Wolf Biermann - koncert na Festivalu spisovatelů Praha

Když k břehu jsme přirazili

Když k břehu jsme přirazili

a v člunu dál seděli

Tu najednou nejlíp

jsme nebe ve vodě viděli

Pár rybek tam hrušní

prolétlo a aeroplán

jezerem plul, než tiše se

o vrbu rozplynul

           – se rozplynul

Kam naše sny podějí se

v té rozseklé krajině

Kde ranám se nechce hojit

kde mokvají jedině

Kam přátelé podějí se

kam ty a já asi kam –

Pryč chtěl bych být nejradši

a nejradši setrvám

        – zde setrvám

Melancholie 

pro Emila Ciorana

1

protože v žádné zemi zem už není

jen všude průmyslový odpad straší

jsme vesměs z míry vyvedení

bohatci chudí, malí velikáši

protože žádost je jak rakovina

což nevesele na nervy mi leze

strach ze smrti že přeřve kocovina

a svoboda, ač bezmezná, má meze

že hnusí se mi jejich alotrie

a vidím, nekapíruju však svět

  melancholie

    melancholie srdce

       ten žlučovitý jed

2

že před přítelem nehodlám být srab

a nepřítele drzou hubou štvu

že žádná slza neodstraní svrab

a amok zahnat písní nemůžu

že k slávě přičich jsem a neměl dost

to sousto nenasytně polykám

že jistotu mi ničí pochybnost

a bez viny se vinou zajíkám

ač vzepřel jsem se, moje duše hnije

a rozpadem ji nahlodává sněť

  melancholie

     melancholie srdce

       ten žlučovitý jed

3

kdo káže naději, jo, to je lhář

leč morduje ji jenom darebák

já obojí všem dělám tváří v tvář

ber jen, co musíš brát – víc neber však

vždyť nemáš důvod doufat, že snad příště!

tak jako láska bez důvodu je

své sny já denně házím do ohniště

jen kacíř o žár v kotli pečuje

a sám když vzplane, sotvaco ho skryje

tak velkolepě stane uprostřed

  melancholie

    melancholie srdce

      ten žlučovitý jed

4

jen podle sebe formuješ své dítě

jak Bůh: tak příliš hloupé, slabé je

a jednou stejně po svých opustí tě

a s davem do záhuby odejde

kdo hlásá: vnuk to vybojuje líp!

klid v duši má a o kolečko navíc

mír hřbitova však není žádný klid

a z péče o lid tomu zas je nanic

kdo k smrti unaven už neví, čí je

a hubenou má, ač se v tlusté zhléd‘

  melancholie

    melancholie srdce

      ten žlučovitý jed

5

má milá, pokaždé jsou mračna fuč

když navzájem se máme a náš let

nás nese do nebes a všechna žluč

je odplavena blahem, takže hned

se v med a mléko změní zášť i krev

když pak snad přijde přítel potřebný

k nám posedět a zapít s námi hněv

mír celou tuhle válku zpříjemní

a na chvíli se skryje ona zmije

neb „stát i padat“ je má věta vět

  melancholie

    melancholie srdce

      ten žlučovitý jed

Balada o pruském Ikarovi

1

Kde Friedrichstraße dělá krok

pozvolna přes vodní tok

    tam nad Sprévou rozkročen dlí

most Weidendammský. A ve vší kráse

zde pruský orel vyjímá se

    když postávám u zábradlí

    tu stojí pruský Ikarus

    má z kovu křídla, statný vzrůst

        však tíží ho paže, jak bdí

    on nevzlétne – on nepadne

    vodu nezčeří – a neochabne

        tam nad Sprévou u zábradlí

2

Drát ostnatý mu zarůstá

hloub pod kůži i přes ústa

    a v mozek, šedou kůru

zem vězí v pásu z drátoví

ta naše země ostrovní

    z vln plechu trčí vzhůru

    tu stojí pruský Ikarus

    má křídla z kovu tenhle Prus

        však tíží ho paže, když bdí

    on nevzlétne – a nepadne

    vodu nezčeří – a neochabne

        tam nad Sprévou u zábradlí

3

A když chceš pryč, tak musíš ven

už opustil zběh nejeden

    ten poloviční kraj

já zuby nehty držím se

než hnusný pták mne popadne

    a mrští přes okraj

jsem já pak pruský Ikarus

    mám z kovu křídla, ryzí brus

        leč tíží mě paže, jak ční

    já vylétnu – a dopadnu

    vodu rozčeřím – zas ochabnu

        tam nad Sprévou u zábradlí

4/Barlachovská  píseň   (1963)

Ach, máti, okna zavírej

Déšť blíží se k nám zdáli

Mrak z druhé strany hranic ční

Div že nás nezavalí

    Co jenom s námi bude

    když k zemi zplanělé

    už padají i z nebe

    jen mrtví andělé

Ach, máti, dveře zavírej

Krys na tisíc se žene

Ty hladové jsou vepředu

A vzadu vypasené

    Co jenom s námi bude

    když k zemi setmělé

    už padají i z nebe

    jen mrtví andělé

Ach, máti, oči zavírej

Už s větry bouřkovými

Se krysy derou škvírami

Kdys zapomenutými

    Co jenom s námi bude

    když k zemi zplanělé

    už padají i z nebe

    jen mrtví andělé

Vojenská

Voják, voják a tvrdý boj

Voják, voják a stejnokroj

Voják, voják zná povinnost

Voják, voják je tváře prost

Voják, voják řadový

Voják, voják se nedoví

Proč podle normy hladoví

Válčí a umírá.

Voják, voják šel bojovat

Voják, voják ve válce pad

Voják, voják teď padne zas

Voják, voják to není špás

Voják, voják je řadový

Voják, voják se nedoví

Že v další válce světový

Nebude vítězů

Voják, voják a tvrdý boj

Voják, voják a stejnokroj

Voják, voják zná povinnost

Voják, voják je tváře prost

Voják, voják řadový

Voják, voják se nedoví

Proč podle normy hladoví

Válčí a umírá.

Hroby

Kdes‘ na Krétě našel jsem hřbitov

pro vlast a pro vůdce

Tam německých vojáků spousty

spí u cesty do kopce

A nad nimi sládnou hrozny

a vinou se vinice

Těch hroznů jsem natrhal hrsti

a nacpal se od srdce

A mrtví na Formenteře

ti bydlí bezmála ve vozech

Hned u pohřebiště aut leží

což vzalo mi drobet dech

Jak bojovník se svou zbraní

tak zchystáni kost co kost

Že s vybrakovanými auty

si vyrazí na věčnost

Ať kdekoli cestuji k lidem

i mrtvé rád navštívím

I o domě v Barceloně

té supermoderně, vím

Tam v činžáku z kamenných boxů

se zesnulí tumlují

A jako dřív na televizi

dnes na moře zevlují

A hřbitov jeptišek v Moskvě

kde pod malbou v kameni

se s oběťmi jejich vrazi

zas ocitli spojeni

Tam klnou si, přou se a rvou

a utrží nejeden šrám

Řvou, křičí a krvavou hlínu

maj’ v ústech dokořán

Tak slídil jsem na mnohém hrobě

jenž sešel a osiřel

Zved’ v Praze jsem židovský kámen

jej do duše uzavřel

Jak zvláštní je život mrtvých

a jejich řeč zjevením

I někdejší lži se zde mění

v pravdu jen mlčením

Vím dobře, že mrtví žijí

a návštěvy vítají

Kdo chladně své vychladlé míjí

toho prokletím stíhají

– ne mne! Svého otce pomník

mám na dosah v suchu i bouři

Hrob nemusím hledat

on tyčí se všude

kde jen se z komína kouří

Povzbuzení  

věnováno Peteru Huchelovi

Hej, nezatvrzuj ty se

V té zatvrzelé době

Kdy tvrdý rozbije se

A ostrý bodne sice

Leč zlomí hrot sám sobě

Hej, nezatrpkni ještě

V té naší trpké době

Kdy smáčejí tě deště

A svírají tě kleště

A hrdlo tisknou tobě

Hej, zastrašit se nenech

V tom strašidelném čase

Kdy oni mají na spěch

Ti v chládku zřídit pelech

A mít tak po zápase

Hej, zneužít se nedej

Líp využij svůj čas

Ne ven, k nám cestu hledej

A jinak na nic nedbej

Tvůj potřebujem‘ hlas

Nic nechcem‘ zamlčovat

V tom čase mlčení

Že zeleň chce se klubat

Vždy budem prohlašovat

Ať znají naše mínění

Jen kdo se mění, stálý je

pro Arna Lustigera

Vplul krví jsem rovnou do světla

a z břicha vyšel zvědavý

Já zvíře jsem byl. A taky člověk

už od počátku tázavý

Tak při výslechu gestapa

jsem z prsu nasál, mordie!

hned pravdu s mlékem mateřským:

Jen kdo se mění, stálý je

Pak z Hamburku jsem včas v šestnácti

v zem zaslíbenou utíkal

když miliony tou cestou šly

však jejich proud se naproti bral

Pryč chtěl jsem totiž z domova

a domů! Neboť nesporně

Ten, kdo je mladý, hledá vlast:

Jen kdo se mění, stálý je

Já šajnu neměl a dorazil

jsem s duší slepě nadšenou

a zjistil, že rudí bozi též

jen podlí mizerové jsou

Mě otec věru nezplodil

jen abych přežvykoval lži

I vyřvávám teď do světa:

Jen když se měníš, stálý jsi

Ať horká válka či studená

pouť ze Západu na Západ

jsem se svými prošel zbraněmi

Moh‘ na kytaru spoléhat

Já vždycky budu, co jsem byl

Žid napůl s Gójem nedílně

však jedno uhájím si vždy:

Jen kdo se mění, stálý je

Nic se ženskými já neměl jsem!

než kliku. Bloud a utřinos

už snad jsem tušil, že ženské jsou

též lidi, nejen hnízdo vos

Až do morku dnes dobře vím

– své ženě radost dělám tím –

že vláda mužů padá už:

Jen kdo se mění, že je muž

Byl od počátku jsem zoufalý

a stále znovu doufal jsem

– tak možno je žít. Než přijde smrt

Znám s Heinem se, svým přítelem

Mým nepřítelem zůstává

však rýmů ať si užije

I z posledních sil vydechnu:

Jen kdo se mění, stálý je

Rencontre à Paris 

pro J. B.

Mí staří přátelé, ti stárnou

a jinak než já, už dobu drahnou

Čas na Východě je jiný čas

Mí přátelé tam stárnou

A když se přece uhlídáme

Zde, na tomto světě, mimoděk

pak radost je to veliká a vděk

O těch, co nezbylo z nich popele

– my staré ohně rozdmýcháváme

Hle přítel našel přítele

tak bezmocně se rádi mívali

vždy navzájem si rány lízali

Zas tečou dávno uschlé slzy

když dlouhé ticho roztlacháváme

a přece jsou díry, které nás mrzí

Touž loď už na věky obýváme

– a přece plujeme po jiné řece

Té odvahy dříve! – teď zvažujeme:

Východ či Západ. Stát nebo stát

Chce každý chtít a žádný muset nechce

Co vzájemná vážnost! Co kujeme?

Teď vzájemně vážíme? Zrnka zrad?

A nacházíme ve známé tváři

hrst nových rysů. Známí i v stáří

a přece přec! – se nepoznáváme

Mí staří přátelé, ti stárnou

a jinak než já, už dobu drahnou

Čas na Východě je jiný čas

Usmějeme se

   a zmlkneme zase

      zjihle a s trpkostí v hlase

Domov 

Klid hledám, nacházím však hádky

Jak umanutý živým žitím

Můj dlouhý čas je příliš krátký

Chci dát, a beru, co jen chytím

Žrout přátel jsem, ó lituji

Mám na domov hlad od kdovíkdy!

Je smrt to, kam já směřuji

Tam dojít ale – ne, to nikdy

Spát hluboce, snít bez křiku

Pak probrat se a podřimovat

Hlt čaje, sousto rohlíku

A světa bídu začarovat

Tak zmizí každá překážka

A snést lze všechno, bez nadsázky

Je ve vítězství porážka

A přec se odvažuješ lásky

Nuž večer vínem smočíš ret

Ach ženo, orgiemi vzkvétat!

Pojď, uděláme dvojí hřbet!

Leť, leť, a já též budu létat

Rád sepíši ti baladu

Jak mlokův ocas vyváz’ z tísně

A hned zas dostal náladu

A tak se, bloudi, dělaj písně

Klid hledám, nacházím však hádky

Jak umanutý živým žitím

Můj dlouhý čas je příliš krátký

Chci dát, a beru, co jen chytím

Žrout nepřátel jsem, lituji

Hlad po pomstě mám od kdovíkdy!

Je smrt to, kam já směřuji

Tam dojít ale – jó, to nikdy

z němčiny přeložila Věra Koubová