Yves Bonnefoy: Rodný dům

I
Probudil jsem se, byl to rodný dům,
pěna padala na útesy,
nikde pták, jenom vítr otvíral, zavíral vlnu,
odevšad vůně obzoru,
popel, jako by kopce clonily oheň,
jenž jinde stravoval vesmír.
Přešel jsem na verandu, stůl byl prostřen,
voda pleskala o nohy stolu, o příborník.
Ta beztvářná ale už musela vejít,
věděl jsem, to ona na chodbě
cloumá dveřmi, vedle temného schodiště, i když marně,
neboť voda už zaplavila pokoj.
Stiskl jsem kliku, dveře kladly odpor,
skoro jsem slyšel hluk z druhého břehu,
ten dětský smích uprostřed vysoké trávy.
Ty hry druhých, veselé hry, vždycky jen cizí.

II
Probudil jsem se, byl to rodný dům.
Ve všech pokojích drobně pršelo,
procházel jsem jeden po druhém
a hleděl na vodu jiskřící na zrcadlech.
Byla všude, některá prasklé, jiná
zastrčená mezi nábytek a zeď.
Z těch odlesků chvílemi vyvstávala
tvář a v ní smích a něha, jiná, větší
než ta z našeho světa.
Váhavě jsem se v obraze
dotkl rozcuchané kštice bohyně
a pod závojem vody odkryl její
smutné a bezstarostné čelo dívenky.
Úžas mezi bytím a nebytím,
ruka, jež váhá sevřít mlhu,
a pak jsem naslouchal, jak smích
umlká v chodbách prázdného domu.
Není tu nic než věčné břímě snu,
vztažená ruka, která neprochází
bystrou vodou, kde tone vzpomínka.

III
Probudil jsem se, byl to rodný dům,
stmívalo se, stromy ze všech stran
přicházely k našim dveřím,
seděl jsem na prahu sám, v chladném větru.
Ne, kdepak sám, dvě velké bytosti
nade mnou, ve mně rozmlouvaly.
Za mými zády stařena, nahrbená a zlá,
ta druhá stála přede mnou jak lampa,
krásná, v ruce pohár, který jí podali,
pila chtivě až do dna.
Chtěl jsem se posmívat? Ani nápad,
spíše jsem zakvílel láskou,
i s výstředností zoufalství,
a všemi mými údy tekl jed,
dotčená Ceres srazila na kolena
toho, který ji miloval.
Tak dnes hovoří život zazděný v životě.

IV
Jindy.
Ještě byla noc. Voda tiše
stékala na černou zemi
a já věděl, že mým úkolem bude
jen si vzpomenout, a smál jsem se,
shýbl jsem se a nabral jsem z bláta
náruč větví a listí,
zvedl jsem tu crčící hromadu
a přitiskl ji rukama na srdce.
Kam s těmi haluzemi, z nichž tolik nepřítomnosti
přesto táhlo šum barvy,
co na tom, spěchal jsem, hledal jsem
alespoň nějakou kůlnu, obtížen
větvemi, ze kterých do všech stran
trčely úhly, hroty, ostny, výkřiky.

A hlasy, jež vrhaly na zem stíny,
nebo mě volaly, a já se vracel,
s bušícím srdcem, na pustou cestu.

V
Ale ve stejném snu
ležím až na dně člunu,
čelo a oči proti oblým prknům,
a naslouchám úderům z hlubin řeky.
A příď se náhle zvedá,
napadá mě, že jsme blízko ústí,
dále však upírám pohled na to dřevo
vonící klihem a térem.
Jsou příliš obšírné, příliš zářivé
obrazy, jež jsem nashromáždil ve snu.
Proč znovu venku spatřit
věci, o nichž mi říkají slova, aniž mě přesvědčují,
toužím po vyšším či méně chmurném břehu.

A přece se zříkám té podlahy, která se houpá
pod tělem, které se hledá, vstávám,
procházím všemi místnostmi domu,
je jich teď bezpočet,
za dveřmi slyším křičící hlasy,
jsem jat tou trýzní, otloukající
zvětralé zárubně, přidávám do kroku,
je mi moc těžká noc, která trvá,
zděšen vcházím do sálu plného lavic,
podívej, slyším, tohle byla tvá třída,
podívej, na stěnách jsou tvé první kresby,
podívej, tady je strom a tady pes, který hafá,
a tahle mapa na žluté zdi,
to vyblednutí jmen a tvarů,
to vyvlastnění hor a řek
bělostí, která ochromuje jazyk,
to byla tvoje jediná knížka. Sádrová Isis
na oprýskané zdi té místnosti
neměla už nic víc, nebude mít nic víc,
co by ti otevřela, v čem by tě uzavřela.

VI
Probudil jsem se, ale bylo to na cestě,
vlak jel celou noc,
nyní mířil k velkým oblakům,
vztyčeným v dálce v sevřených řadách, k úsvitu,
jejž občas rozťala tkanička blesku.
Sledoval jsem zrod světa
v křovinách náspu; a náhle
ten druhý oheň, na konci pole
kamení a vinné révy. Vítr, déšť
srážely jeho dým k zemi,
ale rudý plamen zpupně vstával
a divoce trhal lem nebe.
Odkdy hoříš, ohni vinařů?
Kdo tě tam chtěl, pro koho na zemi?

Potom se rozednilo; a slunce
odevšad vystřelilo tisíce šípů
po celém kupé, kde hlavy spáčů
se dosud kymácely na kraječkách
polštářů z modré vlny. Já ale nespal.
Můj věk byl ještě plný naděje,
má slova patřila nízkým kopcům,
jež přicházely okenními skly.

VII
Vzpomínám si, bylo to jednou zrána, v létě,
okno bylo pootevřené, šel jsem k němu,
spatřil jsem otce v hloubi zahrady.
Stál bez pohnutí, díval se,
kam, na co, nevím, někam mimo všechno,
už shrbený, leč napřímiv
svůj pohled k nezavršenému anebo nemožnému.
Odložil rýč a motyku,
v tom jitru světa byl vzduch chladný,
ale sám chlad je neproniknutelný a je krutá
vzpomínka na rána dětství.
Kým byl, kým tenkrát byl v tom světle,
jsem nevěděl, nevím to dodnes.

Vidím ho ale také na ulici,
jak zvolna kráčí, jeho dávná gesta
těžknou velikou únavou.
Odcházel do práce, zatímco já
se toulal s několika spolužáky
okrajem odpoledne, dosud bez trvání.
Tomu, jak prošel, zahlédnutý z dálky,
nechť jsou určena slova, jež nedořeknou.

(V jídelně
jednoho letního odpoledne
jsou kvůli horku okenice zavřené,
stůl je sklizený, a on navrhl
zahrát si v karty, neboť nejsou jiné
obrazy v rodném domě, aby odpověděly
na žádostivost snu, potom odejde
a nemotorné dítě ihned bere karty,
z jiného balíčku je vyměňuje
za samé trumfy, potom čeká,
horečně rozechvělé, až hra znovu začne
a ten, kdo prohrával, vyhraje, a tak slavně,
že vše to bude jako znamení a potrava
pro samo neví jakou naději.
Poté se obě cesty rozcházejí, jedna z nich
se ztrácí, téměř ihned, a tak přijde
přece jen zapomnění, lačné zapomnění.

Stokrát
jsem škrtl ta slova, všude, v próze, ve verších,
ale nemohu zabránit,
aby z mé řeči znovu nepovstala.)

VIII
Otvírám oči, ano, to je rodný dům,
takový, jaký byl, a už nic víc.
Táž malá jídelna, z jejího okna
je vidět broskvoň, jež už neroste.
Jeden muž, jedna žena usedli
před křížem okna, tváří v tvář,
projednou spolu mluví. Z hloubi zahrady
je vidí dítě, hledí na ně.
Ví, že z těch slov se může zrodit člověk.
Za rodiči je pokoj temný.
Muž právě přišel z práce. Únava,
jediný nimbus jeho gest,
jejž synu bylo dáno zahlédnout,
ho vzdaluje už vezdejšímu břehu.

IX
A tehdy nadešel den,
kdy jsem slyšel ten podivuhodný Keatsův verš,
v němž mluvil o Rút, “when, sick for home,
she stood in tears amide the alien corn”.

Avšak nemusel
jsem pátrat po smyslu těch slov,
byl ve mně od dětství,
stačilo se naň rozpomenout a milovat ho,
navrátilce z hlubin mého života.

Ovšem, co jiného jsem si měl odnést
z unikavé matčiny přítomnosti,
ne-li žal vyhnanství a slzy,
kalící pohled, který toužil spatřit
ve zdejších věcech ztracený kraj?

X
Tak tedy život; a byl to znovu
ten rodný dům. Kolem nás
špejchar nad rozpadlým kostelem,
hra lehkých stínů jitřních oblaků,
a v nás ta vůně suché slámy,
která tu zůstala, čekajíc na nás, zdá se,
od posledního pytle, s žitem nebo pšenicí,
v pradávném bezhraničném světle léta,
prosetého rozpálenými hřebenáči.
Cítil jsem, že se brzy rozední,
probudil jsem se, obracím se znovu
k té, která snila své sny vedle mne
v ztraceném domě. Jejímu mlčení
nechť jsou určena navečer slova,
která jako by mluvila jenom o něčem jiném.

(Probudil jsem se,
miloval jsem ty naše dny, tak opatrované,
pomalé jak proud řeky, byť už
chycené duněním mořských kleneb.
Plynuly s majestátností prostých věcí,
široké plachty toho, co je, ochotně zvaly
nejistý lidský život na palubu
hor kolem nás.
Ó vzpomínko,
tleskotem svého ticha přikrývaly
šum vody na kamenech, našich hlasů,
to před námi, ach ano, byla smrt,
měla však mléčnou barvu konce pláží
za soumraku, kdy děti
stačí i od břehu, smějí se v klidné vodě a ještě si hrají.)

XI
A znovu vyrážím, po cestě,
jež se stáčí a stoupá, kapradí, duny
nad hřmotem dosud neviditelným, semtam
s kradmou nádherou modrého bodláku v píscích.
Čas se tu propadá, tady
už v pěně víří věčná voda,
zakrátko dojdu k břehu.

A vidím, že na moři čeká loď,
černá, mnohoramenný svícen,
halí ji dým a plameny.
Ze všech stran zaznívá křik: Co dělat?
Nemáme pomoci těm, kdo tam v dálce
nás prosí o břeh? Ano, volá šero,
a vidím plavce, jak ve tmách
míří k lodi a ve zdvižené
ruce drží nad rejem vln
lampy, s dlouhými barevnými stuhami.
Sama krása, na svém rodném místě,
když je dosud jen pravdou.

XII
Krása a pravda, ale ty vysoké vlny
nad křikem, který naléhá. Jak stříci slyšitelnost
naděje ve zmatku bouře,
jak na to, aby stárnout bylo znovu se zrodit,
aby se otevřel dům, ale zevnitř,
aby to nebyla smrt, jež ze dveří strká
toho, kdo prosil o rodné místo?

Teď už rozumím, byla to Ceres,
která, jak se mi zdálo, za noci hledala úkryt,
klepala na dveře a pak, najednou,
tam venku byla její krása a záře
a také její touha, její potřeba pít
plnými doušky z misky naděje,
neboť se ztratilo, bylo však k nalezení
možná to dítě, které nedovedla,
jakkoli božská a jakkoli bohatá sebou,
pozvednout v plamen mladé pšenice,
aby se smálo v jasu, který dává žít,
před dychtivostí boha mrtvých.

Slitovnost pro Ceres, a ne výsměch,
setkání na křižovatkách uprostřed hluboké noci,
výzvy napříč slovy, třeba bez odpovědi,
řeč možná temnou, ale řeč, která může
konečně milovat Ceres, jež hledá a trpí.

 


z francouzštiny přeložil Jiří Pelán