Yang Lian: Básně

Zakázané básně

V pětatřiceti zdechnout je už pozdě
ještě v děloze tě měli odpravit
jako tvé básně        které zbytečně
pohřbíváš na čisté stránky papíru

Dítě které se nesmí narodit
ručičky zamknuté zločinem
prstíčky klubko hádků shnilých v zimním spánku
očička shnilá        snažíš se uniknout tlaku který tě dusí
tvůj obličej na dotek jedna louže
bílé šrámy na kostech

V hlubinách lidské tělesnosti
mezi vybledlými vlákny mořských řas
proplétá se hejno úhořů
mezi ještě bledšími výkřiky zaslechneš tmu
cizí ruka tě bezcitně přihladí
lhostejně z tebe udělá gramatickou chybu
těsněji a těsněji se stahuje placenta
tvůj odkaz sotva vyřčený hyne zároveň s tebou

Smrt se dnes mění
v páchnoucí zprávu






Prostě a jednoduše

Masožravá ryba vycenila zuby a usmála se
měsíc však         jako vězeň zastřelený na útěku
umřel tváří obrácenou dolů

ze stínů serval světlo
ze světla serval světlem oklamané morče

Voda v řece vře
z nožiček    které hrabaly o život zbyly jen bílé kůstky
poslední zbytky chlupaté kůže napnuté na zkrvaveném torzu
očka se ještě upínají k nebi    někdo tady byl sežrán zaživa






Kafka museum

Pokud by čas byl dílem předků    už dávno
by k získání věčnosti stačilo zakašlat

odplivnout si a dojít věčnosti        nuže, do toho!
minulost bude uchována         vynesli jsme rozsudek
že on musí žít         předvádět trýzněnou duši

Na všech římsách pražských domů koketně zdobených
vystavte mrtvou myšku vyhrabanou z hrobu ať do ní praží slunce
útlé vybělené kosti        hlavu schovává do drápků
ale ať ji svírá sebevíc         slunci neunikne

Ani kdyby skočila zpátky do hrobu        stejně dál bude poslouchat
jak hluboko do noci bodře rozkládají kamenné sochy otců
jak se hádají malé sestry    jak milenky loudají se pozdě na schůzku
a určitě chápe        že bázlivost dává do rukou moc

Rozdejte karty     ať může svět, jímž pohrdal
znovu kibicovat nad jeho neschopností
Bolest může utišit i vstup do další scény která se ti hnusí
lépe než plameny ohně     utišit bolest     

Spatřili jsme ho mezi květinami    a na mostě
už je čten sto let
a ještě sto let čten bude
jako by byl bičován        na společné fotce se všemi těmi upocenými tvářemi
dělá nám radost    A honem ještě pro podpis odsouzeného na smrt

„Kafka“





Poslední otázka pro Bertolda Brechta

Zima     to znamená zčernalé stromy
a sníh        znamená to, že celý den svítí světlo
v bytě kde nikdo není

a dopadá na hrob     kde leží člověk
Když jsi se odlíčil až na holé kosti      vypadáš víc jako básník
hoď z okna ven svou poslední roli postavy z lidu

To znamená    prohlédnout si vlastní chladný úsměv
pod skleněným povrchem    zuří sněhová bouře
divadelní program smrti    jídelní lístek jednoho města

Cinkání zvonku na obou konečných ať ozve se místo potlesku
tvoje dvě já    jedno si představuje druhé
ruce ošklivá ptáčata v písmu padělají zachmuřené nebe

To znamená, že mrtvý si už dávno všiml že
náhrobek za oknem knihovny        je jako kondolenční lístek
a zelená barva borového jehličí nakonec nebude nazmar

Ať ten nepřátelský     všudypřítomný
dokonale neporušený soumrak        zahraje tvoje šílenství
a zeptá se co znamená noc     V noci kdo dvakrát zemřel už na nic nečeká






Labuť v Curychu

Jak říkal     štěstí je svého druhu písní posledního sbohem
a zadržuje krásu o které samo neví
tančící proud řeky    podřimuje už sedm set let
letmo pohlédne k člověku na mostě s kamennými oblouky
Jak říkala     co nelze zadržet pomalu rozcupuj
další vrstva sněhu vržená do podpaží     
oranžový zobák se natahuje k břehu jako by se dříve znali
s horoucností těla     zcela se oddává odmítnutí

Pero stažené křečí    i kdyby poslalo na šibenici sebevíc odsouzenců
zůstane samo        Jak říkal když stál nad vodou
Když ona    ve studeném převrstvujícím se odrazu na vodě poznala že u dna řeky
jedna mává zlomeným křídlem    a řekla slunce je na cucky
krása prstů spočívá v tom že mohou pevně sevřít pomatenost
a  vymáčknout z ní blankyt duše     pozadí na němž stříbrný řetízek
ještě víc bije do očí
stočený do vlastní krvavě rudé ozdoby
jako přitakání divočině     šťastné na způsob posledního sbohem    





Přeložila Olga Lomová
básně vyšly v revue Souvislosti 3/2010
foto ©  archiv FSP 2009