Tomáš Klvaňa: Marina. Ruský příběh

Kapitola první
Reaganův úsměv

1

Červenec 1987, třída Maxima Gorkého, Moskva. S respektem a jistou bázní si Mariani prohlížel zaprášené činžáky lemující široký chodník. Vysokými průchody, nahoře ukončenými obloukem, pozoroval domy ve vedlejších uličkách. Byly buď vybledle zelené, žluté nebo růžové, a v důsledku toho si město nadlouho, možná navždy a jistě nespravedlivě, spojil s bledostí barev. Přistoupil ke kovové nádrži na kvas a prohlížel si na řetízku zavěšený plechový hrnek. Širokou ulicí se ploužila volga. Váhal. Strach z nákazy v něm zápasil se zvědavostí. Nakonec opatrně usrkl a ke svému překvapení shledal, že mu mdlý nápoj, jemně dráždící patro, chutná. Vysokou rychlostí kolem projel černý vládní zil se staženými záclonkami.
Do Sovětského svazu přiletěl na prodloužené letní prázdniny od konce června do září. Neměl v plánu žádné cesty mimo hlavní město a první dojmy z Moskvy ho v jeho předsevzetí utvrdily. Gigantická metropole v něm budila touhu vniknout do ní a poznat její srdce. Loudal se v horku po svažující se Gorkého třídě směrem k Rudému náměstí, epicentru říše, a pozoroval město ve stavu pozdní dekadence. V seminářích na Harvardu, kde studoval, si vytvořil obrázek o situaci v Sovětském svazu, zabarvený nadšením profesorů z Gorbačovovy perestrojky, jenže tento obrázek se mu teď hroutil před očima. Nevydržel ani letmý pohled.
Několikrát se pokusil navázat kontakt s mladými Rusy a přimět je k diskusi. Nebylo to snadné. Vyhýbali se politice. Ne ze strachu, spíš z nezájmu. Student žurnalistiky Moskevské univerzity Valerij (po dvou vodkách Valera) mu na jeho expozé o perestrojce jako typu třetí cesty mezi kapitalismem a komunismem řekl, že komunistou dnes může být jen blbec nebo kariérista. Nejčastěji slyšel: Gorbačov pustě žvaní.
Z průchodu na něj zaútočil pach moči a přiměl ho změnit směr. Bylo těžké najít tu průjezd nečpící močí, a tak si na pronikavý puch vytvářel podmíněný reflex. Včera těsně před usnutím zaslechl v průchodu domu, v němž si pronajal byt, zvuky rvačky. Hektické oddechování, tlumený křik, nadávky. Zvířecí impulz. Když mu bylo třináct, zmlátili s partou v průjezdu nepopulárního spolužáka. Obtloustlý, neškodný chlapec za nic nemohl. Marianiho parta, poblázněná seriály o mafii, kde se do ležících kopalo často a usilovně, si to na tlouštíkovi frajersky vyzkoušela, až se bolestí pomočil. Když si na to vzpomněl, otřásl se studem.
Na pozvání Andreje, dalšího studenta Moskevské univerzity, navštívil vernisáž malíře Glazunova. Přečetl si pozvánku a s překvapením shledal, že akce není v centru, ale na dalekém sídlišti. Cesta metrem na konečnou trvala věčnost a zanechala mu modřiny z prodírání se davem. Stěny konečné stanice pokrývalo hnijící dřevo. Galerie byla součástí rozlehlého objektu, shluku geometricky přesných staveb z šedého panelu prokládaného sklem, někde naprasklého, jinde rozbitého a polepeného kartonem. Andrej ho vedl ke vchodu, kde shluk signalizoval událost. Televizní štáby ze zahraničí. Ucítil pach ledabyle umyté podlahy. Denní světlo prostupovalo filmem nečistoty na oknech. Spatřil rozměrné plátno, olejomalbu s nakupenými tvářemi a tvářičkami, postavami ruské historie. Byli tu Stalin a Brežněv, Kalinin, Berija, Majakovskij i Pasternak. Do toho v různých perspektivách poskládané ikony, chrámy a kláštery, rudé pěticípé hvězdy a pravoslavné kříže prolnuté v postmoderním salátu. Vlevo dole divoký oheň. Plamen revoluce? Požár? Zkáza chrámu Krista Spasitele? Mariáni myslel na obraz, když kráčel dolů po Gorkého třídě ke Kremlu. Záměrná konceptuální pomatenost a estetická provokace neladila s nudou města. Autor se vymykal prostředí, v němž žil, měl úspěch, uznání i finanční satisfakci.
Jakmile se přiblížil k severnímu okraji Rudého náměstí, odkryly se mu barevné věže chrámu Vasila Blaženého. Před kostkou Leninova mauzolea stála fronta. Turisté pochodovali po bílých čárách na dlažbě. Pod dohledem vojáků a policistů si nikdo netroufl sejít z vyznačených linií. V prostoru zbaveném silničního provozu panovalo ticho. Mariáni se otočil a vydal se směrem k Manéžnímu náměstí, přes něž právě přeběhl obrovský černý kocour. Dohnal tramvaj v zastávce, vyhoupl se na zadní oj, tramvaj se rozjela a černý pasažér zmizel Marianimu z dohledu. Zabočil k Alexandrovské zahradě, kde stála u hrobu Neznámého vojína čestná stráž. Hrob chránil popel šesti vojáků, obětí války. V duchu se vrátil ke Glazunovově vernisáži. Muž, jehož jméno si nepamatoval, přednesl emotivní projev a pak společně s malířem vyzval hosty ke slavnostnímu přípitku. Poté se slova ujal sám Glazunov:
„Ať žije ruská kultura, ruské umění, které ani bota diktatury, ani hlad, ani tupost byrokracie, ani šatlavy, ani mučírny nikdy, nikdy nesprovodí ze světa!"
Tuto větu pak slyšel Mariáni večer v televizním zpravodajství a vybavil si výraznou, hrdou postavu malíře oblečeného do šedých kalhot a černé kožené bundy zapnuté až ke krku. Ve tváři měl sebeuspokojení a na čele kapky potu. Na ulici by si ho spletl s tajným policistou. Ruská kultura! Co tím myslel? Vzrušující divadelní avantgardu? Hromotlucké sochy komunistického panoptika vrahů a aparátčíků? Balet, rezivějící nádrže na kvas, kamenného Puškina na rozlehlém náměstí? Sedl si na lavičku v Alexandrovské zahradě a díval se směrem k rudohnědé zdi. Park byl upravený, pokrytý zářivě zeleným travnatým kobercem. Listnaté stromy stínily barevné záhony květů, jež oživovaly fádní ulice. U vedlejší lavičky jedla důchodkyně housku z papírového sáčku. Na druhé straně, blíž ke vchodu, stály dvě dívky. Vyšší blondýna ve vybledlé červené sukni a haleně z bílého plátna byla bosá. Druhá dívka, menší brunetka s běžným obličejem, se u lavičky loučila s vojákem navlečeným do těsné seprané uniformy.
Oloupaný lak opěradla, lesknoucího se v poledním slunci, přilákal blondýninu pozornost. Ukazováčkem pravé ruky přejížděla po drsném povrchu jako po struhadle. Pak zvolna naklonila hlavu, vlasy jí přepadly přes tvář a Mariani spatřil zelené oči, výrazný obličej, podlouhlý nos a úzké rty. Usmála se, a přestože si jako cizinec v Moskvě zvykal na pohledy žen, její bezprostřední, uvolněné gesto ho překvapilo.
Ačkoliv se tomu pokoušel ubránit jako neslušnosti, pohled mu bloudil k jejím kotníkům. Bosá dívka se otočila k přítelkyni, od níž odešel voják, a oslovila ji. Mariani vstal. Chvíli bojoval s nesmělostí, ale pak vykročil k nim. Všiml si, že ho sledují, snad vyzývavě, asi testují jeho odhodlání. Chtěl se proto vrátit, ale věděl, že by se před nimi naprosto znemožnil. Představil se. Zaznělo pár zdvořilostních vět. Mluvil rusky, což je potěšilo.
„Nenosíte boty?" zeptal se blondýny, jež se představila jako Marina. Snažil se být vtipný, ale nervozita ho válcovala. V jejím pohledu se odráželo slunce, které barvu jejích duhovek nasvítilo do nereálné podoby renesančních portrétů.
„Jsem bez nich svobodnější, hlavně tak blízko Kremlu."
Brunetka se chichotala. Když na chvíli poodešla, využil situace a pozval Marinu na kávu. Její úsměv si vykládal jako bezstarostnost povznesenou nad chudobu. Vypadala jinak než bohémské, intelektuálně založené studentky, nebo upravené, cílevědomé dámy, jichž bylo město plné.

2

Seděli v kavárně proslulého hotelu nedaleko Velkého divadla. Od vchodu si je prohlížely tři potící se postavy v kožených sakách. Přišla opět bosá ale namísto sukně měla na sobě světle modré džíny. Nechala si objednat kávu a ostře sycenou vodu. Odmítla alkohol.
„Tady se nemusíte bát, že by po vás chtěli pas," poznamenal.
Domníval se, že Marina ještě nesmí pít alkohol. Kolik jí bylo? Sedmnáct? Styděl se zeptat a ona jeho narážku přešla. Kavárna s přemrštěnými cenami byla jedním z mála míst v centru Moskvy, kam se dalo zajít.
„Proč já?" zeptala se.
Dělal, že nerozumí.
„Proč jste pozval právě mě? Není dost slečen, které by vám vyhověly lépe?"
Zrudl. Tvářila se přívětivě a její hlas zněl sebejistě. S trémou vysvětloval, že mu nejde o to, co má na mysli. Na chvíli se odmlčel a sledoval prostornou, secesní kavárnu. Měla své nejslavnější doby za sebou.
„Jste mi sympatická, chtěl jsem vás poznat. Hlavně proto, že nejste jako ty dívky, o kterých mluvíte."
Hovor se dostal do přirozenějšího rytmu. Vyprávěl jí o svém rozhodnutí navštívit Sovětský svaz, navázat známosti s univerzitními studenty a profesory, dozvědět se víc o životě za perestrojky. Marina se rozesmála.
„Gorbačov jen kecá. Povolili otěže, ale ne moc. Chtějí se udržet u moci, a tak změnili taktiku a mluví jinak. Není to žádná opravdová změna."
To nečekal. Přešli k osobním tématům. Řekla mu, že má čtyři sourozence, bydlí s rodinou a rodinou strýce v centru, otec je ve vězení a matka pracuje jako uklízečka. Ne, není politický vězeň, řekla smutně. Chtěla by jít na univerzitu, ale teď musí vydělávat, starat se o mladší sestru a bratry. Strýc je v Afghánistánu a oni ho už dva roky neviděli. Přes léto rodina odjela na Jaltu k příbuzným. Ona pracuje v obchodním domě, a proto zůstala ve městě. Pohledem bloudil k odolné pokožce jejích chodidel pod vybledlou modří nohavic. Měla bílou pleť, jež v osvětlení kavárny přecházela v šedě zelený odstín.
Zdálo se mu, že jestli existují jedinečné chvíle, toto je ve své neprav-děpodobnosti jedna z nich. Přes zmenšující se vzdálenost nad stolem si posílali rozpačité úsměvy, vstřícné věty a neobratně formulovaný souhlas.
Dohodli se, že se uvidí znovu. Nazítří se vypravil do obchodního domu, kde pracovala. Tam ji poprvé spatřil obutou do nafasovaných hnědých střevíců. Neměla z jeho přítomnosti radost, což vytušil z jejích opatrných gest a nejistých pohledů. Na práci neměla skoro nic, obchoďák byl prázdný, bez zboží i zákazníků. Zato si ho prohlíželo několik kolegyň v zelených zástěrách.
„Co je k maní?" zeptal se hravě.
„Všechno..."
Významně se rozhlédl.
„Nevypadáte nato, že byste měli všechno..."
Nutila se do smíchu. Byla jeho návštěva nevítaná, nebo jí nebyl příjemný humor na úkor sovětské reality? Domluvili si schůzku zítra večer na Puškinově náměstí, jednom z mála míst, které znal.
I následující den bylo dusno. Horký večer vyhnal Moskvany do ulic. Posedávali na prostorném náměstí kolem sochy klasika romantismu, zevlovali a vyměňovali si zážitky z končícího dne. Opilec s prázdnou láhví ve špinavých rukách odevzdaně seděl na neupraveném trávníku, jiný se snažil z kolemjdoucích vymámit pár kopejek. Skupinky mladých se tísnily kolem otlučených kazetových magnetofonů a poslouchaly rock. A také jakýsi vášnivý projev. U jednoho hloučku se zastavil a naslouchal, staccatu slov však nerozuměl. Reprodukce byla mizerná a jeho ruština jen o málo lepší.
Kdosi mu zezadu položil ruku na rameno. Otočil se a spatřil Marinu v bílých minišatech a lodičkách stejné barvy. Přišla přesně v domluvenou hodinu a políbila ho na tvář. Ucítil jemný parfém lišící se od agresivních vůní, jež neviditelnými oblaky obklopovaly pěstěné Moskvanky. Od té doby, co ji poznal, dnes poprvé vypadala elegantně. Ve sněhově bílém oblečku, s blond vlasy a bělostnou pokožkou zářila do počínajícího soumraku. V umaštěném, pachy prosyceném velkoměstském večeru byla zjevením. Mariáni si všiml, jakou pozornost budí mezi muži na náměstí, viděl závistivé záblesky jejich pohledů, pocítil nejistotu a ovšem i pýchu a vzpomněl si na odpoledne v kremelském parku, kdy ji bosou spatřil poprvé: Flóru z Botticelliho Jara.
„Lichačov," řekla a kývla směrem k magnetofonu, z něhož se stále linul extatický hlas.
Lichačov byl fenomén, lidový kazatel snící o Velké Rusi. Vládnoucí komunisti ho považovali za potížistu a styděli se za něj, jenže nové vedení vyhlásilo glasnosť, a nemohlo tedy Lichačova jen tak zavřít. Stačilo, aby mu úřady několikrát zrušily vystoupení, a jeho věhlas vzrostl.
Zamávala mu před očima bílými lístky.
„Bolšoj?" zeptal se.
V kavárně se zmínil, že by se chtěl podívat do vyhlášeného divadla, ale bylo obtížné sehnat vstupenky, zejména nechtěl-li platit vyděračské ceny z preferenční kvóty pro takzvané hosty čili devizové cizince. Zklamaně stáhla ústa.
„Ne. Jazz na parníku."
„To je skvělé!"
Chtěl ji utěšit, a proto předstíral větší radost, než měl. Jazz na parníku byl hitem léta. Lodě, provozované jednou z prvních soukromých firem, měly vyprodáno každý večer. Na molu se shlukovali zájemci ochotní několikanásobně přeplatit cenu lístku. Mávl na taxi, otlučeného moskviče.
„K Moskvě, na molo. Jazz na parníku."
Vnitřek auta páchl kouřem, filcovaný strop zčernal za léta absorbée dýmu. Projeli prázdným centrem a za chvíli byli na nábřeží. Mariáni převzal vstupenky a prodral se davem k můstku. Parník byl nový, prostorný, se dvěma palubami. Velkou část vrchní kryla střecha. Bar byl situován vespod a malé pódium, připravené pro jazzovou skupinu, nahoře. Na rezervačním štítku jejich stolu uviděl číslo 666 a latinkou napsané jméno, Woland. Bulgakovův román Mistr a Markétka, desítky let zakázaný, vyšel za velkého rozruchu několik měsíců před jeho příjezdem a bylo pozoruhodné, kam si jeho motivy našly cestu. Loď vyplula za světla. Z reproduktorů zněla trubka Louise Armstronga. Objednal víno, večeři a začal mluvit o knihách. Marina Bulgakova nečetla a o literaturu nejevila zájem. Působila kultivovaně a on ji mylně považoval za sečtělou. Sovětský život se hemžil milovníky knih a těmi, kteří lásku k nim nosili světu na odiv. Patos a nedostatek jiných impulzů.
„Literatura vás nebaví?"
„Čtení mi nic nedává."
Čtení! Jako ve třetí třídě: čtení, psaní, počty...
„Před pěti lety jsem se dostala k samizdatovému opisu Doktora Živaga. Pasternak byl v módě. Krásná kniha. Znám Vojnu a mír a jiné klasiky. Z většiny se moc nedozvíte. Vadilo mi, že postavy jsou špatně napsané, že děj jde špatným směrem."
„Spatným směrem?" zeptal se nevěřícně. „Jak se to pozná?"
„Intuicí. Napoví vám, jestli je příběh vnitřně pravdivý, má-li logiku. Nelíbí se mi, když se postavy chovají jinak, než by měly. Je to buď autorova nedostatečnost, to většinou, nebo nějaká jeho výstřednost."
Snažil se z ní dostat, jak chápe intuici, ale nikam to nevedlo. Přesvědčoval ji, že příběhy mají víc možností, ne jen jednu podle jakési železné logiky.
„Ano," připustila. „Příběh může mít mnoho podob, ale každou musí autor připravit. Záleží na maličkostech."
Máji brát vážně? Přečetla pár klasiků a usoudila, že „čtení" je ztráta času. Začala hrát hudba, setmělo se. Dojedli, pili arménské červené víno a sledovali světla na břehu řeky. Mírný vánek ovíval pasažéry vychutnávající letní večer. Jejich rozhovor teď plynul přirozeně, jako by se znali delší dobu. Mariáni si cenil její inteligence, s níž probírala vše, o čem si povídali. Zeptal se, kolik je jí let. Nebe pročísl blesk a ozval se hrom. Právě tak náhle a bez varování přešla k tykání.
„Máš strach?"
Zněla žertovně. Naklonila se přes stůl, lehce ho políbila na rty - stačil na okamžik pocítit jejich vlhkost - a zašeptala:
„Nemusíš..."
Loď přirazila ke břehu. Na molu halasila skupinka mladých. Když se paluba zpola vyprázdnila, nahrnuli se dovnitř a zamířili k baru. Zprvu si jich nevšímal, jejich chování ho však vyrušilo. Vypadali jako zlatá mládež, pokud zde něco takového existovalo. Vyzývavě oblečené slečny a elegantní muži v jeho věku, jaké v Moskvě ještě neviděl. Nechodili po ulicích, nepotkával je v obchodech ani v metru. Žertovali u baru, objednávali šampaňské a okázale ignorovali okolí. Vypadali naprosto bezstarostně. Uniformovaný plavčík odrazil loď od břehu. Opět se zablýsklo, vítr vál silněji, černou hladinu řeky čeřil vítr. Mariáni se soustředil na rozhovor s Marinou. Povídala mu o životě v komunismu, každodenním vyčerpávajícím zápasu s nefungujícím systémem, který se projevoval tisíci maličkostmi: dlouhými frontami na zboží, špatnými službami, nemožností dovolat se spravedlnosti proti úřední tuposti a zákazem cestovat. Jako většina sovětských občanů ani ona nikde nebyla, kromě týdenního výletu do Finska, když jí bylo deset.
„Bylo to jako v pohádce. Čisté město pod bílým sněhem, upravené domky. Obchody plné barevného zboží. Většinu jsem do té doby nikdy neviděla. A od té doby taky ne. Lidi se k nám chovali hezky. Když se mluví o ráji, vybavím si Helsinky."
Dřív by to považoval za antikomunistickou propagandu. Vyslovil to nahlas.
„Nechápu, co je špatného na tom, být antikomunistou," reagovala. „Váš prezident měl pravdu: toto je říše zla."
Nevěděl, co má říci, atak jen sledoval na hladince skleničky odlesk světel. Nechuť k moralizování, jímž Reagan vynikal, se v něm bila se zážitkem sovětské reality. Jazz hrál hlasitě do tmy. Odešla na toaletu na spodní palubě a Mariáni pozoroval společnost kolem sebe - většinou páry nebo skupiny přátel snažící se spolu hovořit v hlučném prostředí. Byl rád, že tu je. Tady se cítil zatím nejnormálněji, nejblíže prostředí, na které byl zvyklý z domova. Cítil úlevu. Opadlo z něj napětí z podvědomého pocitu, že musí být stále ve střehu. Byla pryč víc než čtvrt hodiny. Fronta před toaletou, řekl si. Když se však neobjevila dalších deset minut a kapela mezitím přestala hrát, vydal se ji hledat. Spatřil ji u baru mezi zlatou mládeží v rozhovoru s opáleným chlapcem v bílém sportovním obleku a jemně růžové košili s rozhalenkou. Pokynula mu, aby přistoupil.
„To je Garry, můj kamarád," představila mu partnera.
Mladík, jediný, kdo mu věnoval pozornost, se ušklíbl. Pak ho zdvořile oslovil bezchybnou, jemně akcentovanou angličtinou. Měl černé vlasy, kolem krku zlatý řetízek a na levém zápěstí drahé hodinky.
„Garry je z Jerevanu, ale teď bydlí v Moskvě," dodala Marina.
„Garry z Jerevanu?" Mariáni přehrával. „Taky šampión?" Dobře míněná narážka na šachového velmistra Kašparova ponechala Garryho chladným.
„Kašparova znám. Mimochodem, narodil se v Baku, ne v Jerevanu. Ale šachy nehraju. Jmenuju se Ardanjanc."
Nutil se do žoviální polohy.
„Další slavné arménské jméno!"
Narážel na příjmení Gorbačovova poradce a tajemníka komunistického politbyra Jegora Ardanjance. Garry mlčel o chvilku déle, než se zdálo taktní, takže si Mariáni pomyslel, že nesleduje politiku, a chtěl mu svoji narážku vysvětlit, když opět zasáhla Marina:
„Jegor Maximovič je Garryho otec."
Zmlkl. Drahý oblek, šampaňské... začalo mu to zapadat do nově nabytých vědomostí o sovětském systému. Garry jeho rozpaky přečetl a zdálo se, že se jimi baví. Pak mu ale smířlivě podal sklenku s exoticky vypadajícím nápojem a navrhl, aby si připili na setkání. Konverzace byla formální, mladík
se choval způsobně, ale odtažitě. Anglicky se naučil při dlouhodobých pobytech rodiny v Londýně a Washingtonu, kde otec pracoval na velvyslanectví. Marianimu se vybavily rešerše o sovětském politbyru: Jegor Maximovič Ardanjanc, zkušený diplomat a expert na zahraniční obchod. Profesor prestižní univerzity byl Gorbačovem vytažen do politbyra jako poradce pro hospodářskou reformu, což mezi západními experty vzbudilo naděje. Hlavou mu prolétl rozhovor s Marinou o říši zla a výletu do Finska.
Loď se vrátila k molu. Marina oznámila, že Garry doma ještě pořádá večírek. Bylo půl dvanácté, Mariáni se cítil vyčerpán, ale zvědavost převážila. Nebylo mu jasné, jak do té zlaté společnosti zapadá Marina, a proto pozvání přijal. Na louce u mola na ně čekalo několik drahých vozů, kolem nich postávali řidiči a kouřili. Když s Marinou nasedali do kůží vonící kabiny jaguáru, všiml si Mariáni studených pohledů Moskvanů odcházejících z mola na zastávku nočního autobusu. Kolona zahraničních aut se vydala na jízdu spícím městem, a přestože jeli rychle, jeli dlouho. Na kraji obrovské metropole vjeli do vilové čtvrti. U vjezdu se zvednutou závorou zahlédl strážní budku a policistu. Projeli branou zahrady a zaparkovali u nasvícené vily, kterou odhadoval na dvacátá, možná třicátá léta. Pod podrážkami polobotek křupal jemný štěrk, jímž byla příjezdová cesta vysypaná až k růžovým záhonům.
Hlučná společnost se nahrnula dovnitř. Ve vestibulu zůstal chvíli stát a zíral na fontánku s kopií Davida z bílého mramoru. Seshora ji osvětlovalo několik barevných reflektorů, které blikaly do rytmu sovětského popu. Byl jediný, kdo si ji pobaveně prohlížel, ostatní prošli v přirozeném rozhovoru vestibulem a zamířili do jedněch z několika prosklených dveří. Když vstoupil, nalévala se whisky na led a místnost vyplnil hlasitý hardrock. Přijal sklenku, požádal o velkorysou porci ledových kostek a zaznamenal, že to nejsou kostky, ale malé hvězdičky, ledové symbůlky komunismu tající v bourbonu. Připil si s párem, který mu sklenku nabídl, a usadil se na pohovku. Na stěnách visely romantické olejomalby s ruskou krajinou. V přítmí si netroufal odhadovat, jsou-li to originály.
Marina seděla vedle něho, pila vodu a stejně jako on se rozhlížela po pokoji. Hlasitá hudba mařila občasnou snahu skupinek vést konverzaci. Po chvíli hluk polevil, nebo si zvykli do té míry, že se na několika místech rozproudil hovor. Marina se k němu naklonila. Ucítil její parfém.
„Jak se ti zamlouvá komunismus v praxi?" zeptala se s neskrývanou ironií.