Sławomir Mrożek: Před sezónou

Všichni jsme stáli u baru zaujati konzumací.
„Přichází jaro,“ řekl Účetní.
„Jak to víš?“ zeptali jsme se udiveně. „Vždyť je teprve polovina května.“
„No jak pozoruju přírodu; den ode dne nám nosí teplejší vodku.“
„To je fakt,“ zasnil se Referent, „. . . už i pivo zteplalo . . . Hurá, za chvíli bude léto, je čas myslet na dovolenou. Kampak, kamarádi, vyrážíte letos?“
„Nemám zdání . . .,“ řekl Účetní. „Asi se přestěhuju ke Zlatému rohu. Mají tam dvoje dveře, a když těmi předními vyhazují hosty, vznikne průvan a příjemný chládek. A vy?“
„Já, pokud jde o červenec a srpen, dávám přednost baru U šestky. Mají takové předkrmy, že když na některý sedne moucha, už neodletí. Na místě padne a neotravuje.“
„Mouchy nejsou inteligentní,“ řekl Skladník. „Kdyby šlo o slony, to by bylo něco jiného. Sloni by vodku klidně vypili, ale předkrmů by se ani nedotkli.“
„A co vy, pane kolego?“ zeptali jsme se Pokladníka, který melancholicky hleděl do očí sledi v oleji. „Kam vy se chystáte?“
„Do ciziny,“ řekl Pokladník. „Do Bristolu.“
Pohlédli jsme na něho s úžasem.
„To máte určitě pozvání. Od příbuzných?“
„Ne.“
„Jak to, nemáte v Bristolu příbuzné? Třeba v šatně nebo u baru?“
„Ne.“
„Chcete říct, že tam nikoho nemáte?“
„Nemám.“
„Tak se tam určitě chystáte služebně, s nějakou delegací?“
„Znal jsem jednoho,“ vzpomněl si Referent. „Ten se taky chystal na služební cestu. Do kolonky ‚místo jednání’ napsal Havaj místo Háje. Ale přišlo se na to a nejel nikam, protože místo Havaj napsal Hávej.“
„Ne, služebně ne, je to soukromá záležitost,“ odvětil Pokladník.
Domluvili jsme se beze slov a potom, ačkoli nám bylo těžko na duši, jsme na něho sepsali udání. A měli jsme pravdu, protože při kontrole pokladny se přišlo na nedostatky.
Udělali jsme to pro jeho dobro. Co by dělal v Bristolu, to mu nestačí bar U šestky nebo Zlatý roh? A navíc léto může být horké a bude mu líp, když je stráví v chládku.

Horské bdění

Novosadecký, Majer a já jsme si pronajali chatu v horách, kde jsme chtěli strávit dovolenou.
Majer měl v úmyslu sbírat houby, Novosadecký se chtěl opalovat a já jsem žádné konkrétní plány neměl.
Dobře jsme udělali. Ticho, klid, příroda, žádní lidé kolem. Teprve po setmění jsme si všimli světélka v dálce. Nebylo to žádné pořádné světlo. Jen maličký světelný bod.
Nejdřív jsme si mysleli, že je to hvězda, ale na hvězdu to bylo příliš nízko. A dokonce to svítilo, i když bylo zataženo, a to přece po hvězdách není ani stopy.
Že by to byla nějaká jiná chata? Ale žádná jiná chata v širokém okolí nebyla, jen ta naše, jediná. Že by si nějací turisté zapálili oheň? Ale oheň hoří červeně a plápolá, kdežto tohle svítilo zlatavě a nepřerušovaně.
„Rozčiluje mě to,“ řekl Novosadecký.
„Ať si svítí,“ zaujal Majer odlišný postoj. Je daleko, nepřekáží nám.
„Mě nerozčiluje to, že svítí,“ upřesnil Novosadecký. „Jenom to, že nevím, co to svítí.“
„Typický hlad po poznání,“ komentoval jsem situaci. „Patří k lidské přirozenosti. Člověka nezajímá jen fenomén jako takový, ale i příčinnost. Člověk chce poznat příčinu.“
„Když už je řeč o přírodě,“ rozčiloval se Novosadecký, „podvedli nás. „Slíbili nám samotu v přírodě, a zatím to vypadá, že tu nějací lidé jsou. Já jsem chtěl samotu.“
„A jak víš, že to světélko není přirozený jev?“
„Právě že to nevím, a to mě tak rozčiluje.“
Příštího dne šel na houby a Majer se opaloval. Já jsem nic zvláštního nedělal, takže ke své osobě nemám co dodat.
Novosadecký se z hub vrátil ve špatné náladě.
„Nějak se mi nedařilo, nemohl jsem se soustředit.“
„Ale proč, vždyť počasí je ideální a hub je dost.“
„Jenomže já jsem celou dobu musel myslet na to, že den skončí, přijde večer a to světélko se znovu objeví.“
„Možná, že se neobjeví.“
„No právě, není jisté. Jestli se objeví, nebo ne, ta nejistota mě ničí.“
„Tak předpokládejme, že se neobjeví. Je ti líp?“
„Když se neobjeví, bude to ještě horší. To zase budu přemýšlet nad tím, proč předtím bylo a teď není:“
„Zapomeneš na to.“
„Nezapomenu, na vzpomínky se nezapomíná. A navíc ho už nebudu moct pozorovat, jenom ve vzpomínkách.“
„Počkej do večera, pak se ukáže. Nemá cenu trápit se předem:“
Čím víc se blížil večer, tím byl Novosadecký nervóznější, ačkoli logicky by to mělo být naopak. Čím víc se blíží konec očekávání, tím méně by měl být člověk netrpělivý. Před soumrakem jsme se setkali na lavičce před chatou.
„To jsem se opálil, co?“ řekl Majer.
„Ticho,“ okřikl ho Novosadecký. „Čekáme, neodváděj naši pozornost.“
Pomalu padal soumrak, pro Novosadeckého příliš pomalu.
„Není tam,“ nervózně prohlásil Novosadecký. „A už nebude.“
„Třeba se nám to včera jenom zdálo?“ pokoušel jsem se ho uklidnit. „Někdy se to člověku stává.“
„Jednomu ano, ale třem? Jeden z nás se mohl zmýlit, ale ne všichni tři.“
„Existují přece kolektivní halucinace. Kolektivní zkušenost je sice normativním základem našeho vědomí, ale konsensus nemůže ve filozofické zkoušce obstát.“
„Kecy!“ reagoval rozhořčeně Novosadecký. „Nepokoušej se mě zmást!“
„Nepokouším pouze analyzuji.“
„Je tam!“ vykřikl Majer, který se našeho sporu neúčastnil a jen pozoroval. „Je tam rozsvítilo se.“
Novosadecký i já jsme přestali teoretizovat a také jsme se podívali. Opravdu, v tmavém horském masívu tkvěl malý světelný bod.
„Pane Bože! vyjel Novosadecký. „Zase!“
„O to ti přece šlo. Kdyby se znovu neobjevilo, byl bys ještě naštvanější.“
„Co do mě ryješ, ryj do něho!“ a ukázal na světlo.
„To nemůžu. Ty jsi můj kamarád, ale tamto . . . Vždyť já ani nevím, co to je.“
„No právě,“ souhlasil Novosadecký. „Je to, ale co je to?“
Po večeři se Majer natíral krémem Nivea, já jsem nedělal nic a Novosadecký vyšel před dům. Upřeně zíral do noci, nebo spíš na ten malý světelný bod tonoucí ve tmě. Na tom nebylo nic divného. Noc byla skutečně úchvatná, ohromná a nekonečná, ale celá visela pouze na tom jediném malém bodě jako na hřebíčku.
Majer přišel ráno ke snídani odpočatý, zatímco Novosadecký byl bledý a nevyspalý.
„Nemohl jsem spát,“ stěžoval si.
„Dlouho ses díval do dáli, takže není divu.“
„Vždyť já jsem šel spát, ale stejně jsem nemohl usnout. Stále jsem přemýšlel, co to je, co by to jen mohlo být.“
„Máš nějakou teorii?“
„Žádnou. Prostě je tam, svítí a dost.“
Toho dne už nešel ani na houby. Bloumal po chatě, vymetal kout za koutem, teprve v poledne vyšel na dvorek, kde se na lehátku vyvaloval Majer.
„Teď to nejvíc opaluje,“ řekl Majer a ukazoval na slunce, které právě dostoupilo zenitu.
„Co je mi do toho,“ zavrčel Novosadecký a vrátil se do světnice. Zcela jasně čekal na soumrak a den mu připadal příliš dlouhý.
Za soumraku jsme znovu usedli na lavici před domkem. Je zvláštní, jak mohou být lidé různí. Majer ani já jsme už nebyli tak napjati jako včera – že bychom si začali zvykat? - , kdežto Novosadecký byl ještě vzrušenější.
Majer projevoval zájem nejméně, měl obavy, že ho slunce během dne příliš připeklo a že se mu kůže určitě sloupne.
„Ta Nivea není k ničemu,“ stěžoval si.
„Kreola je lepší,“ poradil jsem mu. „Zkoušel jsi to?“
„Ticho!“ vykřikl Novosadecký.
„Proč? Čekáme na optický, ne na akustický jev. Má-li se světlo objevit, objeví se, i kdybych já rachotil na bubny a Majer na pozoun.
Jako na potvrzení mých slov se v namodralém, zšeřelém a potemnělém prostoru objevil malý zlatý bod.
„Tak já jdu vařit nudle,“ řekl Majer a vstal.
Novosadecký k večeři nepřišel. Zůstal na lavici zahleděný do dáli. Když jsme si už šli s Majer lehnout, on ještě stále seděl.
„Jenom aby z toho nezcvokatěl,“ svěřil se mi Majer se svými obavami. „Dobrou noc.“
U snídaně jsme se sešli pouze my dva, Majer a já.
„Pořád tam ještě sedí?“ zeptal jsem se Majera.
„Ani se nehne. Seděl tak celou noc.“
Přinesl jsem Novosadeckému šálek horké kávy. Klepal se zimou, protože v horách jsou noci a hlavně rána chladná. I v létě.
„Proč ses alespoň nepřikryl dekou?“ zeptal jsem se.
„Nemohl jsem si jít pro deku, protože jsem to nechtěl spustit z očí. Pozorování musí být přesné.“
„A uviděl jsi něco nového?“
„Ne. Všechno, co se dá zjistit, je to, že se večer rozsvěcuje a za svítáni zhasne. Jinak ani nemrkne.“
„Tak proč tu ještě sedíš, když už zhaslo? Je bílý den.“
„Opravdu,“ uznal Novosadecký a podíval se na mě méně nepřítomným pohledem.
Celý ten den prospal. Mezitím Majer nabral pěknou barvu a jeho obavy o kůži se ukázali zbytečné.
Novosadecký se probudil teprve před večeří.
„Budeš dneska jíst?“ zeptal se Majer.
„Jenom něco studeného. Vezmu si to na cestu.“
„Na jakou cestu?“ zeptali jsme se s údivem.
„Půjdu a podívám se, co to je.“
„Dej pokoj,“ pokoušel se ho zastavit Majer. „Kam bys chodil na noc?“
„Ve dne to nenajdu.“
„Ať jde,“ podpořil jsem ho. „Má nás otravovat? To radši ať jde a zjistí to, jinak nám zkazí celou dovolenou.“
Šel. Vrátil se příštího dne kolem poledne.
„Tak co?“ přivítali jsme ho s Majerem.
„Nic. Je to příliš daleko. Za jednu noc se tam dojít nedá.“
Majer pohlédl na mě, já na Majera. Už jsme věděli, co bude následovat.
A opravdu. Novosadecký znovu prospal celý den a vpodvečer si sbalil batoh.
„Nevím, kdy se vrátím, možná až za pár dní. Vy tu, kluci, zůstaňte a počkejte na mě.“
Čekali jsme den, potom dva. První noc jsme spali jako obyčejně. Ani během druhé jsme si o Novosadeckého nedělali starosti, protože jsme věděli, že potřebuje nejméně dvě noci. V podvečer druhého dne jsme začali mít obavy.
„Bez starosti,“ uklidňoval Majer. Může mu to trvat déle, než jsme počítali.“
„No jistě, dvě noci tam, a dvě tedy zpátky, anebo den a noc, pokud se bude vracet bez odpočinku. Nejdřív ho můžeme čekat až ráno.“
Přes veškerou logiku našich úvah jsme se nehýbali z místa, hleděli jsme tím směrem, kde v horské, noční hloubce spočíval malý světelný bod. Nějak nám nebylo do hovoru, tak jsme jen dlouho seděli.
„Kolik je hodin?“ zeptal jsem se konečně.
„Bude půlnoc.“
„Tak to abychom šli spát. Před svítáním určitě nepřijde.“
Už jsem se obracel a šel do chaty, když tu Majer zvolal:
„Hej, podívej!“
A já to uviděl – v temnotách, v prázdnu teď nebyl jeden malý světelný bod, ale dva. Jeden vedle druhého, úplně stejné. Nebylo možno určit, který tam byl dřív a který později. Majer to taky nevěděl, i když zpočátku tvrdil, že to levé světélko se rozsvítilo vedle pravého. Když jsem na něho ale udeřil, změnil názor a naopak zase tvrdil, že to pravé vedle levého. Vyložil jsem mu, že se nemohlo rozsvítit ani levé vedle pravého, ani pravé vedle levého, protože dokud bylo jen jedno, nemohlo to být ani pravé, ani levé. Pak musel přiznat, že to vlastně taky nedokáže rozeznat a že to zkoušel jen pro pořádek. Světélka vypadala jako dvě oči.
Té noci se nám špatně spalo.
Novosadecký se nevrátil ani třetího, ani pátého dne. Když nadešel a skončil den sedmý, řekl Majer:
„Co kdybychom mu šli naproti?“
„Přikázal nám čekat. A kromě toho . . .“
„Co kromě toho?“
Seděli jsme jako vždy na lavici před chatou a dívali se na ta dvě světélka.
„Svítilo-li nejdříve jenom jedno a teď, když se Novosadecký nevrátil, svítí dvě, pak se vnucuje hypotéza . . .“
„Jaká hypotéza?“ popoháněl mě Majer, protože se závěrem jsem otálel.
„Že jako to druhé svítí Novosadecký.“
Majer se zamyslel.
„Dost možná,“ nakonec promluvil. „Ale co v takovém případě svítilo jako to první?“
„Jak to mám vědět!“ odvětil jsem zlostně. “Novosadeckého to taky zajímalo. Ale když tak moc chceš, pojďme a přesvědčíme se.“
„Ani nápad,“ uklidnil mě Majer. „My jsme tu jenom na dovolené.“