás je svoboda slova. A ta v sovětském impériu neexistovala. Jenže, paradoxně, ačkoli ti lidé neměli svobodu projevu, i chudí měli například možnost chodit pravidelně do divadla. Teď už jsou pro řadu lidí vstupenky příliš drahé. Pád ruského impéria znamenal podle mého smrt jedné realizace, ale ne smrt myšlenky.

Jak lidé vašeho ražení myslí na budoucnost?

Moje generace si opravdu myslela, že socialismus, nebo přinejmenším sociální stát, něco na způsob skandinávských režimů, znamená odpověď. Zdá se však, že nikdo nedokáže zkombinovat oba systémy. Teď žijeme ve stádiu deziluze. Za posledních deset let přibylo ve světě chudých lidí a globalizace se jeví jen jako obchodní organizace, která rozhoduje, kdo se bude mít dobře, a kdo ne. Viděli jsme konec kolonialismu, ale hospodářský kolonialismus existuje dál. Budeme muset vymyslet novou politiku, novou humanitu. Snažíme se najít novou naději, ale v téhle fázi nemáme moc v co věřit.

A co víra v mezilidské vztahy? V překonání osamělosti?

V životě udržujeme nejrůznější vztahy a zdá se nám, že tím ze sebe snímáme nějaké břemeno. Sex nás na chvíli oslepí natolik, že nevnímáme samotu. Ale nakonec se ukáže, že to všechno byla jen iluze a každý z nás je sám.

To je tak trochu kafkovské téma. Ale vy si ve vztahu ke Kafkovi zachováváte kritický rozum. Jak vás napadlo napsat fiktivní dopis Kafkova otce synovi?

Měl to být jakýsi protiklad ke slavnému Kafkovu dopisu otci. Moc jsem se nad tím bavila, protože si myslím, že žít s Franzem Kafkou pod jednou střechou muselo být velice těžké. Kafka neměl odvahu odejít z domova, trčel tam dávno poté, co měl dospět a žít sám. Chudáci jeho rodiče z něj museli šílet. Text vyšel v jednom v mých souborů povídek, myslím, že ve sbírce Job.

Váš oblíbený spisovatel Joseph Roth řekl: "Život začíná se mnou, ať se mi stane cokoli." Cítíte to také tak?

Ať se mi stane cokoli...Dělala jsem v životě věci, které bych od sebe nikdy nečekala. Milovala lidi, o kterých jsem nikdy nepředpokládala, že by mohli vzbudit moji lásku. Nacházela jsem přátele mezi takovými lidmi, že si to nedovedu vysvětlit. Potkávaly mě zkrátka věci, které odpovídaly různým složkám mé identity. V tomhle ohledu jsme na tom všichni stejně.

Hospodářské noviny, 9. 4. 2004
Připravila Naďa Klevisová

foto: archiv Festivalu spisovatelů Praha